Firkušného festival dnes vysílá koncert Slávky Vernerové

Slávka Vernerová patří k posledním žákům legendárního českého klavíristy Ivana Moravce (1930–2015). Odborná kritika se shoduje na tom, že od pedagoga, který ji označil za svou nejlepší studentku, převzala zejména kultivovaný úhoz, noblesu a poctivou sebekritičnost. Dnešním recitálem se skladbami, kterým se věnovala pod Moravcovým vedením, vzdává sólistka hold svému učiteli, který by se 9. listopadu dožil devadesáti let.

U zrodu kariéry Slávky Vernerové stál Martin Hršel, taktéž Moravcův žák. Okamžitě rozpoznal velký talent a v době, kdy studovala na gymnáziu, jí nabídl přípravu k přijímacím zkouškám na Konzervatoř Pardubice. Znamenalo to sice vstávat téměř denně ve čtvrt na pět a dojíždět, ale Slávka, ač od dětství snila o lékařské dráze, tuhle dřinu podstoupila. Uspěla, na pardubickou konzervatoř ji přijali do třídy Martina Hršela rovnou do druhého ročníku. Nedlouho poté zahájila paralelně studium na 1. lékařské fakultě UK v Praze. Definitivně se pro hudební dráhu rozhodla po vítězství v Mezinárodní smetanovské klavírní soutěži v Hradci Králové (1996); je rovněž laureátkou mezinárodních soutěží ve Vratislavi (Wrocłav), 1995, Missouri, 1998 a Walesu, 2001.

V roce 1998 nastoupila na pražskou HAMU do třídy Ivana Moravce, u nějž absolvovala jak magisterské, tak doktorandské studium zakončené v roce 2007 dizertační prací o klavírní tvorbě Leoše Janáčka, jejíž nedílnou praktickou součástí byla nahrávka skladatelova kompletního sólového a komorního díla pro klavír. O dva roky později natočila (ještě pod dívčím jménem Slávka Pěchočová) všechna Janáčkova díla pro sólový klavír na své debutové CD. Album, vydané v roce 2010 na labelu Praga Digitals, získalo nejvyšší hodnocení časopisů Le Monde de la musique a Harmonie, na belgickém rádiu Classic se zařadilo mezi TOP 10.

V roce 2002, kdy Slávka absolvovala tříměsíční postgraduální studium v Londýně na Royal College of Music, o ní natočila Česká televize 40minutový dokument „Povolání klavíristka“ v režii Jana Mudry. Dva roky poté debutovala sólovým recitálem na Pražském jaru. Od té doby hrála téměř se všemi nejvýznamnějšími českými orchestry a dirigenty (Libor Pešek, Jiří Bělohlávek, Martin Turnovský, Jakub Hrůša ad.). V zahraničí hostovala např. s Gunma Symphony Orchestra nebo Royal Liverpool Orchestra, v roce 2009 provedla s Václavem Máchou a pod taktovkou Jiřího Bělohlávka Koncert pro dva klavíry a orchestr Bohuslava Martinů s BBC Symphony Orchestra na slavném festivalu Proms. Se sólovými recitály vystoupila v klavírních cyklech FOK, v curyšské Tonhalle, v Ósace nebo Ottawě. Mezitím natočila pro Praga Digitals další dvě alba: CD s díly Chopina a Schumanna a v roce 2013 tři Mozartovy klavírní koncerty s Pražákovým kvartetem – deska získala všech pět ladiček prestižního časopisu Diapason.

Slávka Vernerová se intenzivně věnuje komorní hudbě, je zakládající členkou Dvořákova klavírního kvarteta, se svým manželem hraje v Spring Duu, v letech 2008–2015 působila v Kinsky Trio Prague, spolupracuje s předními instrumentalisty a ansámbly české hudební scény. S manželem, houslistou, violistou a dirigentem Petrem Vernerem a dvěma dětmi žije v Praze.

Koncert Slávky Vernerové v rámci Klavírního festivalu R. Firkušného v Obecním domě lze v sobotu 7. listopadu 2020 sledovat od 20.00 hodin zde:

Slovo k programu
LEOŠ JANÁČEK (1854–1928) nejenže byl výjimečně osobitý skladatel, ale také vlastenec se silným sociálním cítěním. Záleželo mu na zpřístupnění vzdělání všem Čechům a podporoval snahy o založení české univerzity v Brně, jež vyvrcholily roku 1905. Převažující německá část obyvatel města v obavách z oslabení svého vlivu svolala začátkem října své představitele na tzv. „Volkstag“, čeští poslanci se měli sejít v Besedním domě. Úředně povolené akce provázely masové demonstrace, kterých se účastnil i Janáček. Stal se přitom svědkem tragické události, při níž německý voják probodl bajonetem dvacetiletého truhlářského pomocníka Františka Pavlíka. Tato smrt otřásla nejen skladatelem, ale celou českou veřejností, na pohřeb mladého muže se vypravily desetitisíce lidí, Janáček dokonce nad jeho hrobem pronesl krátký projev. Své rozrušení, možná též vzpomínku na jedinou dceru Olgu, která zemřela na tyfus dva roky předtím, vložil do třívěté klavírní skladby s názvem Z ulice dne 1. října 1905.

Název „sonáta“ dostala kompozice podle formy první věty v době, kdy byla považována za ztracenou. Skladatel vyslechl v lednu roku 1906 na generálce nová díla svých kolegů (J. B. Foerster, V. Novák, část cyklu Jaro J. Suka) a podlehl poté přehnané, zničující sebekritice. Třetí větu spálil těsně před premiérou, zbylé dvě hodil do Vltavy po neformálním uvedení v Praze. Jejich opis (dnes bohužel nezvěstný) zachránila interpretka prvního uvedení Ludmila Tučková, Janáček později svůj vztah k dílu přehodnotil a souhlasil i s vydáním.

Ve skladbě si povšimněme zejména využití široké škály vyjadřovacích prostředků na malém prostoru. V Předtuše kombinuje autor tradiční prvky (např. polyfonii, imitaci, inverzi) se svou typickou kompoziční výbavou, jako jsou „cimbálová“ arpeggia, modalita, nápěvky nebo tzv. sčasovky. Hlavní tóninu es moll střídá v expozici pozitivní G dur (později Ges dur), v provedení vrcholí motiv předtuchy (sestupná tónová řada) současně se zvukovým zhuštěním, jež plynule přechází do reprízy s „rezignující“ kodou. Následuje elegický díl Smrt, pro nějž je typická práce s rytmem a výrazová úspornost.

Klavírní cyklus Humoresky op. 101 o osmi částech vznikal ke konci tzv. amerického období ANTONÍNA DVOŘÁKA(1841–1904), o prázdninách roku 1894 na skladatelově letním sídle ve Vysoké u Příbrami. Dvořák chtěl dílo pojmout jako pokračování Skotských tanců op. 41 z roku 1877, zachoval tedy dvoučtvrťové metrum a členění do osmitaktových period, výsledkem byly ale natolik charakterově pestré skladby, že se rozhodl dát jim obecnější název. Při jejich tvorbě čerpal inspiraci ze svých amerických skicářů. Téma Humoresky č. 1 es moll (Vivace) si načrtnul v New Yorku na Silvestra roku 1893 jako „marcia funebre“, v opakování druhého tématu v Es dur použil synkopu tzv. „scotch snap“ (po krátké akcentované notě následuje nota delší), kterou známe z Novosvětské symfonie. V Humoresce č. 3 As dur (Poco andante e molto cantabile) se vedle sebe objeví synkopy, tečkovaný rytmus a pentatonika, Humoresku č. 5 a moll (Vivace) vystavěl skladatel na modálním tématu s pěti repetovanými tóny, jež poté slyšíme více než třicetkrát v různých tóninách.

„‘Jaro‘ je opět dílo radúzovské atmosféry a vzletu; plochy jeho obrazů jsou pastelově zbarveny; motýlí křídla něžných tónů poletují nad klaviaturou ozařována záblesky vášnivých akcentů,“ napsal o klavírním cyklu Jaro op. 22a JOSEFA SUKA (1874–1935) muzikolog Jiří Berkovec. Suk ho komponoval v dubnu roku 1902 a měl skutečně jaro v duši – do šťastného manželství s dcerou Antonína Dvořáka Otilií se narodil syn Josef.

Sukovu apoteózu radosti zahájí energické Jaro, v němž zazní klíčový prvek celého cyklu: tři vzestupné akordy s následným tečkovaným rytmem. Téměř prvních 50 taktů se autor vyhýbá hlavní tónině E dur, teprve poté uslyšíme téma, jež zahájí tři vzestupné tóny. Všechny motivy se rozvíjí např. pomocí chromatických postupů v basu, harmonických proměn a ornamentiky, než se vrátí v téměř doslovné repríze téma hlavní tóniny. Tečkovaný rytmus se v závěru objeví ve středním hlasu a nižší dynamika již naznačuje atmosféru následující části. Perlivě něžný Vánek, od začátku tonálně usazený v C dur, je něžnou impresí, po níž přichází díl V očekávání. Poprvé se tu setkáme s napětím, emocionálními poryvy, výraznější chromatikou, synkopami a hutnější klavírní sazbou, vrací se též tečkovaný rytmus. Na konci se dynamika zlomí do pianissima, melodii přebírá bas.

Pouhých 21 taktů čtvrté části bez poetického názvu je po předešlé Ges dur orámováno tóninou a moll/A dur, skladatel jako by nechával doznít předešlé myšlenky a připravoval posluchače na vášnivou milostnou píseň V roztoužení, jež přichází attacca subito. Širokodechá melodie v Des dur v sobě zahrnuje tečkovaný rytmus, jenž později funguje jako protihlas. Po mnoha variantách hlavního tématu se tok hudby na okamžik zastaví třemi akordy (připomínka úvodní části) a třemi úsečně vyslovenými akordy také celý cyklus končí.

Měli bychom děkovat osudu, že se v roce 1834 ROBERT SCHUMANN (1810–1856) zamiloval do osmnáctileté Ernestine von Fricken, protože to byla právě ona, kdo inspiroval skladatele k napsání sbírky Karneval op. 9. Dívka, s níž byl krátce zasnouben, pocházela z Aše (Asch) a Schumanna coby milovníka rébusů zaujalo, že se písmena z názvu města dají převést do tónů (A – Es – C – H), navíc jsou obsažena i v jeho jménu. To si doslova říkalo o zpracování.

Schumann použil čtyři tóny jako hudební základ všech částí obsahově bohatého díla zobrazujícího maškarní ples. Potkáme tu stylizované postavy komedie dell’arte, Ernestinu pod jménem Estrella (s vyznáním lásky v č. 18 Aveu), budoucí manželku Claru (Chiarina) či obdivované skladatele (Chopin a Paganini). Sám autor se objeví ve dvojí roli postav, jež představují jeho rozpolcenou duši: jako bouřlivý, vzdorovitý, vášnivý Florestan a současně jemný, klidný, zdrženlivý Eusebius.  Oba byli hlavními členy Davidova bratrstva, imaginárního tajného spolku, jenž skladatel stvořil pro své kritické texty. Pochod Davidovců proti Filištíncům, záměrně v třídobém metru, ironizuje druhou skupinu coby představitele všeho zastaralého prostřednictvím melodie německého barokního tance Grossvatertanz. Téměř uprostřed Karnevalu se objeví tajemné Sfingy, z not na nás strnule „zírají“ tři různé varianty zmiňované čtyřtónové řady, bez uvedení konkrétní délky a dalších instrukcí. Podle ediční poznámky Clary Schumannové se nemají hrát, někteří klavíristé je ale rádi nechávají promluvit (např. Mitsuko Uchida). Karneval končí, jak se na ples sluší a patří, o půlnoci úderem hodin – akordu As dur.

(slovo k programu sestavila Dina Šnejdarová)