Heslo je „Jonas“ aneb reportáž z turné PKF — Prague Philharmonia s Jonasem Kaufmannem
Programový katalog orchestru v rukou, pročítám si poutavé příběhy z historie PKF — Prague Philharmonia. Autobus neúprosně ukrajuje kilometry po dálnici D8. Jedeme do Berlína. Co víc, jedeme do Philharmonie, jednoho z nejvýznamnějších koncertních sálů Evropy. Oči mi padají zpět do knihy. Luciano Pavarotti, Diana Damrau, Juan Diego Flóres, Plácido Domingo. S těmi všemi a řadou dalších již PKF koncertovala. Přesto všichni cítíme, že nás čeká něco výjimečného a velmi náročného. Turné s králem tenorů Jonasem Kaufmannem.
Berlín, Frankfurt, Mnichov, Hannover. 10 dní na cestách, 3500 km před námi. 10.792 diváků, kteří v tuto chvíli drží v ruce vstupenku na čtyři vyprodané večery. Program přitom příliš nepřipomíná klasické operní gala. Zejména první polovina bude od diváků vyžadovat maximální soustředění a empatii, protože v ní rozhodně žádné „Vinceeeeerooooo“ nezazní. Orchestr čeká nelehký úkol. Průzračné partitury francouzských mistrů Meyerbeera, Gounoda, Bizeta, Berlioze či Chabriera dokáží pořádně prověřit kvalitu zejména dechové sekce.
Berlínská Philharmonie je nádherná stavba. Dnes v srdci Berlína, ale považte tu troufalost postavit ji na počátku 60. let méně než 100 metrů od Berlínské zdi! Kromě milých zaměstnanců tu mají také výbornou kantýnu, kam se brzy uchyluje větší část orchestru. Ale kdo by odolal všem těm Brezel a Würste! Zvuková zkouška probíhá v intimitě, v hledišti přihlíží jen několik vyvolených. Úderem sedmé se celá budova „rozšumí“, jak se kuloáry začnou plnit natěšenými návštěvníky, kterých se sem vejde celkem 2250.
Manažer Jonase Kaufmanna mi ukazuje jeho šatnu. Sem povedu po koncertě mecenáše PKF. Sympatický sedmdesátník Jörgen, který chrání již beztak nedobytné dveře do zákulisí, na mne významně zamrká, zkontroluje naše jména na guestlistu a šibalsky mi do ucha zašeptá: „DAS PASSWORT IS JONAS…“. Jsem připravena. Koncert může začít. Můj první koncert v tomto evropském stánku umění, s mou milovanou PKF, Jonasem Kaufmannem a Kate Aldrich.
A je to tady! Publikum prochází lehce šokovou terapií, protože Maestro Kaufmann sází v první půli programu na lyriku a vřelá pianissima. Auditorium na chvíli rozvlní árie Dona Josého La fleur que tu m´avais jetée a mezzosopranistka Kate Aldrich, která před svým prvním výstupem v zářivě rudých šatech omylem vycupitá po schůdcích ke slečně harfistce místo k dirigentovi. Jsem zabořena do křesla a užívám si krásné chvíle, kdy pěvec skutečně zpívá, nikoliv jen předvádí svůj hlasový fond, a orchestr citlivě doprovází až na samotnou hranici slyšitelnosti. V orchestrálním Danse Bohème se pak PKF ukazuje v celém svém lesku a virtuozitě, za které si vyslouží od publika zasloužené bravo.
Skutečný vrchol koncertu pro mne přichází ve druhé půli. A není to překvapivě slavný duet C´est toi? C´est moi! z Bizetovy Carmen, ale árie Rachel, quand du Seigneur z Halévyho opery Židovka, kterou Jonas Kaufmann zpívá technicky i výrazově opravdu mistrovsky. Atmosféra se definitivně uvolňuje a závěrečné číslo z Carmen i tři následující přídavky už mají zcela parametry klasického operního gala. Včetně stovek mobilů a tabletů nad hlavami berlínských diváků.
Krásný večer končí v „chambre séparée“ po zašeptání kouzelného slůvka „Jonas“. Mistr popíjí plzeňské pivo, rozdává podpisy, fota a úsměvy svým fanouškům a s velkou grácií přijímá i podporovatele orchestru, který má svůj lví podíl na úspěchu dnešního večera. Deštěm uplakaný Berlín se ale ještě zdaleka nechystá ke spánku. Je totiž 7. února a startuje 69. ročník Berlinale…
***
Deset dní uběhlo jako mávnutím kouzelného proutku. Kate Aldrich vystřídala v Mnichově Anita Rachvelishvili. Hudba francouzských mistrů si postupně podmanila jak slavnou Alte Oper ve Frankfurtu, tak dvou a půl tisícový mnichovský Gasteig. Naší poslední zastávkou je Konferenční a kongresové centrum (HCC) v dolnosaském Hannoveru, kam právě míříme. Zde 17. února turné s Jonasem Kaufmannem končí. Velkoryse řešený a nedávno zrekonstruovaný Kuppelsaal začíná jako Kronos Héru polykat stovky příchozích posluchačů, které přilákala nejen hvězdná jména vystupujících umělců, ale zcela jistě i architektonicky a historicky zajímavá budova.
Ta byla v Hannoveru slavnostně otevřena v roce 1914. Mladý architekt Paul Bonatz se při jejím návrhu nechal inspirovat římským Pantheonem a vytvořil impozantní stavbu, jejíž střed tvoří velká kupole o průměru 42,5 m. Ani tato budova bohužel neunikla devastujícím náletům za druhé světové války a v letech 1943 až 1945 byla těžce poškozena. Nejzásadnější rekonstrukce proběhla v 60. letech, kdy byl Kuppelsaal přestavěn Ernstem Zinsserem na koncertní síň. Nicméně ani touto přestavbou se nepodařilo vyřešit přetrvávající problémy s akustikou. Až v roce 2016 proběhla rozsáhlá a nákladná restaurace a modernizace sálu, respektující historickou hodnotu, původní záměr Paula Bonatze i revizi Ernsta Zinssera. Původních 2000 sedadel bylo doplněno o dalších 1600 židlí a se svými 3600 místy se stal Kuppelsaal největším koncertním sálem hostícím koncerty klasické hudby v Německu. Díky využití nejnovějších technologií, novému konceptu osvětlení a zásadnímu zlepšení akustických podmínek získal prostor na fascinující variabilitě a může tak nabídnout ideální platformu pro koncertní produkce prakticky všech žánrů.
Pár minut před začátkem koncertu vcházím do plně osvětleného sálu a musím přiznat, že působí dechberoucím dojmem. Samotná kopule, kruhovitý tvar prostoru i široce otevřená scéna vytváří velice zajímavou atmosféru. Sleduji davy diváků, které se zdají být až nekonečné. Usedám na své místo a registruji první drobný nedostatek – poněkud stísněnější prostor sezení v parteru. V mé bezprostřední blízkosti se ocitá distingovaná dáma po levoboku, hlava exaltovaného pána přede mnou, hlasitě kašlající madam za mnou, a především nezvykle vysoký korejský student, který přes mé pravé rameno bez potíží nahlíží do mého programu. Nejprve to dělá nenápadně, ale když pochopí, že jsem si jeho počínání všimla, lámanou němčinou mě požádá o program a s dlouhým „ááááááách“ ukáže na Habaneru z opery Carmen.
Stejně jako u koncertu v Berlíně působí i publikum v Hannoveru zpočátku rezervovaně, možná až trochu nekoncentrovaně – asi si stejně jako já zvyká na prostor i na překvapivou akustiku. Panely nad pódiem totiž odrážejí zvuk a vytváří zvláštní akustický efekt. Orchestr i jeho jednotlivé skupiny zní krásně, kompaktně a měkce, ale hlasy zpěváků působí zesíleně, téměř jako by byly amplifikované. S ohledem na zvolený repertoár to ale nepůsobí vůbec rušivě. Pěvci mohou využít celý dynamický rozsah hlasu a obzvlášť Kaufmann si tuto možnost očividně užívá – jeho mezza voce ve vysoké poloze v kombinaci s barytonální barvou hlasu jsou prostě nedostižná. Když Anita Rachvelishvili rozezní svůj překrásný mezzosoprán v Habaneře z Carmen, ozve se po mé pravici opět obdivné „ááááá“. Upřímný aplaus publika sklízí také procítěná, působivě zahraná sóla hráčů orchestru – houslisty Miloslava Vrby, který na turné plní roli koncertního mistra, violoncellisty Lukáše Pospíšila v Massenetově Posledním snu Panny Marie, klarinetisty Jindřicha Pavliše v Thomasově Mignon či hobojisty Jana Součka a flétnisty Oto Reipricha. I v Hannoveru publikum postupně roztává a po strhujícím duetu Werthera a Charlotty Il faut nous séparer v závěru první půle se ve druhé již opět neotřesitelně řítíme do strhujícího finále.
A je tu závěr. A opět tři přídavky, z nichž především árie “Pourquoi me réveiller” z Massenetova Werthera se v Kaufmannově podání řadí mezi interpretace z kategorie snů. Vybaví se mi věta z jednoho z jeho rozhovorů: „Když večer končí, vědí toho lidé o francouzské opeře víc, než je kdy napadlo.“ Oči mi přeletí po hráčích PKF, kteří skromně stojí za hvězdami večera. A znovu si uvědomuji, jak velké mistrovství a pokoru vyžaduje od orchestru úspěšný operní recitál, kde se jako Jekyll a Hyde střídají efektní orchestrální čísla s citlivými doprovody pěvců. Napravo ode mne se nadšeně ozve lámanou němčinou: „Es war super, nicht wahr?!“
Program
AMBROISE THOMAS
Mignon, předehra
GIACOMO MEYERBEER
Afričanka „Pays merveilleux! … Ó, paradis“
EMMANUEL CHABRIER
Habanera
CHARLES GOUNOD
Roméo et Juliette „L’Amour! … Ah lève-toi, soleil!“
GEORGES BIZET
Carmen „L’amour est un oiseau rebelle“
Carmen „La fleur que tu m’avais jetée“
Carmen „Danse Bohème“ ze Suity č. 2
JULES MASSENET
Werther „Il faut nous séparer“
HECTOR BERLIOZ
La damnation de Faust (Faustovo prokletí) „Marche hongroise“
La damnation de Faust (Faustovo prokletí) „Merci, doux crépuscule“
JACQUES OFFENBACH
Les fées du Rhin (Rýnské nymfy), předehra
JACQUES FROMENTAL HALÉVY
La Juive „Rachel, quand du Seigneur“
JULES MASSENET
La Vierge „Le dernier sommeil de la Vierge“
Le Cid „Ô souverain, ô juge, ô père“
GEORGES BIZET
Carmen „Aragonaise“ ze Suity č. 1
Carmen „C’est toi? C’est moi!“
Jonas Kaufmann — tenor
Kate Aldrich a Anita Rachvelishvili — mezzosoprán
Jochen Rieder — dirigent
PKF — Prague Philharmonia
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
