Hloubavý a intimní Sir András Schiff v Rudolfinu

Spíše rozbor než recenze 
Sir András Schiff je vrcholným interpretem barokní a klasicistní hudby a dalo by se říci, že spolu s Alfredem Brendelem mají velkou zásluhu na znovuobjevování a školení správných interpretačních zásad a pravidel hudby tohoto období. Oba dva jsou známi svoji erudovaností, detailním studiem skladeb a mnoholetými zkušenostmi na koncertním i pedagogickém poli. Po dobu mých studií v Londýně jsem navštívil mnoho Schiffových koncertů a masterclass, ve kterých ukazoval taje hudby skladatelů první vídeňské školy. Byl to obrovský zážitek pro nás všechny mít tu možnost se detailně probírat každou frází, každým obloučkem a zjišťovat rozdíly artikulace. Troufám si říct, že tato čistota a ryzost stylové interpretace popravdě ovlivnila naše chápání barokního a klasicistního repertoáru.

Hned zkraje tohoto rozboru je nutné uvědomit si jeden velký rozdíl mezi uměním Schiffa a většiny ostatních klavíristů, který ho řadí do jiné roviny – on není ten bohémský umělec, testosteronem nabitý drtič klavírů, který vás ohromí virtuozitou a upřednostňováním vlastního hudebního ega. Jeho um spočívá v neafektovanosti, jednoduchosti, maximálním respektu k originálnímu zápisu v notách a především v hledání podstaty a inspirace díla, které hraje.

A tak pro někoho jeho hra, která je oproštěna od viditelných osobních emočních výlevů, může být i školometská a znít až striktně. Jiní v ní následují genialitu skladatelovy kompozice, která nám je v jeho provedení předávána s minimem přidaných příchutí. Já se řadím k té druhé skupině obdivovatelů Schiffovy hry.

V první půlce recitálu zazněla poslední Sonáta č. 18, D dur, KV 576 Wolfganga Amadea Mozarta a Sonáta č. 21, B dur, D 960 Franze Schuberta. Schiff Mozartovu sonátu pojal velmi intimně, lehce a nekomplikovaně, jeho dynamika málokdy přesáhla hranici mezzoforte. Jeho interpretace na mne občas působila trošku unaveným dojmem a nedočkal jsem se oné mozartovské zářivosti a hravosti, která především v okrajových větách dává nádech pozitivity a radosti. Z mého místa v první řadě na balkoně mi chyběla i větší zpěvnost a krystalita tónu pravé ruky, která často byla zastíněna silnějšími basovými liniemi. Podobnou zvukovou vyrovnanost Schiff zvolil v Schubertově Sonátě D 960, zde již ale jeho basová linie zněla orchestrálně a zvuk klavíru více pronikal zcela naplněným Rudolfinem. Je nutno obdivovat Schiffovu geniálně promyšlenou strukturu a stavbu celé sonáty, včetně záměrného spojení všech vět do jednoho celku s minimální prodlevou mezi jednotlivými větami (tak tomu bylo i u Mozarta a dalších skladeb v druhé polovině), které ale možná bylo příliš náročné pro relativně hlučné obecenstvo. O tom však až později.

Porovnáme-li jeho interpretaci s Brendelovým či Lewisovým pojetím, Schiff zjevně záměrně volil méně dramatickou variantu, vyžíval se v intimitě, lyričnosti a zkoušel dynamické možnosti klavíru i v nejtišších momentech všech vět. Ale v jeho pojetí mi chyběl větší tah a lepší vykreslení vrcholů skladby, silnější charakterové změny nálad a barev, širší dynamická škála, ona zmíněná dramatičnost, která je tak často střídaná s nadpozemsky krásnými tklivými melodiemi a občasnými humornými prvky. Proto mým favoritem a ideálem interpretace zůstává stará nahrávka Alfreda Brendela, která tuto skoro tři čtvrtě hodiny trvající sonátu lépe vystihuje, zabaluje do více kompaktního formátu a dýchá více živelně a organicky.

Druhou půlku recitálu klavírista otevřel Haydnovou Sonátou č. 62, Es dur, Hob. XVI: 52, která byla zkomponována přibližně ve stejnou dobu jako Beethovenovy první klavírní sonáty op. 3 a svoji dynamickou bohatostí je určitou předzvěstí následného hudebního a kompozičního trendu. Tato skladba je virtuózního charakteru a s příkladnou orchestrací klavírního partu dává vyniknout všem zvukovým možnostem klavírů s anglickou mechanikou, které v té tobě získávaly popularitu a širší použití. Schiff tíhl ke hře v jemnějších a lyričtějších odstínech, kterou občas protknul humornou charakterizací v první a třetí větě. Jeho interpretace mi však přišla trošku ochuzená o ukázku zmíněné virtuozity a i zde se občas ukázala neznělost pravé ruky a to především v rychlých pasážích. Nicméně autentičnost a poučenost stylistických prvků – obloučků, frází, staccat a především minimální pedalizace – byla ukázková.

Beethovenova Klavírní sonáta č. 32, c moll, op. 111 patří k vrcholům klavírní literatury a proniknout do tajů této sonáty se podaří jen málo vyvoleným. Schiffova interpretace byla ukázková ve smyslu hlubokého osobního prožitku, totálního vcítění a vyjádření pocitů v té době již rozdrásané mysli Beethovena. Zde Schiff ukázal celou dynamickou škálu nástroje, vyzdvihl dramatické pasáže a první věta měla obrovský náboj a tah. Bohužel to nestačilo k udržení pozornosti a klidu v publiku, kdy umělcovy zvednuté ruce nad hlavu mezi první a druhou větou jako by úpěnlivě prosily o lepší koncentraci několika nepozorných a především potlačení kašle. Můj osobní (možná mylný) pocit je, že toto chování publika vyvedlo Schiffa z koncentrace na začátku finální věty, a připadalo mi, že první dvě tři stránky byly hrané s menší inspirací a fantazií. Naštěstí se tak důležitá koncentrovanost vrátila a zbytek druhé věty měl všechnu tu potřebnou intimitu a precizně vycizelovaný charakter každé variace. Úžasné zvukové úrovně, které dovedly skladbu do závěrečných tichých trylků a finálních akordů, nechal Schiff magicky zavěšené v prostoru Rudolfina.

Nebýt však jedné dámy, sedící na kraji někde v páté šesté řadě, která bezpodmínečně musela být první v šatně pro svůj kabát (mimo jiné se vrátila na druhý přídavek, takže nelze uznat výmluvu odjíždějícího vlaku či tramvaje), mohly Beethovenovy poslední noty déle umocňovat zážitek nádherného Schiffova provedení tohoto geniálního díla.

A teď mi prosím vy, kterých se to netýká, promiňte následující text. Nerad bych zněl jako kazatel a poučovatel, nicméně mě již dlouhodobě fascinuje jeden fenomén pražských koncertů. Je jím naprosto netlumené kašlání a odkašlávání během koncertu, které ve velké akustice většiny sálů zní jako výstřel z děla. Přesně toto jsem zažil během včerejšího večera a velmi mě to rušilo. Skoro až úsměvně působí úžasná schopnost některých si svůj zvukový projev načasovat a zakašlat v tom nejtišším momentu skladby. Když uvážíme, že dynamická škála klavíru je někde mezi 30 – 95 decibely a netlumený kašel se pohybuje mezi 60 – 90 decibely, je patrné, že v nádherné akustice je kašel opravdu silný zvukový „konkurent“, který nejenom že vyruší ostatní posluchače, ale může i vytrhnout z koncentrace umělce. Měl jsem pocit, že i Andráse Schiffa toto včera výrazně rušilo a to především mezi jednotlivými větami všech sonát, které hrál skoro bez prodlevy „attacca“. Musím uznat, že do určité míry je od interpretů bláhové očekávat, že publikum vydrží bez pohnutí, zakašlání a v naprosté soustředěnosti sedět 45 – 60 minut. To samozřejmě v nadcházejícím zimním období není možné. Dovolte mi ale, abych tímto poprosil, aby kašel a podobné rušivé zvuky byly prováděny co nejvíce tlumeně, ideálně do již připravených kapesníků. A aby již konečně upadla dychtivost být první v šatně, kdy ještě doznívají poslední tóny skladby. Umocní to zážitek všem posluchačům a určitě to bude i lepší ukázkou pokory a poděkování interpretovi než dnes již populární „standing ovations“.

A tak nás Schiff na závěr recitálu, i přes tato „faux pas“, odměnil pěti přídavky a o to více ukázal svoji úctu k dílům velkých mistrů, absolutní promyšlenost a preciznost hry a krásu v jednoduchosti.

Hodnocení autora rozboru: 90 %

Klavírní festival Rudolfa Firkušného 2016
András Schiff (klavír)
26. listopadu 2016 – Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Sonáta č. 18, D dur, KV 576
Franz Schubert: Sonáta č. 21, B dur, D 960
=přestávka=
Joseph Haydn: Sonáta č. 62, Es dur, Hob. XVI:52
Ludwig van Beethoven: Sonáta č. 32., c moll, op. 111

www.firkusny.cz

Autorem článku je Libor Nováček mladší, klavírista a pedagog na Pražské konzervatoři a Universität für Musik und darstellende Kunst Graz, Rakousko