Honegger u přednosty stanice a Stokowski ve výtahu

Vzpomíná Dagmar Šetlíková, dcera primária Českého kvarteta (2)
Texty Ivana Medka (81)

Dagmar Šetlíková byla nejen dcerou Karla Hoffmanna, primária Českého kvarteta, ale také významný „spiritus agens“ České filharmonie, ve které působila od druhé poloviny čtyřicátých do šedesátých let. A kde se také potkala s Ivanem Medkem. Ten ji začátkem roku 1969 pozval do studia Československého rozhlasu, aby bylo nepřeberné množství příběhů, historek a postřehů zaznamenáno. V minulém dílu vzpomínala Dagmar Šetlíková mimo jiné na atmosféru zkoušek Českého kvarteta, na „strejčánka“ Suka i na světovou premiéru jeho Zrání, které zažila 30. října 1918.

V České filharmonii pečovala Dagmar Šetlíková také o organizaci zahraničních zájezdů orchestru a samozřejmě o přijíždějící zahraniční umělce, s nimiž uměla navázat vztah, který často pokračoval v dalších letech – už ne v duchu pracovním, ale přátelském.
***

Ivan Medek: Po válce potom začala vaše práce v České filharmonii. A ta spousta naprosto neocenitelných osobních kontaktů se všemi umělci, kteří přijížděli.

Dagmar Šetlíková: Těch bylo mnoho. Vzpomínám si například na jeden takový, jak přijel do Prahy Honegger. Tehdy měl dělat Krále Davida. Byl ohlášen a já chodila vždycky vítat cizí umělce na nádraží nebo na letiště. Přišla jsem tedy na nádraží a ten den se měnil jízdní řád. A milý Honegger přijel o hodinu dřív, než jsme čekali. Čili já přišla sice na nádraží dřív, ale vlak už tam byl. A Honegger čekal u přednosty stanice, trpělivě, až si ho někdo vyzvedne. Já pro něj přišla s velikou omluvou a on řekl: „Neomlouvejte se, my se známe. Já vás dávno znám. Všecko je v pořádku.“ Tak jsem ho dovedla do hotelu Ambassador.

A od té doby nastal takový nějaký nádherný kontakt, nevím proč. Byly to jedny z nejkrásnějších zážitků, které jsem měla, právě ty koncerty Honeggerovy, který se potom ještě vracel do Prahy. A vzpomínám si, jak by ho byli utloukli, neboť naše publikum – lovci autogramů – se chtěli za každou cenu všichni ve Smetanově síni k Honeggerovi dostat. A on už byl vyčerpán, protože on sám přece nebyl dirigent, byl především skladatel. Tak před obdivovateli utekl do takového malinkého kamrlíčku, protože tam dohromady není žádný pořádný pokoj. A tam se schoval. Zadním vchodem jsme pak spolu někudy vyšli… a davy za ním. On se schovával a bylo to tehdy hrozně veselé.

Ivan Medek: Snímek z tehdejšího provedení Krále Davida s Honeggerem bohužel nemáme, ale Česká filharmonie se k této skladbě vrátila později s Karlem Ančerlem.

(hudba: Arthur Honegger: Král David – část)

Ivan Medek: Já myslím, že takových veselých historek by bylo víc, třeba kolem Stokowského…

Dagmar Šetlíková: No jistě. Stokowski když přijel, měl zlomenou nohu v krčku. Chodil o holi a mně bylo určeno být mu průvodkyní. A protože bylo jaro, chtěl v Praze vidět všecko, co vidět mohl, i přesto, že byl handicapovaný tou nohou. A tak jsme chodili. Chodili jsme po Praze do různých restaurací a pochopitelně, že Stokowski byl znám z onoho filmu s Gretou Garbo. A já měla černé brýle. Takže jsme přišli do restaurace a tam se vrhali lidé, aby se jim Stokowski podepsal. A teď, protože jsem s ním pochopitelně mluvila anglicky, tak si mysleli, že jsem snad přece ta Greta Garbo. To tedy děkuji, byla to veliká poklona. A já najednou mluvila česky a oni byli hrozně překvapení. Jak to, že Greta Garbo mluví česky? No, bylo to moc veselé…

Ivan Medek: Stokowski si tehdy tu nohu zlomil při fotbale…

Dagmar Šetlíková: On měl dva malé kluky a v bytě hráli kopanou. V bytě! A Stokowski uklouzl a zlomil si nohu v krčku. Ale s takovou vitalitou se z toho dostal, že jsem ho obdivovala: jak mu prostě nic nebylo moc. On dovedl chodit, bez ohledu na hůl, bez únavy, všecko chtěl vidět, všecko se mu muselo vysvětlit. Po obchodech jsme chodili, to ho zajímalo. Byl báječný.

Ivan Medek: A pořád ještě píše dopisy?

Dagmar Šetlíková: A pořád ještě píše dopisy.

Ivan Medek: A podpis je Leopold?

Dagmar Šetlíková: Ano. Podpis je jenom Leopold. Čili to znamená, že jsme se znali. A byli jsme u něj v bytě v New Yorku. Nádherně bydlí, přímo nad Central Parkem s překrásnou vyhlídkou. Má takový svůj byt v nejhořejším poschodí, s velkým vkusem zařízený. A žije zřejmě pořád velmi vitálně, ačkoliv je mu hezky přes osmdesát. Má svůj orchestr a pořád pořádá koncerty. A neustále mění i své hráče, protože je nesmírně přísný. To líčil, jak k němu každý dělá přísný konkurs, aby si vybral. A zřejmě je podporován bohatými lidmi a zdá se, že se mu výborně daří po všech stránkách.

Ivan Medek: Já se pamatuji, že byl ve vynikající formě. Nevadilo mu – jako to koneckonců nevadí ani teď nám, že se tady pořád třeba ve studiu něco spravuje – tak jemu nevadilo, že se spravovaly, myslím, tehdy zrovna výtahy ve Smetanově síni. On v jednom z nich uvízl a nemohl se dostat ven. A přesto dirigoval báječně Šostakovičovu Pátou symfonii. My tady máme snímek z toho koncertu a poslechneme si druhou větu.

(hudba: Dmitrij Šostakovič – Symfonie č. 5 – 2. věta)

Ivan Medek: Když se řekne jenom takhle jednoduše: byli jsme u něho v New Yorku, tak k tomu bych chtěl říct, že Dáša Šetlíková absolvovala, kromě práce v Praze, také spoustu zájezdů s Českou filharmonií.

A to není tak úplně jednoduchá věc. Protože Česká filharmonie – já myslím, že to posluchači vědí, ale snad by se to mohlo říct – je jeden z mála orchestrů, ve kterém nejsou vůbec žádné ženy. To je taková filharmonická tradice, svým způsobem i zvláštnost, na které si Filharmonie dost zakládá. Má s tím své dobré zkušenosti, že v orchestru nejsou žádné ženy. No a teď si musíme představit, že jede tedy skupina chlapů, chlapisek, mužských, prostě muzikantů na zájezd, který trvá dlouho. A jede s nimi jenom jedna jediná žena, kromě vedení: Dáša Šetlíková. Jak to vypadá? Jaké je vůbec postavení, jaká je situace takové osamělé ženy?

Dagmar Šetlíková: No to je velice jednoduché. Já jsem byla vždycky kamarád filharmoniků. My si výborně rozuměli. Já jsem jim tak trošku jako máma řekla vždycky všecko úplně na rovinu. Takže když mě zlobili, tak jsem jim vynadala. Když byl někdo nepřesný, prostě jsem si to nedala líbit. Když ode mě chtěli hlouposti, tak jsem prostě řekla, že to dělat nebudu. Ale fakt je, že jsem vždycky byla první na nohou a poslední jsem šla spát. Protože to znamenalo zařizovat v hotelích nebo chodit k lékařům, neboť pochopitelně jsme jenom lidi. A tu jednoho začnou bolet zuby, druhému oteče ucho a to znamená, že jsem je za ručičku pěkně vedla k lékařům a tam musela všecko přetlumočit. Dneska už se filharmonici naučili hodně, angličtinu zejména, ale tehdy to tak ještě nebylo. Takže jsem s nimi musela všecky tyhle věci prodělávat. A oni ke mně měli pochopitelně velkou důvěru. Takže jsme si výborně rozuměli a nikdy nedošlo k žádnému nedorozumění.

Ivan Medek: Já jsem to viděl a vždycky jsem si říkal, že to je vlastně veliký kumšt dělat něco mezi kamarádem, mámou a naprosto nutnou autoritou, kterou člověk nesmí ztratit.

Dagmar Šetlíková: Nesmí, protože tím by propadl. K takové situaci nikdy nesmí dojít.

Ivan Medek: Ale vztah takového kamarádství a naprosto živého kontaktu, ten jsem mohl vidět za celou tu dobu, kdy vlastně více méně sedíme spolu ve Filharmonii, i ve vztahu vůči celebritám zahraničním. To nebyl jenom Stokowski. Jsou to sólisté. Lidé, kteří mají svoje všelijaké problémy a osobně jsou třeba těžko snesitelní. Byl nějaký takový těžko snesitelný kumštýř?

Dagmar Šetlíková: Byl. A to byl Benedetti-Michelangeli, který byl ze začátku velice protivný. Přišel, rozkazovacím způsobem řekl: „Kávu a hned!“ A vůbec si nenechal nic vymluvit. No a potom jsem mu jednou řekla, že tady je Ivan Moravec, který by mu rád předehrál a rád by slyšel jeho názor, protože by u něho chtěl študovat. A já si řekla, že se mnou vyrazí dveře se slovy: „Nikoho nechci slyšet, nezajímá mě.“ – Ale bylo to naopak, hned řekl: „Ano, to mě velice zajímá.“ Moravec k němu přišel, hrál mu a bylo z toho studium u něho. Najednou se ukázalo, že je jiný, než vypadal. Výhoda také byla, že jsem mluvila italsky. On nechtěl žádnou jinou řečí mluvit. Ačkoliv jsem přesvědčená, že řeči zná a mluví. Ale v Praze si dal do hlavy, že bude mluvit italsky a dost.

Ivan Medek: Snad bychom mohli toho zaujetí pro italštinu využít a připomenout si Michelangeliho koncert na Pražském jaru, to bylo 3. června v šedesátém roce, kdy hrál mimo jiné Galuppiho Sonátu C dur. Poslechněme si ji vcelku, abychom si připomněli, jak je možno hrát na pódiu tak, aby z toho byl dokonalý snímek.

(hudba: Baldassare Galuppi – Sonáta C dur)

(Pokračování)
Úvodní foto archiv rodiny Medkovy