Na hranici sluneční soustavy a enfants terribles

  1. 1
  2. 2

Moc držím palce Markovi Šedivému, jeho enfants terribles a jejich spřízněným skladatelům. Mám takové tušení, že mají před sebou spoustu věcí, a doufám, že jejich nadšení neopadne. Možná to je opravdu jen můj subjektivní pocit a ostatní posluchači si z koncertu odnesli úplně jiné poselství, ale vidím ve své generaci mladých lidí, na kterou se často nadává, že jsou pořád tací, kteří o věcech přemýšlí. Koncepty jejich prací nejsou nahodilé a zpracovávaná témata jsou třeba i dlouhodoběji zkoumaná. Že jsou to témata na první pohled tak běžná, ale bohužel často přehlížená, je fakt, nicméně po světě chodí různí lidé a tak tomu bylo a bude. Vždy tu budeme ve společnosti více hloubajících, a v ještě intenzivnější přítomnosti těch méně hloubajících. V rámci světové rovnováhy, že. Co tím chci říct? Co člověk, to malý vesmír. A tím větším jsem se nechala pohltit v pozdní části večera.

Jexper Holmen prý svou tvorbu popisuje jako „komorní punk“. Nebo ji také připodobňuje k rozkrojení rajčete ostrým nožem. Když to zkoušíte tupým, rozprskne se vám, když použijete první možnost, dosáhnete čistého, v závěru nejjemnějšího řezu. To se mi zdá jako výstižná obhajoba stylu skladatele, známého svými drsnými až agresivními zvukovými či hlukovými prvky. V Oortově oblaku (2008) se částečně odráží jeho filozofie v partech dvou akordeonů, zde Frode Andersen a Frode Haltli, a soprán saxofonu, kterého se zhostil Torben Snekkestad. Ten vyluzoval takové (více)zvuky, že jsem si nebyla jistá, jestli někdo v sále nepřihazuje od synťáku. Myslím si, že se dost zapotil, byl do toho však senzačně ponořený. V kompozici jde o jedinou frázi s částečně aleatorickými prvky, trvající asi třičtvrtěhodinku. Za tu dobu se celkem nic moc nestane, a přece ano.

Frode Andersen, Frode Haltli, Torben Snekkestad - La Fabrika 21.11.2016 - (foto © Karel Šuster)
Frode Andersen, Frode Haltli, Torben Snekkestad – La Fabrika 21. 11. 2016 (foto © Karel Šuster)

Výtvory podobného typu, pokud mají nějaké poselství, pro mě nejsou pomalu ubíhající takty nudy. Nutí mě zvýšit pozornost a vypnout hlavu. Prostě se do toho ponořit a letět skrz kusy ledu a kamení. Až zlověstné, zvolna plynoucí zahuštěné akordy v akordeonech jsou svou nekonkrétností a hustotou odrazem velkého Nic, ve kterém žijeme své velké příběhy a jsme přesvědčeni o jejich ohromné důležitosti. Kouzlo spočívá v tom, že to je i není pravda. Co je velké a co je malé? Máme na to vůbec nějaké měřítko? Vždyť hranice jsou nám neznámy. A teorie paralelních světů zdá se být velmi pravděpodobnou. Prý jsme vznikli z jednoho bodu v nicotě, ale nikdo netuší, jestli něco bylo, či nebylo před ní. Možná kdyby si poslechlo více lidí na zeměkouli něco jako Oort Cloud, začali by z toho zážitku žít opravdu naplno a smáli by se svému původnímu neochvějnému pocitu, jak jsou nepostradatelní. Jsou i nejsou. Záleží, z jak velké výšky se na to podíváte. Malý i velký osud se počítá a ve vesmíru se nic neztratí, jen mění formu. Vyjadřování těchto extrémů a paradoxů v hudbě je myslím jejím důležitým přínosem v současnosti. Více si uvědomujeme relativitu a občas v sobě probudíme skromnost, zvědavost a tvořivost. A to je fajn!

Jexper Holmen - La Fabrika 21.11.2016 - (foto © Karel Šuster)
Jexper Holmen – La Fabrika 21. 11. 2016 (foto © Karel Šuster)

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat