Hrůša, Anderszewski a Česká filharmonie: Synchronní vhled do hudební krásy

  1. 1
  2. 2
Prismatem české hudby a Bartókova klavírního koncertu nabídla Česká filharmonie na koncertě 29. ledna 2020 synchronní vhled do hudební krásy. Večer vysoké kvality s podpisem dirigenta Jakuba Hrůši.
Jakub Hrůša, Česká filharmonie 2020 (foto Petra Hajská)

Poznámka Josefa Suka, že jeho Fantastické scherzo pro velký orchestr, op. 25 je „hrou s tóny a duchaplným nic“, vlastně skladatelovu velikost popravdě zvýrazňuje. Jaký osobnostní nadhled, který tu umnou spršku tónů a nápadů dává poeticky do kategorie duchaplného nic. Na koncertě ty fantasticko-burleskní hobojové a klarinetové pasáže okouzlovaly neméně než cellová kantiléna s tympánovým zakončením a takových impresivně barevných vpádů lze jmenovat více, od snové líbeznosti až po satirický škleb. Sršící muzikantský elán a um, samozřejmost kompoziční struktury, repríza úvodu a bravurní výrazná coda. Skladbu bezmála stoletou, věnovanou Oskaru Nedbalovi, podala Česká filharmonie s expresívním elánem, třpytem smyčců, znalostí a porozuměním naplno, s přídavkem vědomí velké a blahodárné hudební tradice a Suka jako velkého symfonika.

Polský klavírista Piotr Anderszewski (nar. 1969) má mezi námi po zásluze své fanoušky, nadchl bachovsko-beethovenovským recitálem a o porozumění dílu Karola Szymanowského nás přesvědčil už podvakrát, především Koncertantní symfonií pro klavír a orchestr pod taktovkou Jakuba Hrůši. Vyzrálý Piotr Anderszewski vybírá díla své národnostní genetiky – tatínek byl Polák, maminka Maďarka – evidentně s gustem. Tentokrát s Jakubem Hrůšou zvolili velmi populární Koncert pro klavír a orchestr č. 3 Bély Bartóka. Mistrovský kus mistra klavíru, který se po dlouhý čas živil světovou pianistickou kariérou. Do svého posledního klavírního koncertu vtiskl Béla Bartók životní a uměleckou závěť, psal jej v čase loučení se životem v New Yorku v roce 1945 a věnoval ho své ženě, pianistce Dittě Pásztory.

Piotr Anderszewski, Jakub Hrůša, Česká filharmonie 2020 (foto Petra Hajská)

Jemnou vstupní oduševnělost, jakoby preludování Piotra Anderszewského, převzal orchestr do výrazných houslí a předával dál do nového tématu. Rezolutnost sdělení dávala domýšlet cokoli; vzpomínky, valéry životních epizod i přírody, soustředěnou interpretaci Jakuba Hrůši a poetiku sólisty jsme dostali naplno. Jejich symbióza v díle, které klavíru dává velmi osobitou roli, byla skvělá a ve všech momentech barevného propojení piana a orchestrálních nástrojů fascinovala. Adagio religioso vstoupilo do mysli až mystickými smyčci a chorálová odpověď klavíru, hraná v pianissimu jak z jiného světa, předříkávala snad krásu nebes, naskočila mně mahlerovská asociace Das himmlische Leben, ovšem Bartókova výpověď je vznešenost díků, užívá citace z třetí věty jednoho z posledních Beethovenových kvartetů, nadepsané „Heiliger Dankgesang“, tedy „Posvátné díkůvzdání“. Kompaktnost interpretace orchestru a sóla, hlavně však Anderszewského dokonalé umění vyjádřit nevyslovitelné, jeho naprostá jemnost a zároveň vitalita, jakou žádá závěrečné Allegro vivace, rondo a kulminace stretty fascinovaly. Doteky Bartókova poselství vskutku impozantní. Zpěvně precizní byl Anderszewski také v přídavku Bartókových Maďarských kusů.

Piotr Anderszewski, Jakub Hrůša, Česká filharmonie 2020 (foto Petra Hajská)

Hudební a lidská tragédie 20. století je stručně jasná, když přívlastek ke jménu skladatele Pavla Haase zní terezínský skladatel a oběť holocaustu, místo aby nám zaprvé naskočilo geniální skladatel, nejlepší žák Leoše Janáčka. Česká filharmonie hrála jeho Scherzo triste op. 5, haasovská literatura je zařazuje víc pod názvem Zesmutnělé scherzo. Ať tak či onak, je to poslední skladba, kterou Pavel Haas komponoval pod vedením Leoše Janáčka na mistrovské škole a ví se, jaké zásahy učitel do kompozice udělal. Pavel Haas vyříkal v tónech neklid duše mladíka, jemuž milá nepřišla na schůzku – „bolestný večer, hvězdičky svítí jako jediná naděje…Nepřišla… Osud je tvrdý nepoddajný…“ Vstupní motiv sestupné sekundy, zpracovávaný do podob doprovodných a přerostlý do výrazného tématu snad touhy, snad vzpomínky, můžeme jakkoli poetizovat, rozhodně jsme neunikli překrásnému sólu houslí (koncertní mistr Josef Špaček), ať značí cokoli. A houslové primy – snad pohled ke hvězdám? – třpytily a tlukot tympánů zněl osudem. Barvitý obraz silného sdělení, překrásná violoncella s vysokými smyčci, zpěv basklarinetu i fagotu, smyčce a harfy okrášlené hornami, melodie přecházející do pianissima a do ticha, neodbytná síla hudebního sdělení. Jak velký skladatel, když tak mistrný kus je výstupním dílem učednickým! Slyšeli jsme ozvuky janáčkovské, ostatně Jakub Hrůša dal vyznít janáčkovsky stručným, pregnantním návodům, učitelovy zásahy nebyly nikdy zastírány. Pavel Haas – kolik originality, kolik vynalézavé instrumentace, kolik exkluzivní moravské melodiky. Jak mnoho jej musíme poznávat, jak velký dík za toto nastudování.

Symfonická rapsodie Taras Bulba Leoše Janáčka má inspiraci v novele N. V. Gogola, věnované kozáckému atamanovi. Dějové impulsy ke skladbě si Janáček podtrhal v ruskojazyčném vydání novely a předkládá trojí heroickou smrt. Smrt Andrijovu líčí melancholická melodie anglického rohu, lkavé hoboje a sólo houslí, volání lásky i ozvěny varhan coby modlitby obležených, pak razantní kontrast trombonů a kontrabasů, plné drama, láska, zrada národa a otcova pomsta, jeho rukou Andrij zahyne. Presto závěru, Taras pádící se svými kozáky, bylo snad rychlejší než cval koně, orchestrální svist a výraz dokonalý.

Jakub Hrůša, Česká filharmonie 2020 (foto Petra Hajská)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na