Ivan Ženatý nejen o tom, kde se cítí doma
Český houslový virtuóz Ivan Ženatý (*1962) pochází z Podkrkonoší z Lomnice nad Popelkou. Jeho dědeček byl varhanář, tatínek vedl jazzovou kapelu. Ivan Ženatý byl v mládí také literárně činný, psal básně a hodně sportoval. Absolvent pražské AMU (1987), laureát houslové soutěže Pražského jara v roce (1986) a vítěz Čajkovského soutěže v roce (1982) je dnes uznávaným komorním hráčem, sólistou a hudebním pedagogem. Po odchodu z české AMU natrvalo zakotvil jako učitel houslové hry v saských Drážďanech, na Vysoké hudební škole Carla Marii von Webera.
Tolik stručná řeč slovníků o muzikantovi, jehož jméno je už dlouho v hudebním světě pojmem. O muzikantovi, jenž náleží k oné skupině špičkových umělců, kterou jsme si nechali – k naší velké škodě – odejít do zahraničí.
Ač by se o Ivanu Ženatém dalo psát hodně dlouho, dejme slovo přímo jemu. Je totiž nečekaně vstřícný a nesmírně komunikativní, a tak si ten nejlepší obrázek o něm uděláte z jeho povídání sami.
Jak teď, s odstupem času, svůj odchod koncem devadesátých let z Prahy do Německa hodnotíte? Co vůbec bylo tím hlavním impulsem? Nikdy jste tohoto kroku nezalitoval?
To je docela zajímavý (a pro mě poučný) příběh. Bylo mi třiatřicet (to je takový symbolický věk – obzvláště asi pro muže) a mě najednou napadlo, co by se stalo, kdybych z nějakých důvodů musel přestat hrát. Napadlo mě to poprvé v životě a uvědomil jsem si, že hudba je to jediné, co trochu umím, a že bez ní bych si v životě připadal asi ztracený. Jinými slovy jsem začal hledat jistotu. K tomu se samozřejmě ještě řadí můj zájem o pedagogickou práci, o psychologii, o kontakt s lidmi a podobně. A drážďanská Hochschule für Musik mi v té době nabídla profesuru, kterou jsem s určitými obavami přijal. Nevěděl jsem totiž, jak se budu vypořádávat s německou disciplínou a byrokracií, do jaké míry budou v Sasku akceptovat můj individuální vyučovací plán a koncertní činnost. Naštěstí jsem poznal, že ty obavy byly liché, a že jsem byl (podobně jako mnoho jiných Čechů) zahlcen předsudky. Proto jsem nikdy neměl důvody k lítosti, opak je pravdou.
Se Sergem Baudo
S Martinem TurnovskýmJak vůbec vypadají vaše nynější kontakty – nejen ty hudební – s Českem?
Vzhledem k tomu, že bydlím třicet kilometrů od českých hranic (na německé straně), podařilo se mi všechny důležité kontakty udržet. Hraju pravidelně se všemi našimi orchestry (nedávno opět s Českou filharmonií), mám zde své staré (i některé nové) přátele a často si uvědomuji, jak je Praha krásná, když tam přijíždíte “na návštěvu”. Řekl bych, že během pobytu v Německu jsem si uvědomil něco jako “svoje kořeny” – pravděpodobně daleko silněji, než kdybych žil v Čechách. V neposlední řadě nutno dodat, že v době internetu se i ty největší vzdálenosti velmi relativizují.
S Josefem Sukem a Jiřím Bělohlávkem
Co hlavního vám dává vaše působení na Vysoké hudební škole Carla Marii von Webera v Drážďanech? Co obnáší v praxi váš úvazek a kolik máte žáků?
Pohled do rozzářených očí mladých lidí, kteří mají své ideály a intenzivní prací k nim hledají cestu, pocit, že mi tito lidé důvěřují, a že se na mě s důvěrou obracejí se svými intimnostmi. Umím dnes daleko lépe definovat jakýkoli pohyb při vedení smyčce, výměně polohy nebo tvorby vibrata – díky tomu, že jsou tyto definice po mně žádány. Jsem součástí jakési velké hudební rodiny, kterou mi dává moje Meisterklasse. I jako muzikant pracuji patrně více odpovědně, protože moje “hudební” děti velmi kriticky sledují, zda dělám všechno přesně tak, jak to doporučuji jim. V neposlední řadě se od těchto studentů sám často učím, protože každou chvíli přijde někdo s nějakým novým nápadem. Mám osm žáků (z toho tři české). Z tohoto počtu jsou pouze dva na základním studiu, to znamená, že se zaměřuji na práci s lidmi, kteří už vysokou školu absolvovali.
S Norou Grumlíkovou
Když porovnáte svá studentská léta u Nory Grumlíkové s vaší nynější praxí pedagoga, v čem jsou hlavní odlišnosti výuky?
Myslím, že Nora Grumlíková pracovala více intuitivně a kromě techniky pravé ruky, v které byla u nás asi nejlepší, neanalyzovala tolik ostatní (řekněme fyzické) aspekty houslové hry. S tím dnes v Německu a vůbec ve světě už nelze uspět. Všichni očekávají rychlý progres bez komplikací, jasný návod a jasný cíl. Souvisí to bohužel s celkovou změnou tohoto světa, romantizující snění zajímá málokoho a university už dávno neposkytují vzdělání ve smyslu renesančním, ale produkují úzce zaměřené specialisty, kteří ztrácejí kontakty mezi sebou. Nora byla člověkem z toho krásného starého světa, kam se v myšlenkách rád vracím. Byl v tom ještě kus století devatenáctého. Na druhé straně (abych nebyl považován jen za staromilce) to, co bylo objeveno za posledních pár desítek let v oblastech takzvané stylové nebo poučené nebo autentické interpretace, nás všechny posunulo do netušených dimenzí. A v tomto smyslu lze určitě také vnímat výrazný rozdíl mezi mou drahou učitelkou a mnou.
S Jiřím BělohlávkemV čem jsou podle vás hlavní odlišnosti vaší generace houslistů a té dnešní začínající? Myslím hlavně v přístupu k hraní a ve vztahu k téhle profesi?
Především – ta izolace, v které jsme dospívali, byla děsivá. Když měl přijet nějaký zahraniční Mistr do Prahy (neřkuli ze Západu), očekávali jsme jeho koncert jako velký svátek. Pamatuji si programy všech velkých houslistů, kteří u nás v osmdesatých letech hráli, protože jsem to prožíval jako zázrak. Dnes si můžete na youtube poslechnout a prohlédnout všechny zmíněné stokrát za sebou, můžete okopírovat všechny jejich prstoklady, osvojit si všechny jejich pohyby. A mnozí to tak dělají a zapomínají přitom, že to základní (říkejme tomu fluidum), co je na hudbě okouzlující a co přinášejí jen ti největší z nás, nemůže nikdy žádné youtube dost dobře zprostředkovat. Ale zpět k vaší otázce: Je neoddiskutovatelné, že dnešní mladí mají stokrát více možností, než jsme měli my – cestovat, studovat v zahraničí, slyšet a vidět největší uchvatnosti tohoto světa. Bylo by povznášející, kdyby se této generaci podařilo díky těmto novým možnostem pronikat do hloubky, do podstaty hudby a ubránit se povrchnostem a konvencím. Vyhnout se zkrátka tomu, co český klasik nazývá nesnesitelnou lehkostí bytí.
S jakými houslemi koncertujete nejčastěji? Je to “Princ Oranžský” italského mistra Giuseppa Antonia Guarneriho del Gesu z poloviny 18tého století?
Mám ještě housle, které postavil v roce 1848 významný italský houslař G.Rocca, a nástroj našeho nejznámějšího českého houslaře Jana Špidlena. Momentálně je vůbec nestřídám, hraju jen na Guarneriho, ale na dlouhé koncertní cesty vozím vždycky ještě jeden náhradní nástroj.
V roce 2010 mě čeká opět takřka sto koncertů, budu natáčet kompletní dílo Carla Marii von Webera (skoro nikdo to nezná) a dokončovat nahrávku Beethovenových sonát s Igorem Ardaševem. Kromě několika orchestrů v Německu plánujeme opětné hostování u pražských a rozhlasových symfoniků i s některými dalšími orchestry v Čechách a na Moravě. Budu dvakrát v USA, jednou v Kanadě, těším se na velkou cestu po Asii (tentokrát včetně Číny, kde jsem ještě nebyl), skoro měsíc zabere španělské turné. Také prázdninový oddech bude navazovat na koncerty – lyžování v Calgary po vystoupení s jejich symfoniky a plavání v Chorvatsku po koncertě ve Splitu.
Jakým směrem v poslední době zaměřujete svůj repertoár?
Nevím, zda vás nadchnu nebo zklamu, ale stále více v sobě nacházím sklony k jistému konzervativismu. Velký význam pro mě měla nabídka (a důvěra) Českého rozhlasu, pro který jsem natočil kompletního Bacha a v příštím roce dokončíme komplet Beethovena. S těmito pány bych rád i nadále rozmlouval. S orchestry nejčastěji Beethoven, Mendelssohn, Bruch, Sibelius, Čajkovskij, Brahms, Dvořák, v poslední době také Chačaturjan a druhý Paganini. V recitálových programech rád zařazuji po první sonátové polovině také virtuozní literaturu. Bez toho se nedá dál vyvíjet. Sem tam se dostanu také k soudobé hudbě, nedávno jsem objevil Henzeho, v pražském Rudolfinu premiéroval sonátu německého komponisty Hugo Raithela a příští rok mě čeká první provedení nové skladby Martina Smolky.
Jak často a kde teď natáčíte? Jaké jsou vaše nejnovější projekty? A kolik nahrávek dosud máte na svém kontě?
Po šťastném období s firmou Dorian v New Yorku a po epizodě s Audite v Německu jsme podepsali novou smlouvu se Supraphonem. Tak vznikl náročný projekt světové premiéry kompletní nahrávky koncertu Josefa Bohuslava Foerstera s BBC Symphony Orchestra v Londýně a s Jiřím Bělohlávkem. Nedávno vyšly sonáty Janáčka, Nedbala a Nováka s Martinem Kasíkem a plánujeme ještě houslové koncerty Františka Bendy s Pražskou komorní filharmonií, které jsem objevil v drážďanských archivech. Snažím se, aby moje momentální nahrávací činnost, která je ještě doplňovaná prací v rozhlasových studiích, byla pravidelná, ale aby ji nebylo příliš. Myslím, že dobré je vydat novou desku za jeden až dva roky. Vlastně ani přesně nevím, kolik CD jsem natočil, problém spočívá v tom, že v mnoha případech nedochází k reedicím. Budu-li mít ve stáří více času, třeba se o to začnu starat.
S manželkou KatarínouVíme o vás, že pár let po příchodu do Německa jste si poblíž Drážďan pořídili s vaší paní, klavíristkou Katarínou Ženatou, dům. Pořád se vám v něm tak líbí? Kde se vůbec dnes cítíte doma?
Ano, tam se asi nejvíce cítím doma. Ale pro cestujícího muzikanta je důležité najít “pocit domova” všude, kde se právě nachází, všude, kde se chystá znovu a znovu otvírat své srdce.
Na co jiného kromě hudby (a péče o dům) vám ještě zbývá čas?
Fota Z.Chrapek, J.Kviz, P.Neumann a archiv umělce
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
