Ivan Ženatý nejen o tom, kde se cítí doma

  1. 1
  2. 2

Český houslový virtuóz Ivan Ženatý (*1962) pochází z Podkrkonoší z Lomnice nad Popelkou. Jeho dědeček byl varhanář, tatínek vedl jazzovou kapelu. Ivan Ženatý byl v mládí také literárně činný, psal básně a hodně sportoval. Absolvent pražské AMU (1987), laureát houslové soutěže Pražského jara v roce (1986) a vítěz Čajkovského soutěže v roce (1982) je dnes uznávaným komorním hráčem, sólistou a hudebním pedagogem. Po odchodu z české AMU natrvalo zakotvil jako učitel houslové hry v saských Drážďanech, na Vysoké hudební škole Carla Marii von Webera.

Tolik stručná řeč slovníků o muzikantovi, jehož jméno je už dlouho v hudebním světě pojmem. O muzikantovi, jenž náleží k oné skupině špičkových umělců, kterou jsme si nechali – k naší velké škodě – odejít do zahraničí.
Ač by se o Ivanu Ženatém dalo psát hodně dlouho, dejme slovo přímo jemu. Je totiž nečekaně vstřícný a nesmírně komunikativní, a tak si ten nejlepší obrázek o něm uděláte z jeho povídání sami.

Jak teď, s odstupem času, svůj odchod koncem devadesátých let z Prahy do Německa hodnotíte? Co vůbec bylo tím hlavním impulsem? Nikdy jste tohoto kroku nezalitoval?

To je docela zajímavý (a pro mě poučný) příběh. Bylo mi třiatřicet (to je takový symbolický věk – obzvláště asi pro muže) a mě najednou napadlo, co by se stalo, kdybych z nějakých důvodů musel přestat hrát. Napadlo mě to poprvé v životě a uvědomil jsem si, že hudba je to jediné, co trochu umím, a že bez ní bych si v životě připadal asi ztracený. Jinými slovy jsem začal hledat jistotu. K tomu se samozřejmě ještě řadí můj zájem o pedagogickou práci, o psychologii, o kontakt s lidmi a podobně. A drážďanská Hochschule für Musik mi v té době nabídla profesuru, kterou jsem s určitými obavami přijal. Nevěděl jsem totiž, jak se budu vypořádávat s německou disciplínou a byrokracií, do jaké míry budou v Sasku akceptovat můj individuální vyučovací plán a koncertní činnost. Naštěstí jsem poznal, že ty obavy byly liché, a že jsem byl (podobně jako mnoho jiných Čechů) zahlcen předsudky. Proto jsem nikdy neměl důvody k lítosti, opak je pravdou.

Se Sergem Baudo

S Martinem Turnovským

Jak vůbec vypadají vaše nynější kontakty – nejen ty hudební – s Českem?

Vzhledem k tomu, že bydlím třicet kilometrů od českých hranic (na německé straně), podařilo se mi všechny důležité kontakty udržet. Hraju pravidelně se všemi našimi orchestry (nedávno opět s Českou filharmonií), mám zde své staré (i některé nové) přátele a často si uvědomuji, jak je Praha krásná, když tam přijíždíte “na návštěvu”. Řekl bych, že během pobytu v Německu jsem si uvědomil něco jako “svoje kořeny” – pravděpodobně daleko silněji, než kdybych žil v Čechách. V neposlední řadě nutno dodat, že v době internetu se i ty největší vzdálenosti velmi relativizují.

S Josefem Sukem a Jiřím Bělohlávkem

Co hlavního vám dává vaše působení na Vysoké hudební škole Carla Marii von Webera v Drážďanech? Co obnáší v praxi váš úvazek a kolik máte žáků?

Pohled do rozzářených očí mladých lidí, kteří mají své ideály a intenzivní prací k nim hledají cestu, pocit, že mi tito lidé důvěřují, a že se na mě s důvěrou obracejí se svými intimnostmi. Umím dnes daleko lépe definovat jakýkoli pohyb při vedení smyčce, výměně polohy nebo tvorby vibrata – díky tomu, že jsou tyto definice po mně žádány. Jsem součástí jakési velké hudební rodiny, kterou mi dává moje Meisterklasse. I jako muzikant pracuji patrně více odpovědně, protože moje “hudební” děti velmi kriticky sledují, zda dělám všechno přesně tak, jak to doporučuji jim. V neposlední řadě se od těchto studentů sám často učím, protože každou chvíli přijde někdo s nějakým novým nápadem. Mám osm žáků (z toho tři české). Z tohoto počtu jsou pouze dva na základním studiu, to znamená, že se zaměřuji na práci s lidmi, kteří už vysokou školu absolvovali.

S Norou Grumlíkovou

Když porovnáte svá studentská léta u Nory Grumlíkové s vaší nynější praxí pedagoga, v čem jsou hlavní odlišnosti výuky?

Myslím, že Nora Grumlíková pracovala více intuitivně a kromě techniky pravé ruky, v které byla u nás asi nejlepší, neanalyzovala tolik ostatní (řekněme fyzické) aspekty houslové hry. S tím dnes v Německu a vůbec ve svět
ě už nelze uspět. Všichni očekávají rychlý progres bez komplikací, jasný návod a jasný cíl. Souvisí to bohužel s celkovou změnou tohoto světa, romantizující snění zajímá málokoho a university už dávno neposkytují vzdělání ve smyslu renesančním, ale produkují úzce zaměřené specialisty, kteří ztrácejí kontakty mezi sebou. Nora byla člověkem z toho krásného starého světa, kam se v myšlenkách rád vracím. Byl v tom ještě kus století devatenáctého. Na druhé straně (abych nebyl považován jen za staromilce) to, co bylo objeveno za posledních pár desítek let v oblastech takzvané stylové nebo poučené nebo autentické interpretace, nás všechny posunulo do netušených dimenzí. A v tomto smyslu lze určitě také vnímat výrazný rozdíl mezi mou drahou učitelkou a mnou.
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

Děkuji za hezký rozhovor. Jen ten odkaz na konci je pak http://www.ivanzenaty.com.

Opera Plus

Díky, již jsme aktualizovali