Jana Burkiewiczová: Současnému tanci chybí PR

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Choreografka a zakladatelka souboru Burki&com Jana Burkiewiczová v březnu uvede pražskou premiéru své nejnovější inscenace Růžový samuraj na téma hrdinství, na níž spolupracovala s předními osobnostmi napříč uměleckými obory i s dětským publikem. „Hrdinství je pro mě lidskost,“ říká Burkiewiczová, k jakému závěru na konci tvůrčího procesu došla. Přestože je divadlo její největší vášní, věnuje se také organizaci nejrůznějších eventů a snaží se dva odlišné světy, divadelní a „komerční“, přivést dohromady.
Jana Burkiewiczová, foto Vojtěch Veškrna

Před nedávnem jste dokončila inscenaci Růžový samuraj. Jaký je to pocit?
Těžko říct, protože jsme ještě nebyli před diváky. Člověk může něco předpokládat, ale může se mýlit. Divadlo je zvláštní živočich, který si žije pořád dál svým vlastním životem. Teď po fázi procesu přichází producentská část, kdy mu musíme dát cestu, po které bude směřovat, a umožnit mu ten život prožít.

Jaký ten tvůrčí proces byl?
Jeden z nejlepších. Pracovala jsem s lidmi, kteří mě velice obohacovali. Měla jsem pocit, že každý člen týmu dostává představení do další dimenze, ukazuje mu další možnosti, a vznikalo společně.

Jak si vy sama představujete „hrdinu“?
Růžový samuraj pro mě byl proces zkoumání tohoto tématu. V současné rozdělené společnosti je to obzvláště složité téma. Je v podstatě nemožné najít jednoho hrdinu pro všechny. Pro mě je hrdinství lidskost. Vidím jej v maličkostech, v každodenním životě. Když se budeme chovat lidsky a držet se morálních hodnot, můžeme být hrdiny všichni.

Růžový samuraj, choreografie Jana Burkiewiczová – zkoušky (foto Vojtěch Veškrna)

Stejnou otázku jste položila dětem, se kterými jste na představení spolupracovala. Co se od nich můžeme naučit?
Právě u nich jsem důraz na lidskost a morální hodnoty zaznamenala. To, že je tohle důležité pro mladou generaci, mi dává velkou naději. Děti za hrdiny často považovaly své blízké, členy rodiny, ale i samy sebe, že jsou schopny obstát v každodenním životě. Překvapilo mě, že i tak mladí, ve věku třinácti čtrnácti let, vnímají svět jako komplikovaný.

Proč jste pro nové představení zvolila právě toto téma?
Je to reakce na současné dění v Evropě a západních kulturách. Divadlo považuji za prostředek, který mi pomáhá pochopit a pojmenovat určité jevy v naší společnosti, takže se zabývám tématy, která jsou pro mě nějakým způsobem palčivá.

Jaká to tedy jsou?
Když se podívám do své tvůrčí historie, tak například v Největším přání jsem zkoumala fenomén, co to vlastně je to největší přání a jestli, když dosáhneme všeho, k čemu nás západní svět ponouká, jako vzdělání, peníze, dům nebo auto, nás to učiní šťastnými. Ještě předtím v O medvědovi, který plul na kře, jsem se zabývala tématem ekologie a migrace, jak společnost reaguje na prvek, který nezná – tedy otázkou strachu z neznámého.

Pracujete na různorodých projektech. Čemu se v současnosti věnujete nejvíce?
V poslední době je to hodně divadlo. To je moje vášeň. Dělám ho nejraději, ale bohužel mě nedokáže zabezpečit, takže se také zabývám režií různých eventů, jako je například pražský Designblok nebo Ples v Opeře v Bratislavě. Škála je široká.

Růžový samuraj, choreografie Jana Burkiewiczová – zkoušky (foto Vojtěch Veškrna)

Mají tyto dva světy něco společného?
Prostředky, které při organizaci akcí používám, nemají k divadlu daleko. Postavím třeba zahajovací ceremoniál na divadelních principech. Zapojím tanečníky, výtvarnou složku… Snažím se do „komerční“ sféry (já tohle slovo nerada používám) vnášet momenty okouzlení. Toto propojování mě moc baví.

Daří se nalákat účastníky eventů i do divadla?
Určitě je to možnost, jak rozšířit divácké publikum. Nejde o zástupy lidí, zároveň ale ani o výjimku. Jsou diváci, kteří se s divadlem příliš nesetkali, na akci je ale něco zaujalo a přijdou potom do divadla. Nakonec jsou často překvapení, že dokážou současnému tanci porozumět. Mám jednoho kamaráda architekta, který se ho vždycky hrozně bál, a když pak přišel na představení, zjistil, že k tomu vůbec nebyl důvod.

„Strach“, to je reakce, která se v souvislosti se současným tancem objevuje poměrně často. Čím to podle vás je?
Sama si tuto otázku pokládám. Kdybychom znali odpověď, mohli bychom tomu jít více naproti. Možná je to tím, že některé inscenace jsou těžko uchopitelné, a pokud divák není na taneční představení zvyklý, můžou se mu špatně číst. Podle mě by ale tanec měl být víc medializovaný. Když jde o hudbu, činohru, výtvarné umění nebo design, i když se člověk o obor přímo nezajímá, většinou je schopný vybavit si alespoň nějaké jméno. V tanci mediálně známé hvězdy nejsou, přitom to ale neznamená, že je nemáme. Jen se o nich málo píše a nejsou v titulcích časopisů. Tanci jako oboru zkrátka chybí PR.

Růžový samuraj, choreografie Jana Burkiewiczová – zkoušky (foto Vojtěch Veškrna)

Nemůžou si za to tanečníci taky trochu sami, že tanec považují za něco „elitářského“?
To si nemyslím. Tanečníci, které znám, jsou skromní a pracovití. Spíš to neumějí s médii a nedaří se jim tanec prodat.

Jak se snažíte tanec přiblížit lidem vy?
Mluvím s nimi o tanci.

Jak byste popsala divadlo, které tvoříte?
Na začátku si vždycky položím otázku: S kým budu pracovat? Lidi mě neuvěřitelně obohacují a přivádí k novým myšlenkám. Baví mě používat různé prostředky, než které bych třeba použila já, a hledat cesty, jak k cíli dojít. V Růžovém samuraji pracuji například s Maximem Velčovským, který tvoří scénografii, fashion designérka Petra Ptáčková zase přišla s prvkem růžového samuraje, který naprosto miluju a díky němu mě napadly další obrazy. Za hudbou stojí Jirka Konvalinka a Dominik Zezula jako písničkář, a i když by se mohlo zdát, že tito dva muzikanti vůbec nejdou dohromady, za mě to funguje. Mám zkrátka ráda nečekanou směsici lidí.

Burki&com: Největší přání (foto Vojtěch Brtnický)

Baví vás propojovat různé obory?
Já říkám, že prostě dělám divadlo. Nevnímám to tak, že dělám taneční divadlo, nebo spíše pohybové. Mám pohybový background, tak to k němu někdy možná sklouzne, nikdy ale předem nevím, čeho nakonec bude převaha. Nemám to promyšlené, tvořím intuitivně.

Podle čeho si vybíráte „komerční“ zakázky?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na