Janáček je pro mne něco jako táta. Režisér Otto Schenk převzal na JAMU čestný doktorát

V pondělí 6. listopadu se v brněnském Divadle na Orlí konala výjimečná akce. Na pomyslném pódiu zasedli vysokoškolští hodnostáři v talárech v čele s rektorem Ivo Medkem a byl jim představen kandidát velmi zvučného jména. Vídeňský operní režisér Otto Schenk. Ve svých osmdesáti sedmi letech prožíval očividně dojatý slavnostní chvíli, když přebíral medaili a titul Doctor honoris causa, doctor artis musicae.
Otto Schenk při přebírání čestného doktorátu, 6. 11. 2017 Brno (zdroj JAMU / foto Zdeněk Sokol)

Slavnostní fanfáry, česká státní hymna a poté rakouská. Při ní si pan režisér pobrukoval text a viditelně ožil. Proslov přednesl v němčině a neopomněl v něm uvést svůj vztah k Janáčkovi a jeho operám. Debutoval na jevišti Vídeňské státní opery v roce 1964 Jenůfou, a jak přiznal, byl to úkol, který si nevybral. Přesto to byl obrovský úspěch a Janáčka si zamiloval.

Po slavnostním aktu následovala odpoledne diskuse se studenty a pedagogy Janáčkovy akademie múzických umění o práci operního režiséra a o opeře vůbec.

 

Jste původně činoherní režisér. Proč jste se začal věnovat opeře?

Osud si někdy s člověkem pohraje, mělo to tak být. Původně jsem hrál a režíroval v divadle v Josefstadtu, což je vlastně kabaret. Pak mi nabídli první operní režii v Salcburku, byla to Kouzelná flétna. A já si operu zamiloval.

Vaše opery jsou velmi sdělné, co je pro inscenování podle vás důležité?

Především je nutné poslouchat hudbu. V té je vše, co režisér potřebuje vědět. Pak už domýšlí jednání postav a jejich vzájemné vztahy a musí jít do detailů. Ty jsou důležité, i když je divák ani všechny nepostřehne. Dává to ale jednání postav logiku. Nejde jen o to, jak ty postavy jednají, ale také jak je vnímá okolí. Přijde-li postava jako král, musí také okolí reflektovat svým chováním krále. A to ve všech důsledcích, a nejen sólové figury, ale i sbor. Jestli postavy na sebe nereagují a jestli nevyjadřují vzájemně své pocity, je z toho nudný večer.

Opera je prý už mrtvý útvar a přežila se. Co si o tom myslíte?

To v žádném případě! Opera je mladá a sleduje ji stále více lidí, podívejte se na návštěvnost evropských i amerických operních domů! A podívejte se na rostoucí oblibu barokní opery! Naopak, opera je daleko silnější divadelní útvar než činohra, o tom něco musím vědět. Emoce, vyjádřené v textu a v jednání postav, jsou zesilovány a vedeny hudbou, a to je nejsilnější médium. Opera má budoucnost.

Otto Schenk při přebírání čestného doktorátu, 6. 11. 2017 Brno (zdroj JAMU / foto Zdeněk Sokol)

Jaký máte vztah k české opeře a k Leoši Janáčkovi?

Janáček je pro mne něco jako táta. Otevřel mi úplně jiný svět vnímání hudby a já pochopil, jaká síla se v jeho hudbě skrývá. Je v ní všechno a nejen to, co zpívají postavy, ale i ty vztahy mezi postavami, tak důležité pro pochopení děje. Ve Vídeňské státní opeře jsem debutoval Jenůfou. A když mi v roce 2014 nabídli inscenovat Lišku Bystroušku, věděl jsem, že je to nejlepší zakončení mé kariéry. Janáček je pro mne symbolem, který se klene nad mým životem.

Jak jste se vyrovnával s češtinou?

Jenůfu jsme zpívali německy. Ale už tehdy jsem věděl, že to není dobře. Janáčkova hudba je úzce spjata s textem, má oproti němčině jiné frázování a akcentaci. Proto jsme němčinu připodobňovali hudbě a češtině, zpěváci frázovali jako v češtině. Bylo to podivné, ale pomohlo to.

Liška Bystrouška ale byla česky?

Ano, to byla. Měli jsme rodilého mluvčího a já poslouchal pořád dokola nahrávku v češtině, až jsem uměl celý text zpaměti a měl jsem pocit, že umím česky. Bohužel, neumím. Ale myslím, že se podařila opravdu dobrá výslovnost, a Bystrouška slavila velký úspěch.

Co si myslíte o snaze modernizovat opery?

Já nejsem kritik, abych se vyjadřoval k práci ostatních kolegů. Každý má nějakou představu a nápad, jak se vyjádřit, a je na divácích a kriticích, aby zhodnotili výsledek. Můj způsob práce je, jak jistě víte, jiný. Každý jdeme svou cestou a každý zažíváme své úspěchy a pády. Přeji všem svým kolegům úspěch.

Světově proslulý operní režisér, jehož inscenace se hrály mnoho let na pódiích Evropy i v Metropolitní opeře – jeho Rusalku viděli diváci díky přenosu do kin v celém světě – si povídal o své práci se studenty a pedagogy ještě dlouho a trpělivě, byl milý a skromný. Skutečná hvězda, která si nepotřebuje na hvězdu hrát.

Ještě mnoho sil a pevného zdraví, pane režisére! A třeba se ještě někdy v Brně setkáme…

Reklama

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na