Janáčkův klavír je zrestaurovaný

Domeček Leoše Janáčka v Brně je schovaný vzadu v zahrádce, za vilou, ve které původně sídlila varhanická škola a která tu zase sídlí, i když už není Janáčkova. V přízemí je hudební oddělení a hudební archiv Moravského zemského muzea. Komorní výstavy a koncerty se proto pietně konají právě v domečku, kde Leoš Janáček s rodinou bydlel a komponoval.

Sálek asi pro padesát lidí je od pracovny mistra, v níž je klavír, oddělen jen pocitově, otevřenou stěnou. Stísněnost prostoru vynahrazuje genius loci, podporovaný vkusnými výstavkami, které se vesměs vážou k Janáčkovu dílu či k jeho době. Klavír, celý nablýskaný, otevřený tak, že se v jeho víku odrážel nápaditý a vkusný lustr, jako by si byl vědom své důležitosti.

Večer, který se konal současně jako úvod k chystanému Festivalu Janáček Brno v roce 2020, uvedl vedoucí oddělení dějin hudby a janáčkolog, dr. Jiří Zahrádka. „Tento klavír, který zde opatrujeme, byl dlouho používán opravdu jen pro akce Festivalu Janáček. V roce 2014 se ale při ladění náhle ozval tupý praskavý zvuk a dvě oktávy klavíru odešly. Lekli jsme se, že praskl rám, naštěstí jsme dostali od ministerstva kultury dotaci na rekonstrukci, i když jsme vlastně nevěděli, jak bude rozsáhlá. Oslovili jsme restaurátora z Vídně, pana Gerta Hechera, který nástroj prohlédl a zděsil se. Klavír značky Ehrbar, vyrobený v roce 1876, který v roce 1881 dostal Leoš Janáček od svého tchána jako svatební dar, o kterém jsme si mysleli, že je původní, prošel v sedmdesátých letech 20. století opravami, které nijak nerespektovaly stáří klavíru, dokonce ani jeho vídeňskou mechaniku.“

V roce 2018 tedy prošel klavír zásadní rekonstrukcí v renomovaném vídeňském Klavier-Atelieru Gerta Hechera. Všechny komponenty byly nahrazeny původními, takže se klavír vrátil do podoby, v jaké ho dostal Janáček. Večera se účastnil i sám autor rekonstrukce a byl viditelně poněkud nervózní. „Specializuji se na rekonstrukci starých klavírů, obracejí se na nás muzea, skladatelé, interpreti i další poučení zájemci. Jsme malá firma, já a moji dva spolupracovníci, ale máme hodně zakázek, dnes je zájem, aby nástroje byly v originálním stavu. Je to úžasná práce, i když musíme stále získávat původní komponenty. Máme velký fundus starých nástrojů, ze kterých potřebné části používáme. Ale stojí to za to, dosahujeme zvuku, který je pro dnešní uši zcela jiný, ale autentický. Je to nejen jiný zvuk, ale i estetika, vídeňská mechanika je zcela jiná než pozdější anglická, tón je daleko měkčí a lépe reaguje na pianistu,“ svěřil se restaurátor, který je sám i klavírním interpretem.

Stejně pěl chválu na instrument i první interpret, klavírista Jan Jiraský. Přednesl publiku recitál z Janáčkových komorních skladeb pro klavír, které právě u tohoto klavíru zkomponoval. Nejprve to bylo deset skladeb první řady z cyklu Po zarostlém chodníčku (JW VIII/17), poté následovaly tři skladby z druhé řady. Krátká přestávka na oddechnutí a už zněl cyklus V mlhách (JW VIII/22). Andante, Molto adagio, Andantino a Presto. Publikum si vynutilo přídavky, a tak ještě následovala Vzpomínka a večer zakončila Předtucha. Pak už jen gratulace a diskuse kolem nástroje. „Klavír je teď mnohem jemnější, je měkčí, dá se rozlišit piano a pianissimo, teď sice nejde jít zase moc do forte, ale to určitou dobu potrvá, než se vyhraje. Zvuk je velmi příjemný, ale důležité je, jak to zní v prostoru a co si myslí posluchač,“ zakončil své hodnocení diplomaticky klavírista.

Byl to magický večer, jakoby se člověk už svojí přítomností dotýkal historie. V první části, Naše večery, najednou začal proznívat a postupně zesilovat elektronický zvuk, ne sice silný, ale prošel místností a postupně zeslábl. Vtipálci po koncertě spekulovali o duchu Leoše Janáčka, který byl zvukem svého klavíru probuzen a přilákán, a byl koncertu osobně přítomen. To, že brzy zmlkl a jen potichu poslouchal, bylo považováno za dobré znamení. Mistr je s kvalitou nástroje spokojen, a to je to nejvyšší ohodnocení!