Jihočeská filharmonie s vítězkou soutěže Pražského jara Anastasií Antonovou

Ve středu a se stejným programem také ve čtvrtek se uskutečnil v Jeremiášově síni v Českých Budějovicích stylově laděný koncert Jihočeské filharmonie pod taktovkou šéfdirigenta Jana Talicha. Byl zajímavě dramaturgicky koncipován převážně z děl francouzské hudby, doplněn velmi příznačně koncertantním dílem Bohuslava Martinů z období jeho pobytu v Paříži (1923–1941). Stylově citlivě zarámované koncerty jsou ostatně pro Jihočeskou filharmonii charakteristické, jako by k nim až vyzývalo i půvabné prostředí komorně laděného koncertního sálu pro 218 posluchačů, jenž byl představen veřejnosti ke konci osmdesátých let minulého století (1988). Od té doby svým útulným a solidně akustickým prostředím velmi dobře slouží pro symfonické a sborové koncerty.

Zajímavým a nadmíru lákavým dramaturgickým magnetem večera se stala vítězka mezinárodní soutěže Pražského jara 2017 ve hře na cembalo – sympatická ruská klavíristka a cembalistka Anastasia Antonova. Volba padla na Koncert pro cembalo a malý orchestr Bohuslava Martinů, což nebylo předem avizováno, ale výtečně souznělo se zvolenou dramaturgickou koncepcí večera.

Francouzská hudba devatenáctého století je neobyčejně bohatá, pohříchu ale dodnes u nás stále méně známá. Ani doba první republiky, kdy bylo nově vzniknuvší Československo existenčně spjato doslova na život a na smrt právě s Francií jakožto kontinentální mocností, neznamenala pro francouzskou tvorbu výraznější zakotvení v Čechách, ač snaha jistě byla. Paříž platila za Mekku pro umělce, viz i našeho Bohuslava Martinů, pro něhož bylo právě působení v Paříži zcela zásadní pro formování jeho osobitosti, umělecké ozvláštnění charakteru jeho tvorby. Od této doby vnímáme sice zásadní díla této významné západoevropské tvorby, ale za onu pomyslnou hranici se jakoby nikomu výrazněji nechce… Proto velmi akcentuji a vítám dramaturgickou stavbu koncertu, jež se opírá o díla v českém prostředí méně uváděná a propagovaná. Jan Talich ostatně ve svém expozé na koncertě přímo z pódia uvedl, že celý letošní rok se ponese ve znamení dramaturgické preference francouzských autorů různých stylových období.

Sám za sebe musím říci, že jsem od ledna 2018 – ryzí shodou okolností – až podivuhodně intenzivně vtahován do tenat francouzské romantické tvorby. V Plzni jsem v lednu glosoval premiéru Thomasovy opery Hamlet (recenze zde), jen před pár dny v Linci jsem opakovaně moc rád sledoval krásné scénické provedení Berliozova díla Faustovo prokletí (recenzi naleznete zde). Do třetice všeho dobrého tentokrát Jihočeská filharmonie nachystala uvedení symfonického díla Camilla Saint-Saënse. Z odkazu jeho tří symfonií uvedl dirigent Jan Talich Druhou symfonii a moll, opus 55, kterou autor osobně veřejně úspěšně dirigoval roku 1878, rok po premiéře Samsona a Dalily. Stala se zřejmou dominantou dramaturgie příjemného koncertu, přirozeným vrcholem večera.

Koncert byl uveden drobnějšími díly z tvorby de facto vrstevníků zmíněného Camilla Saint-Saënse – skladatelů Léa Delibese a Emmanuela Chabriera, známého poměrně slušně z koncertů takzvaného vyššího populáru. Dirigent Jan Talich vybral pro entrée večera skladbu Léa Delibese Le roi s’amuse, což představuje části ze scénické hudby, v podstatě orchestrální suity.

Entrée bylo poněkud váhavé, jako by působilo nevlídné mrazivé počasí daného dne a nalézala se teprve optimální pódiová tvůrčí teplota. Osobně jsem hledal až masochisticky chybu v sobě, jako činím obvykle, když cítím z pódia poněkud menší míru přesvědčivosti. Skladba na mne působila trochu intelektuálsky hledaně, snad až překombinovaně, ne zcela muzikantsky spontánním dojmem.

Habanera Emmanuela Chabriera je jednou ze skladeb zmíněného vyššího populáru, v dětském věku jsem ji vnímal coby náhlý vstup do sféry symfonické hudby, poprvé na kolonádních koncertech v Mariánských Lázních. Ba dodnes si přesně pamatuji dirigenta Jaroslava Soukupa, jenž ji s efektním typem gesta dirigoval. Tento dirigent později často spolupracoval i s Jihočeskou filharmonií po jejím vzniku, byl jsem taktéž svědkem. Je to půvabná kompozice rytmicky i harmonicky líbivá, až vemlouvavá. Dirigent Jan Talich ji koncipoval s decentností v gestu i výrazu, opakoval se mi ale obdobný pocit jako ve vstupní skladbě večera, čili menší míra mnou zřejmě příliš očekávané větší spontaneity. Obviňoval jsem se ba i z několikerého sledování výborně provedeného Berlioze v Linci jen před pár dny s velkým obsazením orchestru, jenž mi dodnes utkvěl v mysli coby „idée fixe“.

Ne, nebylo to asi v mém ovlivnění barvitě znějícím Berliozem. Jakmile totiž začal orchestr hrát půvabné, neoklasicky laděné dílo Bohuslava Martinů – Koncert pro cembalo a malý orchestr (z roku 1935) – rázem jako by se mávlo čarovným proutkem – váhavost, určitá vydedukovanost i menší míra zvukové kompaktnosti (krom od počátku ihned zřetelně soustředěné, plasticky a kultivovaně hudební fráze odvíjející skupiny violoncell) vzala za své. Byl jsem náhle svědkem homogenní, svěží a lehce proudící interpretace, rytmicky příjemně pregnantní, vůbec se ve zvuku nepromítalo ani komornější obsazení v dané kompozici Bohuslava Martinů oproti vstupním skladbám.

Sympatická ruská cembalistka Anastasia Antonova představovala magnet večera. Jistě, vystupovala s renomé vítězky prestižní soutěže Pražského jara 2017, kde se nikdy a nic nedostává zadarmo, ale po dlouhé dřině a poctivé přípravě obtížných povinných skladeb v silné konkurenci. Absolventka vysoce prestižních škol v Moskvě a Vídni je i laureátkou Beethovenovy soutěže v Moskvě. Anastasia Antonova působí hned od prvních taktů své hry jako perfekcionistka, technicky precizně připravená, plně soustředěná (to je obrovský klad, ono se to nezdá, ale umět se koncentrovat v pravý moment není zdaleka každému od Boha dáno), s rytmickým citem, přirozenou muzikalitou, která umožňuje v souhře s orchestrem příjemně pohodové muzicírování.

Dirigent Jan Talich je citlivým doprovazečem, souhra orchestru Jihočeské filharmonie se sólistkou byla na velmi pěkné úrovni. Vyzdvihnout musím i cit pro styl tohoto období tvorby Bohuslava Martinů, výrazové vystižení dobové sebeironie tvůrce (1935), který dílo napsal s citem pro specifickou techniku cembalové hry, jež je dítětem náhodného setkání se zajímavou interpretkou v Paříži. Vůbec mu tím nebyla odlehlá specifika kompozice pro cembalo, skladba hýří invencí, jak ji obdivujeme ze stovky skladeb tohoto pařížského období, průzračnou harmonií, v roce 1936 až obdivuhodně mistrovskou instrumentací. To vše bylo interpretačně z pódia stylově a transparentně předneseno.

Přirozeným vrcholem večera se stala interpretace méně hrané Symfonie a moll číslo 2 Camilla Saint-Saënse. Orchestr s Janem Talichem do ní přinesli ve větším obsazení orchestru – oproti Martinů skladbě – obdobnou konzistenci zvuku, byť v jiném stylovém rámci s logicky větším důrazem na plnost a barvitost romantické harmonie. Symfonie, která mi až podivuhodně připomíná charakter prvních Schubertových symfonií, má ohromný melodický tah, barvitou instrumentaci. Orchestr ji podal se zřejmou chutí a zaujetím. Výborně mu vyznívala cesta k vrcholu v Prestissimu, kde imponovala žesťová skupina, hrající exaktně a zároveň dynamicky velmi decentně, byť v malém početním obsazení. V první větě se blýskl krátkým, leč velmi profesionálně erudovaným sólem koncertní mistr filharmonie. Snad jen příležitost k většímu dynamickému odstínění do pian nebyla v Adagiu druhé věty zcela využita jako protipól plných, až překvapivě hutných forte vzhledem k přece jen komornímu obsazení orchestru v počtu hráčů (výše zmiňovaného Berlioze hraje Bruckner Orchester v Linci v počtu osmdesáti hudebníků v orchestřišti nového Musiktheateru).

V závěru, po vřelém potlesku publika, se rozhodl Jan Talich pro přídavek, jímž se stala prvá část ze vstupní suity Léa Delibese. Tedy právě ta část, která působila v entrée koncertu ne zcela přesvědčivě v souhře a kompaktnosti zvuku. Bylo moc zajímavé, jak v závěru, již v plné koncentraci a rozehrání, tedy i v patřičné míře nutné pódiové relaxace v tvůrčím napětí, působila skladba jiným, již zcela pozitivním dojmem. A pak že platí, že první dojem již nelze nikdy ničím nahradit, prý nejen na pódiu ale i v kontaktech… V tomto případě se první dojem, trochu matný, kdy jsem měl na počátku až neodbytný pocit neideální dramaturgické volby skladby pro entrée večera, napravit dal! Vida, takže daný bonmot není vždy zcela pravdivý. Způsob Jana Talicha, jak zakončit příjemný večer, byl právě volbou přídavku velmi vtipný!

Hodnocení autora recenze:
výkon sólistky – 100%
celkový dojem – 80%

 

Anastasia Anotonova & Jihočeská filharmonie
Dirigent: Jan Talich
Anastasia Antonova (cembalo)
Jihočeská filharmonie
7. a 8. února 2018 Koncertní síň Otakara Jeremiáše – Kostel sv. Anny České Budějovice
(psáno z koncertu 8. 2. 2018)

program:
Léo Delibes: Le roi s’amuse
Emmanuel Chabrier: Habanera
Bohuslav Martinů: Harpsichord concerto
Camille Saint-Saëns: Symphony No. 2 in A minor, op. 55
přídavek:
Léo Delibes: Le roi s’amuse (první část)

www.jcfilharmonie.cz