Thomasova opera Hamlet po Ostravě také v Plzni

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Operní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedl v sobotu dne 20. ledna v budově Nové scény premiéru opery Ambroise Thomase „Hamlet“. V hudebním nastudování šéfdirigenta souboru Norberta Baxy, v režii ředitele Divadla J. K. Tyla Martina Otavy. Na imponující, působivé scéně Pavla Kodedy, s variabilitou a dynamikou proměn praktikáblů i důmyslnou prací se světly (osvědčený Antonín Pfleger), kostýmním výtvarníkem je Aleš Valášek, sbormistrem Zdeněk Vimr.
Ambroise Thomas: Hamlet – DJKT Plzeň 2018 (zdroj DJKT Plzeň / foto Martina Root)

Thomasova opera Hamlet se u nás netěšila po své premiéře roku 1868 tak velké přízni jako autorova předchozí Mignon. Byla sice v Praze rovněž uvedena brzy v českém překladu, nicméně zmíněnou Mignon v oblibě nepřekonala. Plzeň uvedla Mignon v šedesátých letech minulého století s Libuší Neubarthovou, Zdeňkem Jankovským, Jiřím Berdychem, zaznamenala velmi slušný ohlas, ne však návštěvností fatální, byl jsem svědkem všech repríz. Toto dílo má oproti Hamletovi jednu velkou výhodu – minimálně dva typické „hity“ (árie Mignon a Filiny), bez nichž se opera nestává takzvanou „trvalkou“. A v konkurenci dějové nesoutěží s tak slavnou činohrou, kde roli Hamleta touží ztvárnit nejlepší herci světa v nejlepších letech (u nás vzpomenu aspoň jednu hereckou legendu za sebe – Radovana Lukavského)…

Slavný námět není pro operu velkou výhodou. Ti, kteří opeře jako vysoce stylizovanému útvaru zrovna nevěří, mají snadný argument. Hamlet v opeře? To bude operní slátanina vůči klasice námětu, ba co víc, to zavání až paskvilem. Musí se vždy prokázat, že hudební výraz je silnější než mluvené slovo. Dnes je navíc v opeře zvykem hrát díla v originálu, kdy slovo nemá tak bezprostřední dopad na diváka. Pěvci musí svádět boj s obtížným francouzským jazykem, jenž není dnes do té míry rozšířený, jako byl v období meziválečném, kdy Francie byla dominantní mocností a de facto hlavním garantem bezpečnosti pro tehdejší Československo. Absolvent prvorepublikového reálného gymnázia musel zvládnout francouzštinu a němčinu, spolu s latinou a řečtinou. Však mi to otec, sám profesor, kdysi omílal den co den, jací jsme dnes nevzdělanci. Pěvci, kteří nikdy nestudovali francouzštinu, to nemají snadné, když prezentují tento krásný, vokální, leč velice obtížný jazyk na jevišti.

Hamleta uvádí operní Plzeň vůbec poprvé v historii plzeňského divadla, škoda, že ne v historické budově. Typické dílo francouzské lyrické opery uvedla před dvěma roky Ostrava (recenze z premiéry a jedné z repríz přinesla Opera Plus zde a zde), ba zabodovala s ním loni na přehlídce operních scén v Praze (recenzi Opery Plus najdete zde). Plzeň si ale s Ostravou obec návštěvníků nesbírá (na premiéře to však podle návštěvnosti tak vypadalo, že ano …), tudíž mohla dobře využít oba představitele titulní role ostravské inscenace – Rakušana Thomase Weinhappela a Romana Hozu.

Thomasův Hamlet není ani ve světě moc uváděn, jak potvrzuje sympatický Rakušan Thomas Weinhappel v zajímavém rozhovoru pro Operu Plus (celý rozhovor najdete zde), kde uvádí, že studiu obsáhlé role ve francouzštině, kterou neznal, věnoval šest měsíců! Je rád, že může roli uplatnit hned dvakrát po sobě na důležitých českých scénách. Veliký vládce divadelní říše William Shakespeare je rovněž štědrým dárcem operních libret. Skladateli Thomasovi vytvořili libreto podle předlohy Williama Shakespeara a dle divadelní hry Alexandra Dumase a Paula Meurice libretisté Michel Carré a Jules Barbier.

Ambroise Thomas: Hamlet – Doubravka Součková (Ofélie), Thomas Weinhappel (Hamlet) – DJKT Plzeň 2018 (zdroj DJKT Plzeň / foto Martina Root)

Režisér Martin Otava (rozhovor o Hamletovi přinesla Opera Plus zde) volí takzvanou londýnskou verzi, přesněji verzi pro Covent Garden, se zkráceným závěrem opery, v němž Hamlet umírá spolu s Ofélií – zachovává se tím vyústění Shakespearova dramatu. Tato verze je rovněž zbavena i původního balastu a patosu velkých baletních scén. Martin Otava ponechává dílo v původním hávu doby, neaktualizuje děj, čímž se zajisté zavděčí podstatné části plzeňského operního či spíše potažmo hudebního publika. Vychází ze základu zdařilé, líbivé a zároveň vysoce funkční scény Pavla Kodedy, schopné variabilních proměn.

Zavěšením sestavy nerezových ploch, evokujících žiletky, dokáže scéna odrážet herce i světla v různých úhlech. Jako je v režijním rukopisu Martina Otavy již obvyklé, soustřeďuje se na scénickou věrohodnost vztahů jednotlivých postav, zde především vyzdvihuje motiv ambivalentního vztahu mezi Hamletem a jeho matkou Gertrudou. Režisérem vedené postavy jsou zbaveny operních manýr, gesta pěvců se jeví v rámci daného hudebního stylu přirozená, vycházejí z Thomasovy hudby. Jsou prosta nánosů starých gestických „operáckých“ prvků, jejichž plíživý návrat do operního herectví v Česku jsem vnímal v nedávné minulosti s jistým překvapením. Jsem rád, že tato přechodná etapa v Čechách mizí díky poctivé režijní práci skutečných operních režisérů, navazujících na velkou českou tradici důsledného vycházení z hudebního výrazu, nikoliv nahodile.

Pěvecké obsazení plzeňského Hamleta se jevilo na premiéře (Plzeň již upustila od předlouhé tradice druhých premiér) jako solidní, ne však obrazně řečeno zvedající ze sedadel, jak se to podařilo ve Verdiho Macbethovi (recenzi z premiéry najdete zde). Není snadné najít věrohodné obsazení, na straně druhé není po ruce srovnání s minulostí, pěvci zlaté éry Plzně ani Prahy si Hamleta nemohli ověřit, nehrál se…

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Thomas: Hamlet (DJKT Plzeň 2018)

[Celkem: 43    Průměr: 4/5]

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář