Dosavadní vrchol plzeňské operní sezony: Verdiho Macbeth

Plzeňská opera uvedla 2. dubna 2016 premiéru opery Macbeth Giuseppe Verdiho, pod taktovkou dirigenta Jiřího Štrunce a v režii Martina Otavy. Dílo bylo v Plzni nastudováno po čtyřiatřiceti letech, kdy zaznělo naposledy, navíc jen v tehdejším Komorním divadle, v době rekonstrukce historické budovy.

Pro Florencii komponovaný Macbeth měl svoji premiéru roku 1847, zazněl v blízkém sousedství Luisy Miller, která měla v šedesátých letech československou premiéru v Plzni ve skvělém nastudování šéfdirigenta Bohumíra Lišky; dodnes ji mám uloženu v paměti. Díla předznamenala přeslavné Verdiho operní trio Rigoletto – Traviata – Trubadúr. Macbeth ani Luisa Miller přes nesporné kvality nedosahují popularity zmíněného trojhvězdí. Nejsou to díla často uváděná. Není ani obtížné rozpoznat důvod. Neskýtají takový gejzír snadno zapamatovatelných melodií, z nichž se namnoze staly doslova přední „hity“ na pomezí takzvaného vyššího populáru.

Opera Macbeth, v díle Verdiho první objevivší se Shakespearovo téma, tolik štědrého inspirátora řady operních libret, se přes mnohé hudební podobnosti se šťastnějšími díly autora, jeví jako svébytná. Neobsahuje typický milostný trojúhelník ve vztazích, je více koncentrována na psychologii dvojice hlavních postav. Chorobná ctižádost, nezřízená touha po moci, manipulace muže silně ambiciózní ženou až k těžkému zločinu, to jsou základní ingredience tohoto dramatického díla. Hudebně vnímáme Verdiho melodické invence doslova nabité emocemi, vyznačující se celou řadou krátkých neobelcantových árií až překvapivé údernosti, hudebních zvratů i řady působivých sborových scén. Působivá opera s velkým námětem z divadelní říše velkého Shakespeara je až neobvykle věcná a stručná.

Inscenace není zasazena režisérem Martinem Otavou do historické doby skotského středověku. Ale také není ani přesunutím děje kamsi do jiných souvislostí, nechce historické paralely, čehož se dnes u režií v opeře bojím nejvíce.

Oddychl jsem si. Režie si dobře uvědomuje míru vysoké nadčasovosti Shakespearova námětu. Zaujme funkční, působivou a zároveň prakticky flexibilní scénou Jána Zavarského, navíc vhodně posilující akustiku jeviště. Rovněž idea univerzalismu v realizaci kostýmů Aleše Valáška působí v souladu s barvami jeviště a využitím světel kompaktně. Režie zde pracuje hojně se světelnými efekty, dotvářejícími silně výraz situací. Martin Otava se plně soustřeďuje na výklad erotických vztahů, kde není vzácně onen milostný trojúhelník typu Maškarního plesu. Muž je ženou přiveden obratnou manipulací do zločinu. „Podobné drama se může dnes odehrát v jakékoliv podobě“ – prohlašuje Martin Otava o své vizi a pojetí opery. Ano, toto drama je až mimořádně nadčasové, nabízí tak racionální koncepci pojetí. Z Otavovy vize se odvíjí především zřetelný důraz na interakce hlavních postav dramatu, jejich pocity, touhy, vztahy, které se v premiérovém obsazení dařilo přesvědčivě jevištně realizovat a dobře herecky ztvárnit. Žádná operácká klišé minulosti zde nedominovala. Ano, tento přístup je pro mne moderním typem režie, ne třeba konvenční Burianova Tosca se stojícími pěvci na rampě, s herectvím devatenáctého století, natož ty inscenace, jež se snaží nacpat danou předlohu takzvaně „moderně“ do indiferentního času a doby (na absurdní extrém Fibichovy Šárky snad raději ani nevzpomínat).

Podstatou každé operní inscenace je zajisté hudební nastudování díla. Po jisté době se objevil u pultu v Plzni důvěrně známý dirigent Jiří Štrunc, který má cennou zkušenost se studiem díla v Praze. To je vždy pro dirigenta přidanou hodnotou, neboť již poznal problematiku z ryzí praxe, nejen ze studia partitury. Jiří Štrunc tuto zkušenost dobře využil a docílil muzikantsky zajímavý celek. Podle hry orchestru se pozná vždy úroveň divadla. Tuto prostopravdu operních domů přetavil Jiří Štrunc do přesvědčivého celku tempickým rozvrhem, zvraty temp, dramatickým cítěním dílčích vrcholů, až na několik momentů drobných zaváhání i solidní souhrou. Jeho dirigentské gesto je přehledné, technicky vycizelované, s promyšleně prováděnými avízy ve změnách temp. Orchestr imponoval především v robustních forte, se skupinou žesťů tentokráte v dobré kondici. Dynamika by snesla ještě více pozornosti k nižším stupňům, ale to je zřejmě dlouhodobá záležitost, která zatím obecněji ne zcela vychází. Rozumím, že nelze ubírat dynamiku ve vyhrocených dialozích, kde pěvci náhle tak říkajíc nejdou zvukově „přes rampu“. Je ale zřejmě lépe pár frází dialogů obětovat na oltář zachování plného zvuku orchestru. Ale například Bruckner Orchester v Musiktheatru v Linci důslednou pianovou, ba i pianissimovou, dynamiku ovládá bravurně. Proč to u nás v té míře nejde? Kvůli platům? V tom to asi zcela nebude.

Ve Verdiho díle, kde kraluje neobelcanto, musí dominovat krásné velké barevné hlasy s plynulým tokem kantilény. Pěvecké osobnosti zde rozhodují dominantně o úspěchu. Ostatně proto je toto období italské opery tolik milováno pěvci i publikem. Proto má tolik zanícených diskofilů. Jsme zde v tenatech – terminologií adjektiva muzikologa Kurta Honolky – typicky pěvecké opery. S pěveckými osobnostmi tudíž tento typ opery stojí a padá. Inscenátoři to dobře vědí, zřetelně vyvinuli snahu, aby nalezli co nejoptimálnější obsazení klíčových rolí. Tři barytonisté v alternaci role titulní, dokonce čtyři (!) sopranistky jsou obsazeny do vypjaté sopránové partie Lady Macbeth. Premiéru si vydobyl v titulní roli možná trochu překvapivě Pavel Klečka v náročné roli Macbetha.