Strhující Faustovo prokletí Hectora Berlioze s Charlesem Workmanem v Linci

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Dne 3. února 2018 uvedlo Zemské divadlo v Linci v atraktivní moderní budově nového Musiktheateru Berliozovu dramatickou legendu Faustovo prokletí. Je to druhá šéfovská premiéra v nové sezoně 2017/18 pro nového generálního hudebního ředitele a šéfdirigenta Markuse Poschnera, po jeho strhující interpretaci Ženy bez stínu Richarda Strausse v říjnu loňského roku. Nastoupil po patnáctileté éře Dennise Russella Daviese, dosud úspěšně šéfoval operní scéně v německých Brémách, je stálým prvním hostujícím dirigentem Mnichovské filharmonie a Staatskapelle Dresden a častým stálým hostem operních scén Berlína.
H. Berlioz: La damnation de Faust – Charles Workman (Faust), Michael Wagner (Méphistophélès), Jessica Eccleston (Marguerite), sbor a dětský sbor – Landestheater Linz 2018 (zdroj Landestheater Linz / foto © Reinhard Winkler)

Faustovo prokletí se neobjevuje ve scénickém provedení často, důvodů je celá řada. Berliozova dramatická legenda je přece jen více sledem monologů, sborových scén i samostatných orchestrálních částí, které si žijí svým vlastním koncertním životem. Premiéra Berliozovy dramatické legendy byla roku 1846 v Paříži ryze koncertní, první pokus o scénické uvedení následoval teprve roku 1893 v Monte Carlu. V Linci se chopil obtížného úkolu scénického ztvárnění maďarský režisér David Marton na scéně Christiana Friedländera. Kostýmy navrhla Pola Kardum, dramaturgyní je Magdalena Hoisbauer, sbormistrem spojených velkých sborů je Martin Zeller. V inscenaci je zcela zásadní práce se světelnými efekty, s videoprojekcemi, kterou zajistil zkušený a osvědčený Henning Streck.

Hector Berlioz je epochálním skladatelem, v trojhvězdí novoromantiků Liszt – Berlioz – Wagner zaujímá zásadní pozici. Jeho dílo je natolik průkopnické, že si bez Berlioze nedovedeme představit Liszta a Wagnera. Základem je jeho příznačný motiv, idée fixe, který zosobňuje ve svých skladbách, vycházeje z Glucka a Webera v opeře, z Beethovena v tvorbě symfonické. Jeho síla je v melodice, je primárním melodikem, v instrumentaci je jeho práce objevitelská na široké platformě – nové barvy, silná výrazovost, bohatá instrumentace. Podmanil si velké osobnosti své doby, jeho sugestivnosti podlehl nejen Franz Liszt, Richard Wagner, ale i náš Bedřich Smetana. Novoromantické období, jeho styl, cele závisí na Berliozovi jako na prvním, kdo objevitelsky prokazuje silný výraz představ, citů, bohatých fantazií.

Faustovo prokletí je v Berliozově monumentálním projevu především poctou velikému Goethovi, je koncipováno jako forma vokálně instrumentální. Podle přímého vyjádření Markuse Poschnera na zajímavé tiskové besedě jde vyloženě o “Parade Stücke”, s moderní, bohatou instrumentací. Je to ale v podstatě “Kammerspiel”, má de facto jen tři hlavní sólisty, ale veliký, nutně externě posílený sbor, jenž je prostředníkem ve vývoji fragmentarizovaných výsečí děje. Skladbu pokládá šéfdirigent za velmi obtížnou, pro interprety namáhavou rozměrem, s nároky na virtuozitu jednotlivců. Dílo uvádí Linec v kooperaci s operním domem ve francouzském Lyonu, interpretuje se v originále, s francouzskými a německými titulky v zabudovaných tabletech v opěradlech sedadel divadla.

Nový šéf v Linci Markus Poschner překvapil již ve svém entrée ve Straussově díle atraktivně zvoleným obsazením hlavních rolí. Nyní angažoval pro hlavní roli Fausta amerického tenoristu Charlese Workmana (alternuje ji tenorista Chris Lysack z Brém), Margaretu zpívá lyrická mezzosopranistka z Anglie – Jessica Eccleston, od nové sezony 2017/18 pevně angažovaná v Linci. V roli Mefistofela získal zaslouženou důvěru nového šéfa linecký basbarytonista Michael Wagner. Nedivím se, ve Straussovi přesvědčil v roli barvíře Baracka znamenitým výkonem, v paměti mi zůstává zakotven výrazný herecký výkon v soudobé experimentální novince Obstova díla Solaris. Souhrnně řečeno, hostem byl pouze tenorista v titulní roli, ostatní sólisté jsou interními členy ansámblu Zemského divadla.

H. Berlioz: La damnation de Faust – Charles Workman (Faust) – Landestheater Linz 2018 (zdroj Landestheater Linz / foto © Reinhard Winkler)

Pro titulní roli Fausta si Markus Poschner povolal amerického tenoristu Charlese Workmana. Je světově ceněným interpretem Händela a Mozarta, uplatňuje se často také ve stylu francouzské operní tvorby. Hostoval na všech předních světových scénách (Covent Garden, Met, La Scala, Berlín, Salcburk a tak dále, mimo jiné i v Praze). Pro českého čtenáře bude asi zajímavé, že interpretoval i Janáčkova Lacu, Alberta Gregora, ba i Skuratova. Pěvec ve zralém věku má vysokou, štíhlou postavu, českým pamětníkům připomene svým zjevem tenoristu Viktora Kočího. Je pěvcem hlasu strukturálně typicky lyrického, s převahou měkké hlavové funkce, neobyčejně libozvučného témbru, který se krásně poslouchá, se schopností citlivých hlasových modulací.

Musím podtrhnout, že ve velkém prostoru divadla je jeho tenor bezvadně nosný ve všech hlasových polohách. Vypjatá výšková místa frází na vysoké cis ve třetím dějství sice zvládá pomocí falzetové funkce, ale solidně bezešvě napojené na plnou rezonanci hlasu. Vytváří herecky obdivuhodný rozměr přesvědčivé postavy – Faustovo existenciální hledání je zde bez Gounodova známého omládnutí – u Berlioze je totiž zredukováno jen na milostné vzplanutí. V mluvních dialozích s Mefistem, převzatých režisérem z Goethova Fausta, má široký rejstřík výrazu v Bühnesprache v němčině, ale posléze i v angličtině, která je již Davidem Martonem volněji ve smyslu aktualizace předlohy upravena. Je to komplexní pěvecko-herecký výkon, nedivím se, že na jeho typ osobnosti inscenátoři právě v této roli sázeli.

H. Berlioz: La damnation de Faust – Charles Workman (Faust) – Landestheater Linz 2018 (zdroj Landestheater Linz / foto © Reinhard Winkler)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář