O Humperdinckově vánoční opeře i Pavlu Černochovi jako Faustovi v Římě
Čas vánoční – čas pro Hänsel und Gretel
Humperdinckova opera Hänsel und Gretel tradičně ovládá vánoční repertoár německých scén od nejmenších operních souborů až po největší německé scény.
V Německu má tento titul v měsíci prosinci na repertoáru více než pětatřicet scén: Staatsoper Berlin, Braunschweig, Brémy, Chemnitz, Dessau, Detmold, v Drážďanech dokonce dvakrát – v Semperoper a Staatsoperette, Düsseldorf-Duisburg, Erfurt, Essen, Halberstadt/Quedlinburg, Halle, dvakrát v Hamburgu (Staatsoper a Hochschule für Musik und Theater), Hannover, Heidelberg, Kaiserlauten, Kassel, Krefeld, Mönchengladbach, Lipsko, Lübeck, Lüneburg, Mannheim, dvakrát i v Mnichově (Bayerische Staatsoper a Theater am Gärtnerplatz), Postdam, Schwerin, Stuttgart, Wiesbaden, Wolsburg (kde hostuje soubor z Detmoldu) a Wuppertal. Vánoční čas přeje novým nastudováním (Lübeck, Mannheim) i premiérám (Schwerin, Wuppertal) této pohádky. Tradičně se objevuje i v „konkurenčním“ nastudování dvou vídeňských operních scén – Wiener Staatsoper a Volksoper – a nově je nastudována též v Linci.
Mimo německy mluvící oblast se ale v těchto dnech opera objevuje i na operních jevištích v Sofii, Marseille, Nancy, Novoj opery v Moskvě, Malmö, Národního divadla v Praze (na náhradní scéně v Karlíně), premiéru má v Erkelově divadle v Budapešti a reprízy uvádí i Metropolitní opera v New Yorku s hvězdným dirigentem Donaldem Runniclesem a známými zpěvačkami Lisettou Oropesou nebo Dolorou Zajick. Americkému vkusu spíše ale vyhovuje Menottiho vánoční opera Amahl and the Night Visitors (Amahl a noční návštěvníci), která se během prosince objevuje na mnoha kanálech amerických televizí.
Titul se ale spíše přesunul do televizních přijímačů, scénické produkce tak hlásí jen menší scény v Boise a Hartfordu. Tuto operu mohou ale v německém překladu poznat rakouští diváci v Linci a srovnat ji s Humperdinckovou vánoční „klasikou“, protože lokální premiéra se konala 10. prosince 2017.
Vánoční programy divadel a koncertních síní obsahují i některé další hudební opusy spjaté s vánočním časem. Nejčastěji je zařazeno Bachovo Vánoční oratorium nebo Händelův Mesiáš (oboje nejen jako koncertní program, ale také někdy ve scénické verzi), ale například Regensburg jako vánoční program nastudoval scénicky Bachovu Mši h moll.
Berliozovo oratorium Dětství Ježíšovo poloscénicky v Berlíně
Velkého dojmu dosáhlo poloscénické provedení Berliozova oratoria L’enfance du Christ (Dětství Ježíšovo) ve Philharmonii Berlin. Zhruba stominutová skladba pro sóla, sbor a orchestr má za námět biblický příběh a sestává ze tří část (1. Herodův sen, 2. Útěk do Egypta a 3. Příchod do města Saidy). Kompletně oratorium zaznělo poprvé v roce 1854 a premiéra v českém jazyce (překlad Karel Dostál-Lutinov) se konala roku 1913.
Současné vánoční berlínské provedení režírovala zkušená britská herečka a režisérka Fiona Shaw, činná především na britských operních jevištích (Wexford, Glyndebourne, English National Opera, ale také zaskočila za onemocnělou kolegyni v inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Met). Zvolila jednoduchou formu částečného kostýmování, minimum rekvizit a stylizovanou hereckou akci, podobnou vánočním hrám. Krása jednoduchosti se tentokráte více než vyplatila, kritici i diváci od adolescentů po seniory byli nadšeni. Velmi kvalitní bylo pěvecké obsazení díla.
Přední anglický basbarytonista Christopher Purvis přesvědčil objemem i průrazností svého hlasu v roli Heroda a v další části večera pak zpíval i dva menší party. Stejně mohutně zapůsobil i hlas americké mezzosopranistky Sashy Cooke v roli Panny Marie. Barytonista původem z Jihoafrické republiky Jacques Imbrailo ztvárnil Josefa nikoliv jako starého muže, ale muže v plné síle.
Ušlechtile pak působil anglický tenorista Allan Clayton v roli Vypravěče. Základem krásného večera ale bylo především citlivé hudební nastudování britského dirigenta s italskými rodinnými kořeny Robina Ticciatiho, který zdůraznil ve svém konceptu Berliozovu návaznost na francouzské lidové a vánoční písně. Jejich zpěvnost spojil s typickým berliozovským zvukem a vydatnou oporou v koncertu mu byly radostně hrající Deutsches Symphonie-Orchester Berlin a neméně radostně zpívající RIAS Kammerchor.
Část kritiků se ale trochu pozastavuje nad určitou nevyvážeností zvuku. Dostupné kritiky ovšem opěvují vynikající celkovou hudební úroveň večera i velmi působivou atmosféru včetně zdařilého inscenačního záměru. Poloscénické provedení tohoto titulu by mohlo být i vánočním tipem pro další sezony našich orchestrů.
Pavel Černoch jako Berliozův Faust v Teatro dell’Opera v Římě
Český tenorista Pavel Černoch vystupoval v prestižním scénickém uvedení Berliozova oratoria Fausta prokletí na římské první operní scéně Teatro dell’Opera. V šesti představeních od 12. do 23. prosince tak zopakoval part, ve kterém ho čeští posluchači poznali v březnovém koncertním provedení tohoto díla v nastudování Národního divadla v Praze (recenzi jsme přinesli zde).
V Římě je jeho partnerkou v roli Markétky římská rodačka, mezzosopranistka Veronica Simeoni, interpretka velkých mezzosopránových rolí italského repertoáru (Amneris, Adalgisa, Eboli, Léonora de Guzman z Donizettiho Favoritky a další), ale také vyhledávaná představitelka Bizetovy Carmen nebo Charlotty z Massenetova Werthera. Italský basbarytonista Alex Esposito po Mefistovi z Gounodova Fausta (naposledy Toulouse 2016) vytváří Mefistofela tentokráte berliozovského. Pěvecký ansámbl doplňuje chorvatský basista Goran Jurić jako Brander. Zárukou vysoké kvality hudebního nastudování je dirigent Daniele Gatti.
Scénickou podobu vytvořil italský režisér Damiano Michieletto ve spolupráci s oblíbeným scénografem Paolem Fantinem a uznávanou kostýmní výtvarnicí Carlou Teti. Významnou roli v inscenaci hrají videoprojekce (studio Roca Film) a pohybová režie tanečnice a choreografky Chiary Vecchi, která zatím působila převážně v muzikálovém světě a v oblasti výrazového tance. Inscenace je koprodukcí s Teatro Regio v Turíně a Palau de Les Arts Reina Sofía ve Valencii.
Theater an der Wien změní vedení
Norský režisér Stefan Herheim (narozen 1970) se stane novým intendantem vídeňské operní scény Theater an der Wien. Tento umělec patří mezi nejvyhledávanější operní režiséry současnosti. V letech 2007, 2008 a 2010 byl zvolen v anketě oborového časopisu Opernwelt za nejlepšího režiséra roku.
Stefan Herheim režíruje často ve Skandinávii, na německých jevištích a velkou pozornost vzbudily také jeho výklady Wagnerových oper na festivalu v Bayreuthu (Parsifal) a v Salcburku (Mistři pěvci norimberští). Na rok 2020 připravuje režii kompletní Wagnerovy tetralogie pro Deutsche Oper Berlin. Tento náročný projekt je také důvodem, proč dosavadní intendant Roland Geyer, který chtěl již v roce 2020 svoje aktivity v Theater an der Wien ukončit, setrvá ve funkci o něco déle – až do sezony 2022/2023, kdy funkci plně převezme Stefan Herheim.
Roland Geyer, velmi úspěšný jako manažer, uvedl ve svém funkčním období řadu vynikajících inscenací s předními interprety a často se jednalo o díla uváděná jen zřídka nebo o soudobou tvorbu. Repertoár dosavadní Geyerovy éry velmi vhodně doplňoval konzervativnější nabídku Wiener Staatsoper a Volksoper. Imponující je seznam zpěváků, dirigentů a režisérů, kteří pracovali na inscenacích ve stagionovém systému, většinou devět inscenací ročně na hlavní scéně v sérii šesti nebo sedmi představení. Na konci sezony na hlavní scéně také zpravidla hostoval jeden evropský baletní soubor.
Roland Geyer se příležitostně věnoval i operní režii, zejména na scéně Theater an der Wien. Jeho režijní práce, z nichž první zde – Hoffmannovy povídky vlastně vyvstala z nutnosti nahradit nevyhovující nastudování Williama Friedkina, setrvávala v tradičnějším až konzervativnějším duchu, zajímavá byla někdy akcentace sexuálních situací, která ale ne vždy byla v kontextu původní zápletky zcela funkční. Loni inscenoval v Theater an der Wien Verdiho Macbetha a o rok předtím Marschnerovu romantickou operu Hans Heiling, v níž zajímavě rozvedl myšlenku sexuálního zneužívání a závislosti syna na dominantní matce. Jeho manažerské úspěchy jsou ale zcela nesporné, což dokumentuje i řada ocenění v nejrůznějších oborových anketách, které divadlo, jednotlivé inscenace i interpreti v jeho éře získali.
Nahrávka týdne
Weinberger, Jaromír – Wallenstein. Wiener Singakademie, ORF Radio-Symphonieorchester Wien, dirigent Cornelius Meister. cpo 2017 (2 CD). Z díla Jaromíra Weinbergera (1896–1967) zůstává operním fanouškům známa pouze jeho opera Švanda dudák, která dosáhla ve své době světového úspěchu. Dodnes se příležitostně objevuje na německých jevištích, například drážďanská Semperoper ji má stále v repertoáru a opavský operní soubor ji uvedl v roce 2006. Toto představení bylo i součástí programu operní přehlídky v roce 2007 v Praze.
Naprosto neznámá ale zůstávají ostatní operní díla a stejně zapadly jeho operety. V roce 2012 (15. června) byla ale koncertně uvedena jeho poslední opera Wallenstein (Valdšejn). Opera Plus věnovala koncertnímu uvedení samostatnou recenzi (najdete zde). Z tohoto živého záznamu vznikla předkládaná nahrávka firmy cpo, která předkládá řadu zapomenutých operních opusů formou sestřihů živých operních nebo koncertních představení převážně z německých a rakouských pódií.
Libretistou opery je literát a dlouholetý rozhlasový pracovník Miloš Kareš (1891–1944), který má i zásluhy o českou moderní libretistiku. Je nejen tvůrcem libreta k první české rozhlasové opeře, jednoaktovce Rudolfa Kubína Letní noc z roku 1931, ale napsal i texty ke třem operám Jaromíra Weinbergera, k již zmírněnému světově úspěšnému Švandovi dudákovi (premiéra 1927), opeře podle známé povídky Breta Harta Lidé z Poker Flatu (premiéra 1937 v Brně) a k Wallensteinovi (Valdštejn, premiéra německy 1937 ve Vídni, česky 1938 v Olomouci). Vybranou látkou k opeře je Schillerova dramatická trilogie z let 1798–1799 sestávající z dílů Valdštejnův tábor, Piccolominiové a Valdštejnova smrt. Tuto látku upravil libretista do formálně symetrického textu tří aktů po dvou obrazech, kdy každý akt vychází z jedné části trilogie.
Protože první uvedení (18. listopadu 1937) se konalo ve Vídni silami Staatsoper (v titulní roli s předním rakouským basbarytonistou Alfredem Jergerem a s maďarskou sopranistkou Esther Réthy jako Hraběnkou Trčkovou), Karešův český text byl přeložen do němčiny, a to Maxem Brodem. Opera byla provedena pouze čtyřikrát do 6. prosince 1937, těsně před anšlusem Rakouska bylo dílo staženo zjevně kvůli židovskému původu skladatele. Dílo pak bylo ještě uvedeno v české verzi v Olomouci (2. dubna 1938), ale skladatel z rasových důvodů emigroval do Spojených států. V roce 2009 zařadil operu do repertoáru operní soubor v Geře.
Ani další opery s námětem Schillerovy valdštejnské trilogie ostatně neměly valného štěstí na světových jevištích. Maďarský skladatel Jenő Hubay operní kompozici na tento námět zvažoval, ale dílo zůstalo v pouhém plánu. Ani tříaktová opera italského skladatele Maria Zafreda Wallenstein (premiéra v Římě 1965) nezaznamenala více než zdvořilostní úspěch. Mnohem lépe se vedlo námětu v symfonických poémách Valdštýnův tábor Bedřicha Smetany nebo v symfonické trilogii francouzského skladatele Vincenta d’Indyho. Méně je známo, že úryvky z prvé části trilogie (v italském překladu Andrei Maffei) inspirovaly Francesca Mariu Piaveho pro libreto Verdiho opery Síla osudu.
Předkládané nahrávce dominuje výkon barytonisty Romana Trekela. Jeho hlas by se dal označit již nepříliš užívaným oborovým zařazením v německých operních souborech, takzvaným Kavalierbarytonem (kam spadají party Dona Giovanniho, Zurgy z Lovců perel, Hraběte ze Straussova Capriccia nebo Giorgia Germonta z Verdiho La traviaty). Přesný i energický a zároveň psychologicky výrazný projev zaujme mezi více než dvaceti hlasy ve velkých až menších rolích (dílo však obsahuje i řadu epizodních úkolů).
Nejde totiž o historické nebo psychologické drama moci, ale spíše o hudební fresku (někteří hudební historici připomínají obdobně vystavěné obrazy/tableaux na historickém základě podobné se scénami v Prokofjevově opeře Vojna a mír). V obsazení najdeme i známou pěvkyni Dagmar Schellenberger, sopranistku s různorodým operním i operetním repertoárem, jejíž výkon v roli Gräfin Terzky (Hraběnky Trčkové) vykazuje bohužel určitou objemovou hlasovou nedostatečnost i potíže s plynulým frázováním. Většina pěvců ovšem na nahrávce zpívá tři až čtyři role.
Koncert i následná nahrávka byly ve většině případů kvalitně obsazeny a zvukový snímek dává dostatečnou představu o tomto výjimečném titulu. Stejně jako u Švandy dudáka se jedná o efektní kompozici, která eklekticky, ale většinou vkusně spojuje řadu hudebních vlivů. Zaslechneme v ní vlivy pozdního verismu i pozdních romantiků, názvuky na díla Richarda Strausse i Alexandera Zemlinského, stejně jako citace české lidové hudby nebo použití vojenské hudby a dobových hudebních (například tanečních) forem. Styl místy přechází až k zábavní hudbě s operetním výrazem. Nahrávka je cenná především pro hledače v domácím českém repertoáru jako raritní titul i zajímavý důkaz česko-německo-rakouských uměleckých vazeb meziválečné éry. I výborný operní průvodce Jana Branbergera Svět v opeře (Praha, Orbis, 1948 – čtvrté vydání) dílo uvádí ještě v oddílu operních děl slovanských skladatelů, než zcela zapadlo do prachu hudebních archivů. Pětiletý odstup mezi koncertem a vlastní nahrávkou svědčí o jistém váhání před publikováním nahrávky.
Operní humor
Velmi sebevědomý tenorista při předzpívání hudebnímu agentovi odpovídá na jeho otázku, kde se učil zpívat: „Těžko tomu uvěříte, ale opravdu je to tak – neměl jsem žádného pedagoga. Nikdy jsem ani nebral hodiny zpěvu. Všechno, co jsem se naučil, jsem odposlouchal ze starých desek s Carusem, Giglim a Pertilem.“ Agent se zamyslel a krátce se usmál: „Tak teď to teprve chápu a taky to vysvětluje ty praskliny ve vašem hlase.“
