José Carreras: 70

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Roku 2014 stál José Carreras po několikaleté pauze znovu na jevišti při světové premiéře opery rakouského skladatele Christiana Kolonovitse El Juez (Soudce) v Bilbao. Opera byla dále uvedena na Tyrolském festivalu v Erlu, roku 2015 v Sankt Petěrburgu a letos v červnu v Divadle Na Vídeňce. Dílo z období diktátora Franka o soudci, který je zapleten do skandálu se zavlečenými dětmi, je psáno přímo pro Carrerase. José Carreras se nyní po šestačtyřiceti letech s kariérou loučí. 5. prosince slaví sedmdesáté narozeniny. V rozhovoru mluví o kultu hvězd, Herbertu Karajanovi, vlastenectví, Evropě a o životě po překonání leukémie.
Christian Kolonovits: El Juez – José Carreras (Federico Ribas) (foto archiv)

kdo ví. Kdyby se naskytla příležitost zpívat něco podobného jako El Juez, operu, do jejíhož vzniku bych byl od začátku zapojen, u níž o své postavě všechno vím – proč ne? Nemyslím bezpodmínečně na hudební aspekt, spíš na charakter role a námět. Pro mě byl El Juez krásná zkušenost a těšilo mě to. A kromě toho s tak skvělým obsazením. Všechno šlo dobře dohromady.

Chcete se rozloučit posledním turné. Nedávno jste řekl: „Uvidíme, jak dlouho potrvá, možná dva nebo tři roky.“ Takže rozloučení s otevřeným koncem?

Ne, nechci být jako někteří toreadoři. Moje myšlenka je – nevím, jestli se to podaří úplně realizovat – vrátit se na každé místo, do všech koncertních sálů a operních divadel, kde jsem kdy vystoupil. Prostě to zkusím. Sám nevím, jak dlouho to může trvat, musí se k tomu splnit hodně předpokladů.

Zubin Mehta v rozhovoru pro Opernwelt u příležitosti svých osmdesátin řekl, že mu určitě není jedno, jestli na konci dosaženého věku stojí devítka, nula nebo jednička. Jak jsou pro vás důležité sedmdesáté narozeniny 5. prosince?

Při vší úctě – pro ženy je to možná důležité (smích). Jinak narozeninám nepřikládám nijak velkou důležitost. Jistěže je hezké, když přijde ten věk s nulou na konci a člověk je pořád ještě zdravý, aktivní a může vést normální život.

Je to těžké, loučit se s místy a okamžiky své kariéry?

Když se ohlédnu po těch šestačtyřiceti letech, jistě to vyvolává různé pocity. Cítím nostalgii, ale také jsem šťastný. A pociťuju velký vděk, když pomyslím na přízeň, s jakou jsem se za celou tu dobu směl setkávat. Když pozoruju svůj život, ať soukromý nebo profesionální, musím říct, že jsem měl obrovské štěstí. Byl jsem vždycky ve správnou dobu na správném místě a měl jsem možnost pracovat s těmi nejlepšími.

Problémem operních zpěváků je, že musí smlouvy uzavírat hodně dopředu, žijí vlastně trvale v budoucnosti. Vědí přesně, kde budou za pět let. Odnaučí se přitom žít přítomností?

Je to zvláštní situace, když je tak všechno určeno a stanoveno do budoucna. Ale já vždycky věděl, že to k mému povolání patří, takže jsem se s tím naučil žít. Měl jsem to i rád – protože jsem věděl, že i v budoucnu budu moci dělat to, co mám nejradši. Na druhé straně se mi v poslední době hodně ulevilo. Mám hlavně koncerty, ty nepotřebují tak velký předstih. Já vím, kam míříte – jestli jsem něco postrádal. Kompenzace, kterou člověk tímto povoláním získá, je ovšem tak velká, že to vyváží to negativní. Vždycky jsem dokázal najít dobrý modus, abych měl čas i na rodinu a přátele. Vůbec ničeho nelituju.

Kompenzace, o které mluvíte, se díky aplausu a pozornosti také může stát drogou.

To mi přijde trochu silné slovo. I s tím jsem se naučil zacházet. O svém povolání jsem nikdy nepochyboval. Především proto, že jsem už pět let po svém debutu mohl zpívat ve velkých divadlech. A pak přišel ten velký zvrat a od té doby vidím všechno v jiném světle.

Podíváme-li se na rozmanité a velice úspěšné aktivity vaší Nadace pro nemocné leukémií, napadne nás: Tohle je vlastní mise José Carrerase.

Také mise je příliš velké slovo. Zažil jsem během své nemoci i poté mnoho podpory, úcty a přízně různých lidí, nejen lékařských specialistů. A když jsem bitvu vyhrál, bylo mi jasné, že musím něco udělat. A nejlepší mi přišla tato iniciativa, která se snaží nemoc, jíž jsem trpěl, zdolat. Nejdřív to byla jen myšlenka, ale sílilo to a rostlo – a teď jsme všichni hrdí na to, co se z ní stalo. Ačkoli samozřejmě nikdy nemůžeme udělat dost. Nadace byla založena roku 1988 v Barceloně, mezitím existuje řada dceřiných organizací v USA, ve Švýcarsku, v Německu…

Jaké máte aktuální projekty?

V Barceloně jsme právě zařídili budovu o 10.000 čtverečních metrech. Badatelský ústav (Josep Carreras Leukaemia Research Institute), možná v této oblasti nejvýznamnější v Evropě. A jsme na to hrdí. Ústav sice sídlí v Barceloně, ale bude působit mezinárodně a spolupracovat s podobnými zařízeními jinde.

Může váš příklad pomoci lidem zbavit se strachu z této nemoci?

Když lidé sledují, jak někdo s nemocí bojuje a z bitvy nakonec vyjde jako vítěz, pak to skutečně může být povzbuzení, dodat naději. A neplatí to jen pro pacienty, ale také pro jejich okolí. Je to morální vklad pro rodiny a přátele.

José Carreras (zdroj Fundación Josep Carreras/fcarreras.org)
José Carreras (zdroj Fundación Josep Carreras/fcarreras.org)

Nepřipadá vám někdy, že ten před nemocí byl jiný José Carreras? Jiná osoba?

Ne. V podstatě jsem zůstal stejný jako dřív. V tak nebezpečném, obtížném okamžiku se pochopitelně člověk promění. Vidí věci jinak, koriguje mnohé své postoje. Hned po uzdravení – u mě to znamenalo, že mi lékaři dali zelenou do normálního života – se cítí vysvobozený a chce se hned vrátit k tomu, co dělal předtím. Cítí se natolik silný, že může znovu dělat tytéž chyby.

O těch musíte, prosím, něco povědět.

V žádném případě. Možná o některých. Jde o zásadní situaci. Rozhodně jsem po té bitvě zralejší, ale to je dáno i věkem. Když na tom trváte – jsem méně sobecký.

Mohl jste se vůbec vrátit do normálního života? Necítíte na ramenou skřítka, který vám neustále našeptává a varuje vás?

Naopak. Já tou nemocí získal. Všecko, co přišlo a přichází po ní, je takové velké spropitné.

Váš život vlastně určují dvě velké věci: Vyhrál jste bitvu nad smrtelnou nemocí. A se dvěma kolegy, Lucianem Pavarottim a Plácidem Domingem, jste dokázali, že klasická hudba může fungovat i mimo operní divadla a koncertní síně. Ale opravdu „Tři tenoři“ klasické hudební scéně pomohli?

Když se ohlédnu zpátky a uvážím všechny komentáře, i ty odmítavé, pak ano. Protože těmi megakoncerty, i když to slovo nemám rád, se tato hudba přiblížila lidem, kteří ji neznali. Zbavili jsme ji exkluzivity – prostřednictvím eventu. Ostatně si nemyslím, že jsme byli nějací pionýři, podobné impulzy už tu byly dříve.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na