„Jsem pouze nástroj, na který hraje vesmír.“ Před 160 lety se narodil Gustav Mahler (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

O Šesté symfonii píše Mahler koncem roku 1904 hudebnímu spisovateli Richardu Spechtovi, že „položí otázky, na jejichž řešení se může odvážit jen generace, která se zmocnila mých prvých pěti symfonií a strávila je.“ Dirigentovi Willemu Mengelbergovi pak o stejné symfonii píše v říjnu 1906: „Má VI. se zdá opět tvrdým oříškem, na který slabé zoubky naší kritiky nestačí. Mezitím se přece jen tu a tam protluče koncertními síněmi. Těším se na provedení v Amsterdamu.“ V srpnu 1906 píše Mengelbergovi o Osmé symfonii tato známá a hrdá slova: „Právě jsem dokončil svoji VIII. – je to největší věc, kterou jsem dosud udělal. A tak zvláštní obsahem i formou, že se o tom ani nedá psát. – Představte si, že se rozezvučí a rozezní vesmír. Nejsou to už lidské hlasy, nýbrž kroužící planety a slunce.“

Gustav Mahler (archiv OP)

Mahler jiným skladatelům nebo o nich
Například o ruském skladateli Petru Iljiči Čajkovském píše Mahler v červnu 1901 Maxi Kalbeckovi: „…mám dvojnásobnou radost, že jsem se ještě v poslední chvíli vzdal ,Hoffmannových povídek‘ – jež beztak jsou ponejvíce rýmovanou prózou – ve prospěch ,Pikové dámy‘, kterou pokládám za nejzralejší a umělecky nejzdařilejší hudební dílo Čajkovského.“

Antonínu Dvořákovi píše Mahler v říjnu 1898 a žádá ho o nová díla; v listopadu mu pak děkuje za zaslaného Holoubka a Píseň bohatýrskou: „Velevážený Mistře! Právě jsem obdržel Vaše druhé dílo, ,Píseň bohatýrskou‘, a jsem jí nadšen právě tak jako skladbou prvou.“ V dubnu 1901 se v souvislosti s Dvořákem obrací na ředitelství Národního divadla v Praze a žádá o zapůjčení klavírního výtahu opery Rusalka, v druhém dopise se dotazuje, kdy bude nejbližší provedení Rusalky. Mimochodem, 7. května 1899 psal Mahler Národnímu divadlu také v souvislosti s Bedřichem Smetanou: „Rád bych u Vás viděl ,Libuši‘. Mohl bych být v sobotu, v neděli, pondělí nebo úterý v Praze. Je-li Vám možno operu na některý z těchto dnů zařadit, prosím o laskavou zprávu.“ (Editor pak v poznámce k dopisu píše, že nejbližší repríza Libuše byla 15. května.)

Na podzim 1895 píše své lásce, pěvkyni Anně Mildenburgové: „Jdu právě mimo knihkupectví a vidím ve výkladě Wagnerovy spisy. Musel jsem se skoro smát, jak v pravý čas! Umělkyně musí tato díla mít a musí je vždy znovu a znovu pročítat a vnikat do nich. Uděláte mi tu radost a přijmete ode mne tyto svazky? Jelikož jsem tak šťasten, že Vás v jiném oboru zasvěcuji do ducha Wagnerova, bude mi tato kniha vítaným spojencem – či spíše, učiní mě postradatelným (doufejme však, že nikoliv zcela zbytečným).“

Manželce Almě Mahlerové píše Mahler v dopise z léta 1904 o Johannesu Brahmsovi a svém milovaném Richardu Wagnerovi: „Prošel jsem si teď skoro celého Brahmse. Nu, musím říci, že je to trpaslík, jen co je pravda, trochu úzkoprsý. Propána, když naproti tomu na nás zaduje takový vichr z plic Richarda Wagnera! Jak se musí Brahms ve své chudobě uskrovnit, má-li obstát! Tím mu nechci ubližovat. V čem to nejvíc vázne, nad tím budeš překvapena, až Ti to řeknu – jsou jeho tak zvaná ,provedení‘! Jen zřídkakdy si ví rady co počít se svými často krásnými tématy. To dovedli vůbec jen Beethoven a Wagner.“

V dopise Richardu Straussovi ze začátku listopadu 1905 se Mahler dotýká problému s uvedením Straussovy opery Salome, o niž velmi usiloval pro Vídeň, avšak bránila tomu cenzura (premiéra Salome se konala měsíc na to, 9. prosince 1905 v Drážďanech, jimž byla přislíbena, Mahler chtěl operu uvést co nejdříve po premiéře):

„Milý příteli!
Můj bulletin zní dnes opět trochu šedivěji. Ti prokletí novinářští škrabalové (bůhví, odkud se to dozvěděli – já nikomu neřekl ani slovo) tu historii zase dokonale zkazili. Cenzor, který mi už provedení přislíbil – žádal jen některé textové změny, jež mi chtěl do týdne dát –, musel být mezitím zase z některé strany zpracován; právě mi totiž vrátil text s dlouhou omáčkou (přivezu Vám dopis do Berlína, kde budu 7. a 8.), mluví zase o ,předvádění událostí, jež náležejí do oblasti sexuální patologie a nejsou vhodné pro naši Dvorní scénu‘!! – Tedy zase ten zatracený únik do povšechnosti, proti němuž není zbraní! Prosím Vás, milý Straussi, ponechte všechno, co Vám říkám, mezi námi, nebo všechno pokazíme. V úterý tam jdu zase osobně a pustím se s nimi do křížku. Nepovolím a beru Vaši ,Salome‘ za svou vlastní, osobní záležitost.“

Dodejme, že Salome nebyla ve Dvorní opeře ve Vídni Mahlerem provedena, cenzura ji nepovolila; Vídeň viděla Salome až v roce 1907 při zájezdu vratislavské opery, v roce 1910 ji uvedla vídeňská Lidová opera a Dvorní opera až v roce 1918, v posledních dnech rakousko-uherské monarchie… 14. ledna 1907 píše Mahler manželce z Berlína: „Včera tedy na ,Salome‘! Můj dojem se ještě jen zesílil a já jsem pevně přesvědčen, že je to jedno z největších mistrovských děl naší doby.“

Alma Mahler (archiv OP)

Mahler Almě
Svoji budoucí manželku, o devatenáct let mladší Almu Schindlerovou (1879–1964), poznal Mahler 7. listopadu 1901, kdy byl již čtyři roky ředitelem vídeňské Dvorní opery a proslulým dirigentem. Alma byla dcerou krajináře Emila Jakoba Schindlera a nevlastní dcerou malíře Karla Molla. Byla hudebně nadaná a hudbu studovala mimo jiné u Alexandera Zemlinského, s nímž měla milenecký poměr právě v době, kdy se seznámila s Mahlerem. Napsala řadu písní, z nichž dva sešity byly později vydány tiskem. Dnes je jich známo celkem sedmnáct. Gustav a Alma se již 8. prosince tajně zasnoubili, veřejnosti to bylo oznámeno 23. prosince. Svatba se konala 9. března 1902. Alma měla s Mahlerem dvě dcery, María (1902–1907) zemřela v dětském věku, druhá Anna (1904–1988) se naopak dožila vysokého stáří. Po Mahlerově smrti v roce 1911 se Alma ještě dvakrát provdala. Jejím druhým manželem byl německý architekt Walter Gropius, vzali se v roce 1915 a rozvedli v roce 1920; měli spolu dceru Manon (1916–1935), která zemřela v pouhých 18 letech (právě na její památku, „na památku anděla“, složil Alban Berg v roce 1935 svůj slavný houslový koncert), a syna Martina Johannese (1918–1919), který zemřel v dětském věku. Třetím Alminým manželem byl o jedenáct let mladší rakouský spisovatel Franz Werfel, rodák z Prahy; vzali se v roce 1929 a manželství trvalo až do Werfelovy smrti v roce 1945. Za druhé světové války spolu manželé Werfelovi dobrodružně uprchli přes Francii a Španělsko do USA, kde se Alma stala v roce 1946 americkou občankou a dožila svá poslední léta v New Yorku jako vdova po třech slavných mužích a jako bývalá milenka a múza řady dalších, mimo jiné třeba i malíře Oskara Kokoschky. Alma napsala vzpomínky na Mahlera a paměti Můj život; obě knihy vyšly i v češtině.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat