K premiéře Wagnerova Lohengrina v ND: Rytíři grálu v Bayreuthu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

S Wielandem jsme vedli Bayreuth jako rovnocenní partneři…, oba jsme nesli zodpovědnost, plánovali a vynášeli rozhodnutí, režie a scénografie byly výlučně naším dílem. Právní dokumenty byly uznány teprve tehdy, až nesly podpisy nás obou,“ píše Wolfgang Wagner v autobiografii.Wieland Wagner ale roku 1966 zemřel. Jeho vdova Gertrud měla touhu konečně postoupit na místo, o jakém si myslela, že jí náleží, ale Wolfgang to nepřipustil. Společnost přátel Bayreuthu a Winifred Wagner potvrdili jako legitimního nástupce Wolfganga Wagnera; Gertrud Wagner tehdy nastudovala ve Vídeňské státní opeře režijní koncept Bludného Holanďana svého zesnulého manžela, ale pak přesídlila do Keitumu na dánském ostrově Sylt, kde koupil její manžel domek, a ponořila se do svého pocitu zneuznání. Od té doby mezi panuje bratranci a sestřenicemi cosi, co by se dalo nazvat ozbrojené, ale dost často narušované, příměří.

S výjimkou Mistrů pěvců roku 1951 se žádný jiný scénograf nebo režisér kromě bratrů Wagnerových pod inscenací v Bayreuthu dlouho neobjevil. Teprve tři roky po Wielandově smrti, roku 1969, při inscenaci Bludného Holanďana, byl hudebním nastudováním pověřen August Everding a scénu vytvořil Josef Svoboda. Bludný Holanďan se tehdy hrál ve Wagnerově originální verzi, bez přestávek, jako „romantická opera o jednom dějství a třech obrazech“, jak zněl původní titul, ovšem s finální apoteózou, kterou Richard Wagner vytvořil roku 1860. „Josefu Svobodovi se podařilo vzdor dimenzím velmi impozantní Holanďanovy lodě a jejího mimořádně přesvědčivého zjevení technicky vše vyřešit tak, že bylo možno operu hrát v celku podle Wagnerova záměru jako baladu,“ píše s uznáním Wolfgang Wagner v autobiografii.

Cílem Wolfganga Wagnera bylo zbavit bayreuthské inscenace „muzeální atmosféry“ a proměnit Bayreuth v „dílnu“. Teprve teď dostali příležitost ukázat, jak oni rozumějí Wagnerovi, režiséři Götz Friedrich, Patrice Chéreau, Harry Kupfer, Jean-Pierre Ponnelle, Werner Herzog, Keith Warner, Jürgen Flimm, Claus Guth, Christoph Schlingensief, Christoph Marthaler a další, či výtvarníci Jürgen Rose, Richard Peduzzi, Henning von Gierke, Stefan Lazaridis (Josef Svoboda se podílel ještě na Tristanovi a Isoldě roku 1974). Wolfgang Wagner se nebál riskovat a v roce stého výročí založení Festspiele svěřit Prsten Nibelungův týmu Patrice Chéreau, Richard Peduzzi a dirigent Pierre Boulez – popremiérový skandál se v následujícím období proměnil v kultovní inscenaci a jeden z vrcholů historie Bayreuthu.

Proměny Lohengrina
Do dnešního dne byl Lohengrin v poválečném Bayreuthu inscenován sedmkrát. Wolfgang Wagner pod ním byl podepsán už roku 1953 a podruhé roku 1967, v obou případech i jako scénický výtvarník; mezi nimi vznikla roku 1958 inscenace Wielanda Wagnera, která se hrála do roku 1962. Hudební nastudování Lohengrina z roku 1953 bylo svěřeno Josephu Keilberthovi, Lohengrina zpíval Wolfgang Windgassen, Elsu Eleanor Steber, Ortrud Astrid Varnay. Roku 1967, už v nové situaci ve vedení festivalu, nastudoval Lohengrina hudebně Rudolf Kempe, kostýmy vytvořil Kurt Palm.

Wieland Wagner (zdroj wagnermuseum.de / Bayreuther Festspiele)

Wieland Wagner se před smrtí připravoval na svůj režijní debut v New Yorku, měl jím být Lohengrin. Možná i proto se objevilo jako nová inscenace Wolfganga Wagnera v Bayreuthu právě toto dílo. „Musel jsem dovést k závěru své koncepční a scénografické představy, abych se obhájil sám před sebou,“ píše Wolfgang Wagner. „Také jsem přirozeně byl pod tlakem, abych předlohy a návrhy scénografie v patřičné lhůtě dodal dílnám. Otázky obsazení byly ještě otevřené.“ V listopadu 1966 předzpíval Donald McIntyre, jehož vyhlédnutý dirigent Lohengrina Rudolf Kempe znal z Londýna. McIntyre si svým Telramundem „položil základní kámen příští strmé mezinárodní kariéry“. Inscenace ale měla poněkud smůlu – v titulní roli se vystřídalo hned pět pěvců. Premiérový Sándor Kónya odzpíval premiéru v indispozici a v následujících představeních roli na záskok přebírali James King, Jess Thomas, Hermin Esser (jediný Němec) a Jean Cox – ruch v kancelářích, krejčovně a podobně si za těchto okolností lze představit.

Obtížnou situaci, v jaké se Wolfgang Wagner po bratrově smrti ocitl, vylíčil nepodepsaný žurnalista v časopise Der Spiegel (číslo 31/1967). Postřehl, že ubyli zavedení pěvci Hans Hotter a Martti Talvela, že Bayreuth opustila přítelkyně Wielanda Wagnera Anja Silja, s pěvci z Německé demokratické republiky může Wolfgang Wagner z politických důvodů stěží počítat, odřekl dirigent Christoph von Dohnányi a několik ze sjednaných představení také dirigent Karl Böhm. „V posledních týdnech tak zkoušel nervózní, zklamaný, přetížený Wolfgang Wagner denně od sedmi hodin od rána hluboko do noci pro první festival své éry. Wielandovy děti měly přísný zákaz do divadla vstoupit. Matka Winifred, která se naopak nesměla příprav k premiérám zúčastňovat za Wielandových dob, sledovala nyní denně fascinovaně práci syna Wolfganga. Už dlouho před sebou vidí ‚velkou Wolfgangovu éru‘.“ K samotné inscenaci Lohengrina pak píše:

V Bayreuthu se rozhrnula šedá sametová opona a poskytla pohled na osmiúhelníkovou krajinu ve stabilním stylu kukátkového divadla: Wolfgang Wagner prezentoval svou novou inscenaci Lohengrina. Podobá se truchlivému labutímu zpěvu k poctě nového Bayreuthu. V bezmocně inscenovaném souborném uměleckém díle Wolfganga Wagnera neexistují provokace ani režie postav – obojí speciality, jichž si Wieland Wagner cenil především. Co Wieland [ve své inscenaci z roku 1958] kdysi představil jako přísně vypointované scénické oratorium, se teď na jevišti objevilo jako singspiel pro obveselení. Dramaturgická koncepce zůstala v tomto Lohengrinu každopádně nerozpoznatelná. Občas sice Wolfgang Wagner svého bratra kopíroval, například při svatebním průvodu do dómu, ale zjevně jen z rozpaků a bez chuti. Zbytek byla germánská podívaná pod leitmotivem ‚buďte k sobě milí‘ nebo obyčejné předvádění na rampě. Například v brabantské svatební ložnici, kterou Wolfgang Wagner proměnil v cosi jako buddhistickou pagodu, je hrdina Lohengrin podle ‚odsexualizované‘ režie Wolfganga Wagnera velmi unavený a Elsa tu stojí tak sošně jako Germania na pomníku v Niederwaldu na německém Rýnu. ‚Je pravda‘, řekl Wolfgang Wagner před několika roky, ‚že jako režisér nejsem tak radikální jako můj bratr Wieland. Spíš hledám střední cesty.‘ Nejpozději s Lohengrinem Wolfgang Wagner tyto cesty nalezl; vedou k průměrnosti.“ (Z pisatelova článku včetně jeho „proroctví“ čiší podjatost; že právě toto číslo Spiegelu obsahuje článek o rodokmenu Adolfa Hitlera lze stěží považovat za náhodu.)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat