Kantáty pro staré pantáty

Texty Ivana Medka (164)

V závěru minulého pokračování psal Ivan Medek – v předvečer zahájení Pražského jara 1971 – Karlu Boleslavu Jirákovi do Chicaga. Atmosféra v hudebním životě, kterou popisuje, je povýtce normalizační. „Náš hudební život je teď ve znamení slavnostních koncertů a mám takový pocit, že jsem nikdy nestál víc stranou. Jako bych to všechno pozoroval zdálky. Zaslechnu jen sem tam úryvky skladeb, za které by jejich vážení autoři nemohli být přijati ani do prvních ročníků konzervatoře, což by ani tak nevadilo, kdyby to nebyla tatáž díla, za která se ještě před nedávnem styděli a prohlašovali, že jsou to dítka slabých chvil. Ale jak je vidět, slabé chvíle se opakují, zvlášť když vynáší. Takže mám někdy pocit, že ta kultura, která je mnoho set a tisíců kilometrů vzdálená, je nám bližší než to, co vzniká ve vedlejší ulici. Ale to je jen na okraj a není to vůbec stížnost – jen pokus o charakteristiku charakterů.“ Jirák odpovídá 22. června 1971.

 

Milý příteli,

děkuji za milý dopis, který mne stihl na Floridě, kam jsme si zajeli pro mé zotavení v teplejším klimatu, protože v Chicagu byl květen letos neobyčejně studený. Děkuji za zprávu o Rauchově desce, o které jsem se tak dlouho nemohl nic dovědět. Psal jsem i Rauchovi, ale ten mi také kupodivu ani neodpověděl.

Jak vidím z Vašeho dopisu, moc se Vám nelíbil pražský festival. Z Ameriky tam byl Harold Schönberg z New York Times, který se tam kupodivu dostal, ačkoliv visa byla na květen zaražena. Napsal o tom sérii článků, ze kterých byste asi neměli radost. Nejvíce to odneslo Národní divadlo, o kterém napsal, že je to „malé pivo“ pro 1.000 osob (informace, která kulhá), ale nedivte se, když je zvyklý na Metropolitní operu a jiná americká divadla pro 3.000-4.000 posluchačů. Horší je, že viděl opery (Jakobína, Šárku apod.), kde prý se hrálo a zpívalo falešně, a zpěváci místo hraní se jen upřeně dívají, i při milostných scénách, na kapelníka. Lépe se mu líbila Rusalka a Prodaná, a snad i Jenůfa čili Pastorkyňa. Zkrátka, „provinční divadlo“. Vyhrála to u něho nad Národním olomoucká opera v Tylově divadle s Malířem Matthisem.

Já jsem vlastně úplný program letošního „Jara“ neviděl, mám o něm vědomosti kusé, ale viděl jsem v Hud. rozhledech reklamu pro všechny ty kantáty pro staré pantáty, za které se jejich autoři do nedávna styděli. Tak vím, co asi myslíte.

Ad vocem Hud. rozhledů, poslal jsem jim tyto dny opravu. V jednom článku si p. autor vzpomněl také na mne a zmínil se také o mé „Duze“, že prý je na slova Jar. Seiferta. (Verše jsou ovšem od Dalibora Chalupy!) A p. Bor píše cosi o „Weylasově zpěvu“, který ovšem neexistuje. Je jen H. Wolfa píseň „Weylas“ nebo „Weyla’s Gesang“, ale Weyla je ženské jméno, ovšem germánské, tedy „Weylin zpěv“ nebo „píseň“. A ten pán začínal jako zpěvák! Zkrátka, odborníci!

Snad Vás bude stále ještě zajímat, že jsem poslal p. Pauerovi dotaz (30. 5.), bude-li skutečně provedena v nastávající sezoně moje VI. symfonie, jak mi bylo slibováno, ale dosud žádná odpověď nedošla. Snad jsem Vám již psal, že Česká filharmonie byla také snad jediná z našich institucí, která mi negratulovala k osmdesátce, ač jsem (snad ještě stále?) jejím čestným členem. A tak moje jubileum snad oslavil jen Ančerl v Torontu provedením mé V. symfonie, a dr. Plavec ve Foersterově společnosti, který tam do programu zařadil moje písně „Studny domova“.

S Vašimi archiváři z Hud. fondu a Supraphonu jsem nedávno měl obšírnější korespondenci o mých orch. materiálech, když jsem jim napsal, že podle katalogů, které mi poslali, co má být jako kdysi vydané v Hud. matici v Supraphonu, je v Hud. fondu nebo v rozhlasu, a v Supraphonu jsou zase věci, které má mít Hud. Fond. Nakonec moje „Filharmonické variace“ nebyly vůbec v žádném katalogu, ač vyšly v Hud. matici, protože prý materiál je ve Filharmonii! Myslím, že se chytli za nos, napsali mi slušný společný dopis za Supraphon i Fond, a slíbili věci napravit. Tak – qui vivra, verra.

Já vím, že s tím nemáte nic společného, to jen k informaci.

Já jsem pořád ještě rekonvalescent, žiju na pilulkách a musím mít každých 14 dní krevní zkoušku, ale někdy je mi již slušně. Proto jsem si troufal i na tu Floridu, ač je to odsud asi 2.000 km (udělali jsme obě cesty autem vždy za 2 a půl dne). Snad si budu moci tedy troufat i vydat se začátkem srpna do ČSSR, poněvadž jeden lékař mi doporučuje Frant. Lázně (ač Berlíňák, promoval v Praze a zná je). Druhý lékař, ač Čech, se jen usmál a řekl: „Co myslíte, že tam s Vámi budou dělat?“ Tady totiž lékaři lázně vůbec nepředepisují, balneologie byla úplně opuštěna, protože prý moderní antibiotické léky jsou mnohem účinnější. Následkem toho se zdejší starokrajani rozčilují, že u vás každý „jezdí do lázní“, což pokládají za hříšný luxus, a když je příbuzní žádají o podporu, tak jim to hned vyčtou.

No ale my zač. srpna přece jen přijedeme; budete-li v té době v Praze, zeptejte se Slavického, ten bude vědět, kde budeme, chcete-li, rád bych se s Vámi sešel, bude-li to možno.

Přijměte srdečné pozdravy pro sebe i pro svou paní (snad se na mne ještě pamatuje?)

Přípis rukou:
Zdá se, že přijedeme do Prahy už 30. 7. a budeme tam skoro 14 dní.

 

Ivan Medek odpovídá 23. srpna 1971…

Vážený pane profesore,

posílám zatím jen obal desky Vašich klavírních skladeb. Podle zprávy našeho obchodního oddělení bude deska na trhu až v září a pak Vám ji pošleme kompletní domů do Ameriky. Nerad píšu to „domů“, ale myslím, že je to v tuto chvíli nejen pravda po stránce právní. Někdy mám deprimující pocit, že bych si dovedl domov tady u nás představit velmi přesně a zcela jinak. A ostatně myslím, že máte pravdu, že byste si zde asi již nezvykl.

Obal je standardní na naší obvyklé úrovni. Text psal Dr. Kříž, který se specialisuje na klavírní literaturu, a protože jeho dráha stoupá teprve v posledních letech, tak toho o těch trochu minulejších časech moc neví – je to ještě tak trochu dítě, táhne mu teprve na 50.

Jinak je všechno v pořádku, deska určitě vyjde a ostatní věci jistě i u nás dojdou prosazení. Těším se na Symfonii v ČF.

A zejména se těším na setkání s Vámi, pokud Vám bude přát osud a zdraví a přijedete se podívat.

Pozdravuju moc Vaši paní a přeju Vám u nás klid a pohodu pro těch pár posledních dnů, šťastnou cestu a šťastný návrat domů a pak zase jednou sem k nám – ale vždyť se ten starý domov může také třeba trochu změnit. My tomu věříme a prosím Vás, abyste věřil s námi.

 

(pokračování)