Každá role je jako lékařská atestace. Zbyněk Brabec slaví šedesátiny

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Dramaturg plzeňské opery a její dlouholetý sólista, předseda operní poroty pro udílení Cen Thálie, režisér a od dubna letošního roku vedoucí pěveckého oddělení Pražské konzervatoře. Zbyněk Brabec slaví dnes kulaté životní jubileum. Výčet jeho funkcí dává tušit, že v rozhovoru s ním se sice dotknete jeho pěvecké dráhy a rolí, které nastudoval, ale že toto téma rozhodně nebude určující. Dlouholetá opora plzeňského operního ansámblu má práce nad hlavu. Na jednoduchou otázku „na čem teď pracujete“ neexistuje jednoduchá a krátká odpověď. Vede na konzervatoři mladé adepty pěveckého umění. V Divadle J. K. Tyla se nyní vrátil úspěšně na jeviště jako Triquet v nové inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina.
Zbyněk Brabec (foto Pavel Křivánek/DJKT Plzeň)
Zbyněk Brabec (foto Pavel Křivánek/DJKT Plzeň)

„Svoji pěveckou kariéru jsem už považoval za uzavřenou, což považuji ostatně i teď. Ale Triquet byla výjimka. A musím říct, že stát opět na jevišti mě hodně bavilo,“ říká Zbyněk Brabec. Jako dramaturg připravuje nejen programy ke každé inscenaci, ale před premiérou vede lektorské úvody pro diváky. „Naše programy jsou nyní rozšířené na sto stran a jejich obsah zcela spočívá na mně. Naštěstí mám kolem sebe několik chytrých lidí, na které se mohu obrátit a kteří mi fundovaně napíší doplňující článek na zadané téma,“ glosuje svoji činnost na své domovské scéně. A samozřejmě se věnuje režii. Jak na konzervatoři, kde připravuje se svými žáky Offenbachova Orfea v podsvětí, tak v plzeňském Divadle J. K. Tyla, kde bude mít na jaře v jeho režii premiéru inscenace Offenbachova Pařížského života. „Jacques Offenbach se mi letos pěkně sešel. Ale není to poprvé, stává se mi, že pracuji ve škole na inscenaci díla autora, jehož jiný titul režíruji v divadle,“ usmívá se Zbyněk Brabec.

 

Dá se říci, že jste operetu vzkřísil a obnovením operetní specializace na Pražské konzervatoři dokázal, že si tohoto žánru začala více všímat i nastupující pěvecká generace.

Podařilo se mi to s profesorkou Soběhartovou a jsem za to nesmírně rád. Vždycky jsem toužil vést soubor s mladými lidmi. A to se mi vlastně nyní díky konzervatoři podařilo a mám radost, že někteří moji žáci našli poměrně rychle uplatnění na profesionálních scénách. Například Jakub Hliněnský nebo Jakub Turek. Práce se studenty má samozřejmě úplně jiné zákonitosti než divadlo na profesionální scéně. Nemáme sbor ani balet. Ale studenty to ohromně baví. Dělal jsem s nimi Noc v Benátkách, Žebravého studenta, Polskou krev, Mam’zelle Nitouche, teď skončila Veselá vdova. Na konzervatoři mám výborné spolupracovníky – pana dirigenta Václava Loskota a choreografa Ivana Kroba. Vzájemně si pomáháme, a protože jsou naše názory a postupy shodné, je naše práce jednotná a po studentech chceme všichni totéž.

Jak se chystáte na Pařížský život? Přece jen toto dílo nepatří k nejznámějším Offenbachovým operetám.

Právě jsem dokončil textovou úpravu jinak velice dobrého překladu Evy Bezděkové a předáváme k výrobě scénu a kostýmy. Opereta existuje minimálně ve dvou verzích, zvolili jsme tu čtyřaktovou a já jsem v ní provedl ještě některé drobné úpravy, zejména ve spojení některých postav. Opereta nemá vlastně nějaký zásadní děj, do Paříže přijede ze Švédska baron s baronkou a chtějí si užít pařížského života, oč se postarají dva pařížští bonviváni. Nicméně Offenbachova hudba je mistrovská, po Orfeu v podsvětí a Krásné Heleně je to nejhranější skladatelova opereta.

Opereta se hraje a zpívá v českém překladu a nikoho to nepřekvapuje. A opera je dnes v drtivé většině v originále. Jak tuto situaci vnímáte? Neměl by i v opeře, především v oblastních divadlech a v některých titulech, někdy originál překladu ustoupit?

Je to velká kapitola sama pro sebe. Když se tento model „zabydloval“ na našich jevištích, hodně se o tom mluvilo a dnes si už lidé zvykli. Má to své výhody i nevýhody. Často se na našich jevištích zpívá příšernou němčinou, francouzštinou, ruštinou ale i italštinou, dle reakcí – nereakcí herců jsem přesvědčen, že mnohý neví, co právě zpívá. Na druhé straně se zpívá v jazyce autora, což zaručuje přirozené frázování, vokály, jaké si představoval skladatel. Obecně si myslím, že ideální je způsob, který jsme v divadle měli za šéfa Jiřího Pánka. Komické opery, jako byl Lazebník sevillský, Turek v Itálii nebo Veselé paničky windsorské jsme hráli v češtině, protože divák by komice měl rozumět. Velká díla světové operní literatury jsme hráli v originále. Osobně nesouhlasím s inscenacemi, které kombinují překlad (dialogy) s originálem (hudební čísla). My jsme takto hráli Kouzelnou flétnu. Podobné kombinace občas vidím i v jiných našich divadlech.

Vraťme se ještě k operetě. Sám jste v operetě začínal, režírujete ji. Snad už je pryč to období, kdy se opereta zatracovala s tím, že dnešní době už nemá co říct. V čem vy osobně vidíte její kouzlo a přínos?

Já jsem velkým zastáncem operety a operetního žánru jako takového. Myslím si, že se s ním u nás zachází velice nespravedlivě. Opereta je podle mého názoru životaschopná, nemyslím ovšem ve všech dílech, která byla napsána. Ale to není ani opera. A navíc – opera a opereta mají v některých dílech k sobě velmi blízko – vezměte například Flotowovu Marthu a Millöckerova Žebravého studenta nebo Adamova Postiliona z Lonjumeau a některé Offenbachovy operety. Mimochodem Offenbach právě Pařížský život nazval opéra bouffe, tedy komickou operou. Když přijde divák na operetu, chce se pobavit, neočekává psychologické drama a hlubokomyslné úvahy. Chce prožít večer s příjemnou hudbou, krásným zpěvem, vtipnými dialogy, baletem, krásnou výpravou. Myslím si, že to je účel operety, a podle mě to rozhodně není málo. Před čtyřmi roky jsem režíroval v Olomouci Netopýra a je na repertoáru divadla dodnes. Dokládá to, že lidé mají operetu rádi. Nehledal bych v ní nic závažnějšího. Ovšem nastudovat dnes operetu není lehké. Ne každý operní pěvec ji může dělat. Není vůbec lehké mluvit dobře na jevišti a kombinovat mluvu se zpěvem, navíc dobře vypadat a umět i tančit.

Johann Strauss: Netopýr - Zbyněk Brabec (Princ Orlovský) - DJKT Plzeň (foto archiv DJKT Plzeň)
Johann Strauss: Netopýr – Zbyněk Brabec (Princ Orlovský) – DJKT Plzeň (foto archiv DJKT Plzeň)

Jevištní mluva ale není často jen problémem zpěváků.

Myslím si, že kultura mluveného projevu se z jevišť vytrácí, a to nejenom v operetách, ale i v činohrách (ostatně to slyšíme i v televizi). Tím nechci říci, že by se mělo mluvit pateticky jako za Budila. Ale artikulovat by se mělo a herci by měli hlasem modulovat. Školy by je na to měly lépe připravit. Ostatně já se o to se svými studenty na konzervatoři snažím, samozřejmě je někdo talentovanější, jiný méně.

Co je pro vás jako režiséra těžší. Opera nebo opereta?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na