„Kdyby se po mně někdo ptal, jsem dole v hospodě…“

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Berg se k Wedekindovi vrátil roku 1928, text dramatu pro potřeby libreta zkrátil. Práce na opeře trvala dlouho. Oddaný stoupenec a žák Arnolda Schönberga nebyl nikdy důsledným dodekafonikem, tentokrát se však rozhodl sám pro sebe si ověřit a okolí dokázat, že je dvanáctitónová technika schopna unést celovečerní hudební drama. Operu zanechal nedokončenou, k velké části třetího aktu mu předčasná smrt zabránila vypracovat instrumentaci. Roku 1935 byl Berg nacisty zařazen mezi „zvrhlé skladatele“, naděje na uvedení fragmentu opery v Německu či Rakousku nepřicházela v úvahu.

Václav Talich s Českou filharmonií uvedl 9. ledna 1935 v Praze Suitu z Lulu a jednou z posledních Bergových radostí bylo její zařazení (tentokrát včetně tak zvané Písně Lulu) na program festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, konaného v Praze; 6. září zazněla ve Smetanově síni v provedení zpěvačky Julie Nessy-Bächer a České filharmonie za řízení Georga Szélla. Už nemocný Berg do Prahy nemohl přijet, ale poslouchal rozhlasový přenos. Do Prahy psal, že největší důraz klade na to, aby byl v jeho suitě dobře slyšet vibrafon. Tiskem toho roku také prolétla zpráva, že uvedení opery Lulu chystá pražské Nové německé divadlo, a myšlenkou jejího uvedení se zabýval ještě v sezoně 1938/1939 Václav Talich – k uskutečnění však už nemohlo dojít.

Fragment
Vdova Helene Berg se prostřednictvím nakladatelství Universal Edition zpočátku snažila přimět některého z okruhu skladateli blízkých hudebníků (Schönberga, Weberna, Zemlinského) k dokončení opery, všichni však z nejrůznějších důvodů odmítli. Opera byla uvedena v dvouaktové verzi, jako „fragment“, 2. června 1937 v Městském divadle v Curychu. Ve vídeňském rozhlase mohl ještě Paul Stefan odvysílat „uvedení do opery“. Vídeňský list Gerechtigkeit napsal: „Není nám dopřáno na tomto místě o díle psát. Děkujeme curyšským, že nás jeho uvedením zahanbili a že nám dojmem, jaký toto provedení zanechalo, dokázali, že pouze maximální intolerance mohla zabránit, aby dílo zaznělo u nás. Důkaz je tady, a můžeme doufat, že už nám nebude dlouho odpíráno.“ Šéfredaktorka listu Gerechtigkeit Irene Harandt musela sama brzy na to Rakousko opustit.

K dalšímu uvedení Lulu došlo až po válce, ke koncertnímu roku 1949 ve Vídni, scénickému roku 1956 v Hamburku a následovala další místa. Ve Vídni se uskutečnila scénická pemiéra (po dalším koncertním uvedení roku 1960) v Divadle na Vídeňce 9. června 1962 (dirigoval Karl Böhm), ve Státní opeře 16. prosince 1968, rovněž s Böhmem, Lulu vytvořila Anja Silja. V Čechách uvedlo Lulu 28. ledna 1972 Státní divadlo v Brně v titulní roli s Jaroslavou Jánskou, Richardem Novákem jako Schigolchem a v hudebním nastudování Václava Noska (v českém překladu Evy Bezděkové).

A. Berg: Lulu – Jaroslav Souček (Dr. Schön), Jaroslava Jánská (Lulu) – SD Brno 1972 (foto Rafael Sedláček)

Helene Berg už o dokončení opery, která prokázala ve fragmentární podobě životaschopnost, neusilovala, dokonce ho ve své závěti zapověděla. Bergovu pozůstalost odkázala hudební sbírce Rakouské národní knihovny. Zemřela roku 1976.

Jak vypráví skladatel Friedrich Cerha (narozen 1926), zažil osobně už vídeňské koncertní uvedení opery roku 1949 i obě scénická, a vždy ho rušilo řešení, které ke druhému aktu připojovalo jakousi pantomimickou scénu doprovázenou montáží z Bergových instrumentálních částí. Povzbuzen debatami o možnostech dokončení díla a pověřen nakladatelstvím Universal Edition, vytvořil na základě dochovaného materiálu (osmatřicet stránek instrumentované partitury třetího dějství a particellu nedokončené části) – bez ohledu na závěť Helene Berg – kompletní třetí dějství opery. V této verzi měla Lulu premiéru 24. února 1979 v Paříži v nastudování Pierra Bouleze, režii Patrice Chereaua, výpravě Richarda Peduzziho a s Teresou Stratas jako Lulu. Očitým svědkem nadšení, jaké tehdy opera v Paříži vyvolala, byl i nynější ředitel Vídeňské státní opery Dominique Meyer: „Když jsem stál den před posledním představením frontu na vstupenky, dvě elegantní dámy se dokonce svými kabelkami utkaly o ty úplně poslední…“, píše v programu.

Friedrich Cerha (zdroj commons.wikimedia.org / foto HPaul)

Ve Vídni měla tříaktová verze premiéru 24. října 1983 s dirigentem Lorinem Maazelem a s Julií Migenes v titulní roli.

Inscenace Willyho Deckera
Proč se inscenace Willyho Deckera, která měla premiéru 12. února 2000 (dirigent premiéry Michael Boder) vrátila k dvouaktové verzi, zůstává neprozrazeno. Ale nyní, 3. prosince 2017, se tehdejší inscenace dočkala i třetího dějství Friedricha Cerhy. Opera se hraje v původní scénografii, vymezené půlkruhem s několikerými dveřmi, salon tvoří pohovka „pusinka“ Salvadora Dalího, portrét Lulu je čtyřdílná „skládačka“ belgického surrealisty René Magritta L’Évidence éternelle.

Půlkruhová scéna, nad níž jsou černé tribuny s lavicemi, působí jako pohled do cirkusové manéže a plně odpovídá Prologu opery – předvádět se bude „menažérie“. Na tribuně se soustřeďuje zvědavý dav, odtamtud sestupují postavy do hry po žebřících nebo po nich unikají. V posledním dějství se to poněkud dostává do rozporu s určením místa děje v podkrovní komůrce a s textem: „Lulu odchází čekat na zákazníky ‚dolů‘ na ulici, ale místo toho na ně čeká nahoře na tribuně.“ Můžeme si to však vykládat jako poslední stupeň „převráceného“ světa, v němž ztroskotanci Lulu, Alwa a Geschwitz tragicky končí, zatímco (možný) prapůvodce jejich zkázy Schigolch odchází „dolů do hospody“.

Inscenaci z roku 2000 jsem viděla – už v poněkud jiném obsazení než premiérovém, Lulu zpívala Marlis Petersen, Malíře John Dickie a Schigolcha nezapomenutelný Alfred Šramek. A i když paměť je ošidná věc, odvažuji se srovnání.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - A. Berg: Lulu (Wiener Staatsoper 2017)

[yasr_visitor_votes postid="279553" size="small"]

Mohlo by vás zajímat