Klavírista, který vstoupil jako legenda také do románu
Umělecky silnou a osobnostně jedinečnou sestavu čtyř klavíristů nabídne třetí ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, jehož pořadatelem je Pražské jaro. Mezi 30. říjnem a 7. listopadem se v pražském Rudolfinu představí dvě legendy světové klavírní scény, Yefim Bronfman a Grigorij Sokolov, půvabná mladá Gruzínka Khatia Buniatishvili, která dobývá světová pódia, a vynikající český klavírista Igor Ardašev.
Zahajovací koncert byl svěřen Yefimu Bronfmanovi. Kritika oceňuje jeho fenomenální techniku, odzbrojující citovost a absolutní odevzdání se hudbě. Již v mládí talent tohoto uzbeckého rodáka zaujal osobnosti Daniela Barenboima, Leonarda Bernsteina a Isaaka Sterna, a on tak získal stipendium, díky němuž mohl odjet studovat do USA. Tam absolvoval slavnou newyorskou Juilliard School, kde také poznal mimořádnou osobnost české klavírní školy, v emigraci žijícího Rudolfa Firkušného.
Ostatně na svého učitele – Rudolfa Firkušného – rád vzpomíná: „Byl to skvělý klavírista, měl úžasný tón – zralý, kulatý… Jeho koncerty byly exemplární interpretace s vysokou estetickou hodnotou a měly krásné fluidum. Jako osobnost byl velmi slušný, laskavý člověk. Vždycky říkám, že to byl perfektní příklad evropského gentlemana. Lidé jako on vytvořili kulturu v USA,“ říká Bronfman na adresu českého pianisty.
Pro americkou kulturu je Bronfman již řadu let veličinou. Svědčí o tom i fakt, že vešel do literatury prostřednictvím epizody v románu Lidská skvrna Philipa Rotha. Patří ke stálým a vítaným hostům světových orchestrů, jako jsou Newyorská filharmonie nebo Berlínští filharmonikové.
Konfrontovat dílo dvou skladatelů, kteří měli pro vývoj klavírní řeči obrovský význam, avšak nemají na první pohled nic společného a dělí je skoro století – s tímto záměrem uvádí Yefim Bronfman v této sezoně postupně všechny sonáty Sergeje Prokofjeva a skladby Roberta Schumanna. Něco však mají tito dva tvůrci společné: Oba věnovali podstatnou část své tvorby klavíru, oba byli vynikající hráči (ačkoliv Schumannovi zranění ruky znemožnilo v dráze pianisty pokračovat). A oba v hudební řeči dohlédli dál než jejich současníci.
Robert Schumann (1810–1856) pocházel ze saského Zwickau, byl synem vzdělaného knihkupce a v mládí se rozhodoval, kterému ze svých mnoha uměleckých talentů dá přednost (k nelibosti matky, která z něj chtěla mít právníka). Nakonec se Schumann – po zmíněném ztroskotání šance na kariéru virtuóza – vyprofiloval jako skladatel hudby klavírní, vokální, komorní i symfonické a zároveň jako nadaný hudební kritik a publicista. Měl štěstí, že nalezl ideálního tlumočníka pro své klavírní skladby, které vybočovaly z dobové převládající sentimentální a povrchní produkce. Tímto interpretem byla jeho láska a později manželka Clara rozená Wiecková, která mu byla rádcem a většinu jeho skladeb premiérovala a neúnavně uváděla na svých četných koncertních turné. Byla to ona, slavnější z páru, která svému muži zajistila stabilní postavení v koncertním repertoáru interpretů dalších generací.
Vídeňský masopust (Der Faschingsschwank aus Wien) op. 26 patří k cyklům, v nichž Schumann dává průchod své zálibě v karnevalu, tanci, maskách, převlecích a jinotajích. Názvy pěti částí však zde nejsou popisné jako v případě Karnevalu op. 9 – autor mohl cyklus klidně nazvat sonátou či suitou. Obě krajní věty přinášejí energickou hudbu plnou kontrastů s tanečními rytmy. V úvodním rondu, které uhání v třídobém taktu a kde fanfárové téma střídají kontrastní epizody, cituje Schumann Marseillaisu, tehdy ve Vídni zakázanou. Tři střední věty jsou kratičkými hudebními obrazy založenými na jedné hudební myšlence (Romance, Scherzo) nebo doprovodné figuře (podmanivé Intermezzo).
Arabeska C dur op. 18 patří k žánru lyrických klavírních kusů, ve své době velmi oblíbených. Schumann tento žánr obohatil nesmírně poetickými skladbami, které žijí svým vlastním životem (například Snění). Chápat Arabesku, populární pro její relativní snadnost a formální přehlednost, jako pouhý salonní kus, by znamenalo neporozumět jejímu duchu.
Sergej Prokofjev (1891–1953) patří k nejvýznamnějším hudebním tvůrcům dvacátého století. Jeho talent se projevil velmi brzy a podporovala jej matka, sama výtečná pianistka. Tak již jako pětiletý komponoval a ve třinácti byl přijat na petrohradskou konzervatoř. Prokofjev byl rozený virtuóz, klavírní fenomén. Na koncertech hrával skoro výhradně svá vlastní díla. Se svým publikem živě komunikoval, jeho hudba vznikala pro koncertní sál, pro okamžitou reakci posluchačů. I když snaha šokovat, jíž se vyznačovaly skladby z mládí, později mírně ustoupila, zůstal Prokofjev navzdory prostředí a společenským proměnám věrný sám sobě. V jeho klavírní řeči je patrno několik výrazných tendencí. Za prvé tíhnutí ke klasickým formám (sonáta, koncert nebo i něco dávnějšího, jako je gavota nebo allemande), za druhé modernost v užití harmonických prostředků. Třetím nápadným a efektním prvkem je téměř všudypřítomný motorický charakter hudby, vycházející z toccaty. A v neposlední řadě můžeme v Prokofjevově tvorbě vysledovat také silný groteskní moment.
Sonát pro sólový klavír napsal Prokofjev devět – tedy vlastně jich bylo více, než se odhodlal začít jim přiřazovat opusová čísla. Kromě raného op. 1 jsou další tři sonáty, které zazní řazeny do Prokofjevova „ruského“ období (tedy doby před rokem 1918, kdy skladatel zpracovával a přepracovával nápady studentských let). První, jednovětá sonáta se vyznačuje hustým předivem akordů a oktáv a výrazně romantickým, až rachmaninovovským tématem. Ve druhé sonátě a dalších v pořadí už je tento romantismus když ne přímo odvržen, tak alespoň kontaminován disonancemi, odstupem, groteskou a ironií. Jednotícím prvkem je omračující virtuozita.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
