Komunikace hraje ve světelném designu zásadní roli, říká Pavla Beranová
Váš kolega Daniel Tesař v rozhovoru pro Opera Plus řekl, že do roku 2000 světelný design u nás jako „obor“ v podstatě neexistoval, ač v minulosti například progresivní scénografie J. Svobody naznačovala trend zabstraktnění a odhmotňování scénografie. Vy jste začínala kolem roku 2000 s praxí. Na své webové stránce píšete, že „světlo vše spojuje“ a že jste „fascinována jeho dualitou, jeho nemateriálním vzhledem i technickou podstatou.“
Vzpomínáte, v jakém čase a za jakých okolností jste se rozhodla, že light design je to, kam se zaměříte? Takový ten moment pochopení?
Vzpomínám si na to velmi přesně, a mohl za to mimo jiné i Josef Svoboda. Na úvod je ovšem třeba říci, že ten moment pochopení byl značně zjednodušený tím, že jsem byla na střední škole ve Francii. Vybrala jsem si přírodovědnou specializaci fyzika-chemie, ale táhlo mě to k divadlu, tak jsem si ho vzala jako nepovinný předmět. Mám z něho dokonce maturitní zkoušku, na které jsem zvládla zahrát Salome s hlavou Jana Křtitele, ale jinak jsem tam byla samozřejmě „za exota“. Zajímala mě režie a scénografie a koupila jsem si tehdy knihu Tajemství divadelního prostoru od Josefa Svobody, která mě nadchla. Jedna naše osvícená profesorka pak navrhla, abych šla na stáž do světelné sekce Theâtres de Nîmes, že bych tam mohla skloubit všechny svoje zájmy a studijní zaměření. Už první den jsem věděla, že je to ono.
Zpočátku jste sbírala zkušenosti v Arše a v zahraničí. Jak se lišily z hlediska dostupnosti technologií, práce kreativního týmu? Organizace práce? Finančních podmínek?
S Archou jsem měla neuvěřitelné štěstí. Bez ní bych pravděpodobně dnes divadlo nedělala. Napsala jsem tehdy ještě z Francie několik (papírových!) dopisů do svých oblíbených divadel, že hledám brigádu jako osvětlovačka. A odpověděl jenom Viktor Zborník z Archy. To bylo právě to štěstí, protože Archa byla z hlediska technologií a týmové práce v podstatě na stejné úrovni jako francouzská divadla. Její fungování umožnilo práci studentů a „freelancerů“, byla na svou dobu neuvěřitelně vybavená, jezdili do ní umělci ze všech koutů světa.
Navíc když jsem přišla, čerstvě se otevírala po povodních, takže atmosféra byla akční, kreativní a čímsi magická. Setkávala se soubory jako DV8, Ultima Vez, s Minem Tanakou… A navíc v Arše vznikaly vlastní produkce, u kterých jsem mohla být od začátku. Kromě umělců jsem se tam potkala s průkopníky českého světelného designu: Danem Tesařem, Janem Komárkem, Pavlem Kotlíkem, Honzou Benešem… Byly to tak úžasné roky, že se při pohledu nazpět občas divím, že jsem dodělala školu.
Aktuálně jsou na vašem webu projekty různého zaměření – instalace, tanec, hudební produkce… Ozývají se vám režiséři, producenti nebo dramaturgové s nabídkou? Nebo to třeba vzejde z rozhovoru s uměleckými přáteli, či z doporučení? Jak to bylo na začátku a jak je to teď? Ptám se, protože začínající umělci ve svobodném povolání často nevědí, jak začít, jak to chodí…
Dnes je to velmi různé. Většinou se mi ozvou režiséři nebo další tvůrci na základě nějaké reference. Něco viděli, něco od někoho slyšeli… Ale také už se mi stalo, že jsem navázala spolupráci jenom proto, že bylo z prvního rozhovoru cítit, že nám to dobře půjde. Takhle jsem začala pracovat s mnoha svými dlouholetými spolupracovníky. Něco jako láska na první pohled.
Ale abych se vrátila k tomu začátku. Jak jsem psala, hodně mi pomohla Archa, kde jsem měla možnost pomalu a postupně pronikat do tvůrčího procesu a učit se. Takže pracovat nejdříve v rámci nějaké struktury je určitě dobrá věc, byť člověk nedělá od začátku přesně to, co by chtěl. Ta kreativní práce si ho nakonec vždycky najde. Pamatuji se, jak jsem udělala osvětlení v šatně Jane Birkin, která neměla ráda zářivkové světlo (kdo má…) a její světelný designér mě pak chtěl zaměstnat. Obecně jsem na základě nějakých drobných a zdánlivě nedůležitých projektů získala časem mnohem významnější nabídky. A nemalou roli v prvních projektech hrály jazyky.
Očekávají od vás producenti menších projektů, že zajistíte třeba i veškerou nadstandardní techniku zapůjčením, nebo si pořizujete i vlastní, abyste mohla všechno v klidu vyzkoušet a být flexibilní?
Myslím, že se vám podařilo velmi dobře vystihnout problém s menšími produkcemi. Dělám jich pořád dost a většinou jsou velmi zajímavé, ale nesou s sebou také spoustu produkčních starostí a komunikace. Zápůjčky, doprava, technici… Nakonec si člověk opravdu kupuje některé věci sám, aby byl flexibilnější. Sklad světel tedy ještě nemám a neplánuji, ale našlo by se u mě v ateliéru spoustu pozoruhodných předmětů. Když jsem teď měla online hodiny se studenty scénografie z JAMU, nemohla jsem si nevšimnout, jak se smějí, když tu vytáhnu konvexní zrcadlo, tu metr čtvereční tylu…Muselo to vypadat jako v Magionu. Světla si půjčuji v případě potřeby u mých kolegů, kteří si ten sklad pořídili.
Z vašich projektů se zdá, že jste spíš minimalistka. Abstraktní práce se světlem v temném prostoru. Připomíná mi to estetiku jin/jang. Temný prostor dává příležitost projevení kvalit světla…
Přesně tak, tma je základní podmínka světelného designu. Čím hlubší, tím lepší. O prázdnotě to tak úplně neplatí, protože musí být na co svítit, i když jsou to jen třeba kapičky páry. Neviditelný svazek fotonů letících prázdným prostorem by asi nikoho nezaujal. Je třeba mít ze tmy co „vyloupávat“.
Na druhou stranu mám velmi ráda silné světlo odražené od světlého povrchu. Velké množství světla dokáže být působivé. Nejhorší jsou kompromisy. Nejde hrát s absolutní tmou v bílém prostoru a vytvořit oslepující záři v tmavém prostoru.
Taky jsou to často projekty s poetickým a filosofickým nábojem. Třeba instalace Z oka do oka. To jsem si vzpomněla na citát ze závěru Kantovy Kritiky praktického rozumu – jedna perspektiva ke hvězdám, druhá dovnitř…
To je pravda, spoluautorka Tereza Bartůňková to pěkně vystihuje v anotaci té instalace: jedno oko míří do vesmíru, druhé samo do sebe. Nepřestávají mě fascinovat přesahy exaktních věd jako fyzika a matematika a filosofie. Poslední dobou jsem se poměrně dost zabývala pojmem nekonečna nebo třeba struktur opakujících se na různých měřítkách. Všechno se dá číselně vyjádřit, ale otázky, které se k tomu pojí, jsou v podstatě filosofické.
Například se Samirem Calixto často pracujeme s různými číselnými strukturami, které divák nemá šanci vidět, ale existují v „podhoubí“ těch obrazů na jevišti. Ráda říkám, že každý světelný obraz je vytvořený z čísel. Ale zpět k filosofii. Světlo samo o sobě má samozřejmě velký “filosofický potenciál“. Osvětluje věci, vyjevuje věci. Všechno, co vidíme je odrazem. V některých projektech, které jsem dělala, mají i směry světla filosofický význam. Je tam skryt podobně jako v jiných ta čísla. Jak mi řekl jeden z mých „světelných učitelů“ Petr Voříšek, v divadle se dá svítit jen shora dolů, zespoda nahoru, zleva doprava a zepředu dozadu. Samo o sobě to není žádná věda. Zvláště u těch abstraktních projektů tedy člověk musí mít hlubší důvod, proč a kam svítit.
Co praxe ve větších divadlech? Opera? Obvykle po tom light designéři touží, ale vždycky si stěžují, že je krátký čas na to tak komplexní útvar zrealizovat k vlastní spokojenosti.
Opera nás myslím přitahuje, protože by mělo jít o dílo, kde se všechny složky spojí do jednoho dokonalého tvaru. Hudba, akce, scéna, světlo. Takže bychom to chtěli mít dokonalé a dokonale propojené s ostatními složkami. Ostatně, existují operní produkce, které se tomu blíží a člověk z nich odchází povznesen, nikoli protože se mu líbilo světlo nebo zpěv, ale kvůli celku. Nechci si stěžovat na podmínky ve velkých divadlech, ale fakt je ten, že čas většinou opravdu není. Člověk je obvykle rád, že to nějak poskládá. Přitom vím z menších projektů, jak pozitivní vliv na celou inscenaci má například pečlivé načasování světelných změn. A stejně pečlivá práce s intenzitou.
V divadle se využije vždy přesně ten čas, který na danou produkci je, takže i v omezeném čase vznikají zajímavé věci. Ale mohly by být ještě zajímavější, pokud by člověk měl čas trochu experimentovat a nedělat světelné změny v časovém presu na první dobrou. Také jde o to co nejlépe využít možnosti scénografie, to vyžaduje trochu zkoumání, což je absolutně vyloučeno, když už chodí zpěváci po scéně. I když se inscenace povede, mívám často pocit nedokončené práce. Na druhou stranu, zažila jsem produkci, kde se svítidlo každé dopoledne po dobu asi čtrnácti dní a pak ten světelný design byl zase poněkud „přenošený“. No, já jsem dělala video, takže jsem měla opět o adrenalin postaráno.
Každopádně mě potěšilo, že i u nás se aktuálně směřuje k blokovému hraní. To ušetří spoustu času a nervů. Člověk „z venku“ většinou netuší, jaký je běžný postup u produkcí ve velkých divadlech. Ráno se postaví jedna scéna kvůli zkoušení, odpoledne se zbourá, postaví se jiná na večerní představení, a ta se zase v noci zbourá a ráno se postaví další. A tak dále. Do toho se pochopitelně neustále předělávají světla, video…chystají se rekvizity. Je jasné, že v tomhle systému už není místo na žádnou velkou preciznost ani kreativitu.
Zkusila jste třeba sama nabídnout svoji práci operní produkci už s určitou představou? Tedy takový ten opačný rovnocenný tvůrčí postup, který třeba navrhuje Nick Moran. Líbí se vám nějaké dílo i z hlediska tvůrčích možností, například realizace barokní opery s Musica Florea nebo Collegiem 1704, nebo naopak k nějaké současné scénické tvorbě se zajímavým námětem?
To jsem zatím nikdy neudělala, raději reaguji na podněty. Přijdu občas v raném stádiu projektu s výrazným nápadem, který se uchytí, ale častěji u jiných žánrů. Mám štěstí, že mě tvůrci často oslovují velmi brzy, takže ještě můžu něco vizuálně a občas i dramaturgicky ovlivnit. Ale můj názor je, že světelný design by měl sloužit myšlence. Snažím se co nejlépe vizualizovat přání režisérů a choreografů, byť třeba způsobem, který by je nenapadl.
Baroko v hudbě, výtvarném i scénickém umění beru jako skvělý zdroj inspirace, ale tíhnu spíše k současné produkci. Velké tvůrčí možnosti vlastně skýtá jakýkoliv žánr, záleží na otevřenosti „zadavatele“ a také opodstatnění té tvořivosti. Zrovna v oblasti hudby je potřeba vždycky uvažovat, do jaké míry má opravdu jít o vizuální zážitek. Jestli práce s prostorem a se světlem dokáže ten tvar někam posunout. Jestli jde o koncert nebo audiovizuální zážitek. Ty hranice jsou velmi jemné, každý je má někde jinde… ale je potřeba o tom přemýšlet.
Jednou jsem málem měla zvýšenou teplotu, když jsem dělala scénický koncert klavíristky Tomoko Mukayiamy. Celé jsme to vytvořily spolu, ale během představení mě přepadly pochybnosti: „nejdřív je skoro nevidíme pro tmu, a nakonec je nevidíme pro samé světlo.“ Po koncertě jsem zjistila, že ty „radikální“ části se divákům líbily nejvíc. Prostě přišli na představení, ne na koncert. Ale tak to pochopitelně není vždycky.
U hudebních produkcí, kde hraje důležitou roli světlo, se také vždy nutně vynoří otázka, zda hudbu následovat nebo si držet „vlastní linku“. Většinou s tvůrčím týmem volíme tu druhou cestu: světlo jako další prvek kompozice. Ale tak to samozřejmě musí být nastaveno od začátku.
Učíte na JAMU, kde se obor akreditoval. Jak ta výuka vypadá? Odkud chodí studenti? Co vědí? Co si myslíte, že má smysl jim předat?
Líbí se mi slovo předat. Rozhodně radši předávám, než učím, protože některé věci ani naučit nejdou. Navíc se člověk neustále učí sám. S kolegou Vladimírem Burianem působíme na JAMU pátým rokem a za tu dobu se prošel vývojem jak náš přístup, tak složení studentů. Obecně k nám ale studenti přicházejí velmi různými cestami, což je pro světelný design typické. Někteří jsou spíše technicky zaměřeni, pro některé světlo představuje médium nebo umělecký prostředek, který chtějí ovládnout.
To, že je světelný design obor na rozhraní technického a uměleckého světa, se snažíme v našich studijních plánech reflektovat. Stále více se ale utvrzuji v tom, že zásadní roli hraje komunikace. V rámci tvůrčího týmu, s divákem, s ostatními obory… Takže moje úsilí je namířeno hodně tímto směrem. Kromě světelných designérů pracuji i se studenty jiných oborů JAMU, hlavně scénografie, režie, a fyzického divadla. Učím je přemýšlet a mluvit o světle, sdílet svoje představy. Ale aby to neznělo moc uhlazeně: jak říká můj kolega z Rose Bruford College Ben Ratcliffe, světelná koncepce se dá vyjádřit i tak, že praštíte o stůl vycpanou kočkou. Jde hlavně o to včas ukázat, jakým chcete jít směrem. Vizuálně, emocionálně, významově… Aby všichni šli pokud možno tím samým.
Když jsem u Rose Bruford College, je nutné říct, že významnou roli ve fungování ateliéru hrají mezinárodní spolupráce. Pro obor, jako je světelný design jsou v podstatě životně důležité. Máme už takový malý okruh zahraničních lektorů, kteří k nám pravidelně jezdí, a několik partnerských škol, se kterými pracujeme na konkrétních projektech.
Jsou v současnosti podmínky na JAMU takové, abyste se studenty připravovala významově koncízní, třeba krátké projekty (kterým já v elektroakustice říkám „bonsai“) na kterých se lze učit stručně a poeticky pointovat?
Řekla bych, že náš přístup stojí na praktických projektech různých velikostí. Řekněme, že od bonsají po takové větší keříky. Studenti na nich pracují s námi nebo právě s externími lektory, a pokud je to jenom trochu možné, děláme veřejné prezentace výsledků. Nejsme na JAMU sami, kdo funguje tímto projektovým způsobem, takže se daří i studenty různě propojovat. Často i ve velmi omezeném čase vznikají pozoruhodné věci.
Inspirují vás ostatní umělci z jiných oborů, se kterými spolupracujete? Režiséři, tanečníci, výtvarníci, třeba právě laickým nápadem, který vypadá, že nepůjde uskutečnit?
Lidé z jiných oborů mě inspirují obecně, nejen umělci. Právě proto, že mají úplně jinou perspektivu a donutí vás vylézt z vaší bezpečné ulity. Uprostřed tvůrčího procesu to může být i docela nepříjemné, ale ve skutečnosti je to takový motor, co posouvá věci dál.
Jakmile se začnete o nějaký obor trochu zajímat, narazíte na různá fascinující zákoutí. Nedávno jsem se o tom bavila právě s Terezou Bartůňkovou. Řekneme si: „To je skvělé, tomu bychom se chtěly věnovat do hloubky“. Ale ve skutečnosti nás baví vstřebávat různé vlivy a zpracovávat je vlastním způsobem. Ať už jde o digitální technologie nebo třeba práci s laky. A já osobně si vždycky hrozně užívám spolupráci se specialisty, kteří umí něco skvěle vyrobit nebo naprogramovat.
Zaujal mě taky váš projekt Beam reach pro Aveiro, protože to znám tak trochu z druhé strany (zvukových instalací). Je to právě ono kouzlo na pomezí fyziky a umění, poezie náhody a přesnosti propočtu nějakého záměru.
Beam reach je mimochodem krásný příklad projektu, kde jsem si užívala spolupráci s různými profesemi. Můj táta architekt mi nakreslil konstrukce a větrné korouhvičky, o technické řešení a výrobu se postaral Ivo Opl z DEPA 2015, zvukový koncept se mnou vymyslel Ondra Mikula a hliníkové trubky naladil výrobce kalimb Pavel Klvaňa. Já jsem si to celé vymyslela a lepila jsem fólie. Trochu to připomíná „Jak krtek ke kalhotkám přišel“, ale není nic hezčího, než když každý vnáší do projektu zkušenosti ze svého oboru a v jednu chvíli to do sebe všechno zapadne.
U té instalace bylo opravdu asi největší kouzlo propojení jasného záměru a náhody. Skutečnou atmosféru se mi bohužel nepodařilo na videu zachytit, ale i za stálého větru se korouhvičky točily naprosto nepředvídatelně. V den zahájení festivalu byl vítr asi 3m/s, což není v Portugalsku úplně obvyklé, takže jsem do poslední chvíle byla hrozně nervózní. Ale kolem sedmé, akorát když nastala „modrá hodinka“, se zvedl vánek a ty barevné plošky se roztočily. Světla začala svítit, hudba začala hrát a já jsem to vlastně úplně poprvé viděla v chodu. Jak vidíte, mám smysl pro dobrodružství (smích).
Jak to vypadalo s vaší prací poslední rok? S pracovními příležitostmi?
Mám štěstí, že jsem si z cest přivezla zkušenosti se světlem v architektuře a výstavnictví. Od loňského jara se shodou okolností několik projektů tohoto typu našlo, takže práce mám dost. Navíc mám částečný úvazek na JAMU, kde jsem musela být dost kreativní ve vymýšlení online výuky. Co se týče divadla, podařilo se mi celkem kličkovat „mezi vlnami“. Se Samirem Calixto jsme měli naplánovaných několik rezidencí a všechny se nám jako zázrakem podařilo uskutečnit, stejně jako premiéru, která holandskému lockdownu unikla asi o měsíc. Dělala jsem nějaká videa a také jsem si několikrát zkusila světelný design na dálku. Pokud ten stav měl nějakou pozitivní stránku, bylo to právě hledání nových a netušených forem.
Co byste doporučila při svých zkušenostech začínajícím light designérům u nás?
Kdybych to měla obsáhnout v jedné větě, tak asi „do všeho se pouštět bez velkých očekávání, ale s nadšením“. Experimentálně jsem zjistila, že každá zkušenost je k něčemu dobrá. A také „vyjet na zkušenou, ale zase se vrátit“ (smích).
Děkuji za rozhovor!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
