Koncert souboru Musica Aeterna byl odměněn dlouhotrvajícím potleskem
Letošní ročník Mezinárodní letní školy staré hudby je již druhým, který se koná v mimořádných podmínkách. Letošní ročník je navíc mírně zkomplikovaný okrajovým zasažením Valtic tornádem.
Přestože byly poslední dva ročníky vyhlašovány z důvodů měnících se podmínek krátce před zahájením, byly okamžitě obsazeny – zejména ve třídách sólového zpěvu a fléten, a to i zájemci ze zahraničí. I letos se účastní tradičních více než tři sta frekventantů a dvacet devět domácích i zahraničních lektorů vokální, instrumentální, souborové, herecké a taneční praxe včetně dvou tříd věnovaných dětem. Všichni museli splnit platná hygienická opatření, největší komplikace dojezdu byly s účastníky z Velké Británie.
Kurzy založil Miroslav Venhoda se Společností pro starou hudbu, která je dodnes pořadatelem. Jeho záměrem bylo provozovat letní školu jako živou a radostnou praxi pro profesionály, učitele hudby všech stupňů, amatéry i rodiče s dětmi. Tento koncept převzal asi před sedmi lety současný umělecký šéf školy Marek Štryncl.Ač je takový přístup náročný pro lektory, protože vyžaduje pedagogickou flexibilitu, ukazuje se stále jako velmi funkční a progresivní. Určitě se podílí na vzestupu kvality praxe provozování tzv. „staré hudby“ i zájmu o ni u publika po roce 1989. Od počátku byla součástí také taneční část spojená se jménem Evy Kröschlové, dnes v zastoupení v oboru baroka lektorkou Kateřinou Klementovou.
Letní školy jsou velmi oblíbeným a efektivním formátem, což lze doložit faktem, že většina účastníků se dlouhodobě vrací, protože získat pochopení a dovednost stylové interpretace není součástí běžné výuky a mohu i osobně potvrdit, že to dovede člověka nadchnout pro další praxi. Učitelé získávají navíc i certifikát o absolutoriu, což je motivuje k dlouhodobému prohlubování kvalifikace a oživení výuky od úrovně ZUŠ.
Koncert souboru Musica Aeterna s názvem Římská arkádie, se konal v Zámecké jízdárně. Seděla jsem v první řadě, kde je vynikající akustika pro barokní hudbu v komorním obsazení s průhlednou fakturou, ve které vynikne každé nasazení tónu, rozmanitá kvalita smyku, sčítání alikvotů v harmoniích i dozvuk v pauzách. V porovnání se zvukovým záznamem, který jsem před časem také recenzovala, se jednalo o zvukově nesrovnatelně působivější umělecký zážitek.
Římská arkádie byla založena literáty z okruhu švédské královny Kristýny I., která ke konci života konvertovala ke katolicismu a trvale se usadila v Římě, kde se věnovala mimo jiné uměleckým zálibám. Název programu byl zvolen zřejmě díky zařazení díla italského skladatele a houslisty Arcangela Corelliho (1653–1713), který v Římě řídil hudební produkce právě pro Kristýnu I.
Program byl otevřen a uzavřen skladbou velmi invenčního skladatele Georga Muffata (1653–1704), který byl možná i pro některé frekventanty příjemným překvapením. Georg Muffat byl po rodičích skotsko-francouzského původu, ale bývá uváděn jako německý autor. Dnes bychom ho spíše vzhledem k jeho mnoha působištím i dalšímu vlivu na řadu skladatelů označili za autora evropského. V Čechách se v roce 1677 neúspěšně ucházel o místo v Kroměřížské kapele (obsazené Pavlem Josefem Vejvanovským). Nakonec skončil na arcibiskupském dvoře v Salcburku, což bylo ovšem jen jedno z jeho četných působišť. Závěr života strávil jako varhaník a kapelník v Pasově. V jeho díle se snoubí praxe francouzské hudby 17. století (pravděpodobně studium u Jean-Baptiste de Lullyho) a italské praxe (studium u Arcangela Corelliho a Bernarda Pasquiniho). Muffat je autorem instrumentálních sonát, orchestrálních suit, varhanních toccat a concerti grossi. Za nejslavnější jsou považovány dvě řady orchestrálních suit Florelegia (1695, 1698) s cennými komentáři k francouzské provozovací praxi a jeho concerti grossi, které jako formu prosazoval v německých zemích.
Muffat vychází z kontrapunktického propracovaného vedení hlasů, harmonická složka je velmi kreativní a náladotvorná zejména v částech Grave s řadou průtahů, zajímavých připravených disonancí a harmonických progresí, které jsou vloženy jako kontemplativní vložky mezi tanečně stylizované části ve francouzském stylu.
Soubor zvolil na úvod jeho Sonátu č. 1 D dur ze sbírky pěti sonát Armonico Tributo (Pocta harmonii). Sbírka byla poprvé publikována v r. 1682 v Salcburku po návratu autora z Itálie od Corelliho u editora Johanna Baptista Mayra. Plný název Armonico Tributo cioè Sonate di camera commodissime a pocchi ò a molti stromenti (Harmonická pocta, tj. Komorní sonáty, které se nejlépe hodí pro několik nebo více nástrojů) odkazuje na fakt, že vícehlasé sonáty mohou být provozovány ve variabilním složení podle typické struktury skladby. Koncert byl uzavřen Muffatovou Sonátou č. 2 g moll. Právě pečlivě stylové provedení souborem podtrhlo všechny jemnosti, které v Muffatově až básnivém stylu můžeme zachytit – citlivý dialog houslí, vyloupnutí sóla z jemného přediva harmonicky sladěných tónů, překrásná pianissima, melancholické harmonické progrese, které podle dobové estetiky vždy končí na důležitých dobách v konsonancích, takže stejně jako v dobovém stylizovaném pohybu „nepadají ruce pod pás“, tak ani melancholie nikdy nepadá do deprese.
Součástí koncertu byly dále dvě Händelovy dramatické kantáty se sólem slovenské sopranistky Lenky Máčikové Kusendové, jejíž repertoár je stylově rozmanitý. Protože pravidelně spolupracuje také s Národním divadlem v Praze, tak si ji český operní divák nejspíše pamatuje z hlavní role Lišky Bystroušky v režii Ondřeje Havelky. Vystupuje úspěšně i na zahraničních operních scénách, především v rolích Mozartových (Pamina, Zerlina, Zuzanka) a v rolích barokních a raně klasicistních oper (Scarlatti, Gluck).
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
