Kouzelná flétna – psychodrama? (3)

(dokončení) 

Postava Královny noci dělá Kouzelnou flétnu tím, čím je. Ona je prvním, co diváka zaujme a spoutá a posledním, co si z díla po letech pamatuje. Omámí, fascinuje. Nic není tak panovačné, tak děsivé, tak hořce studené a nedostupné, tak zarážející, nic tak cizí jako ona. Je jednou z nejzáhadnějších operních postav. Je to vůbec lidská postava? Kvůli démoničnosti v ní někteří spatřovali matku Marii Cecilii Weberovou, která nabízí svou dceru, obklopená zbývajícími třemi dcerami jako Královna svými dámami. To nesouhlasí. Nevystihuje to podstatu konání této postavy. Co podstatného, ojedinělého, Královna udělala?Královna dala Taminovi kouzelnou flétnu! I jeho společník od ní dostal instrument. Mozart dostal vábničku do kolébky. To ještě nebylo ono. Vábnička však byla v průběhu dlouhého, mučivého a osamělého procesu překována v nástroj, jehož zvuk je uhrančivě krásný a který ze svého majitele udělá „německého Orfea“. A tento nástroj, ono bezpříkladné kompoziční mistrovství, tu skutečnou kouzelnou flétnu, dal v reálném životě Wolfgangovi otec. Nástroj, jaký se v historii vyskytl jen jednou. Máme snad věřit, že Leopold Mozart byl předlohou brilantní koloratury Královny noci? Považme, že Tamino přispěje k zničení Královny. Bylo by to myslitelné? Bylo by to v psychodramatu nutné? Není-li to Leopold Mozart, koho tedy Královna ztělesňuje? Asi to není člověk, spíše nešťastné okolnosti, neskutečné naděje, zlý osud, surový život. Myslím, že tato postava není rozluštitelná.

Jestliže Mozart zasáhl vnesením psychodramatu do substance opery, pak nejspíš způsobil také onen zlom. Je překvapivé, jak je to očividné a přesto to zůstává nepovšimnuto. Je to tady, na začátku 1. finále: Tamino se právě od kněze dovídá, že Sarastro je vládcem v Chrámu moudrosti, a chce odejít. Sledujme dialog:

Kněz:
Máš-li svůj život rád, mluv, zůstaň zde. Nenávidíš
Sarastra?

Tamino:
Je to surovec, tyran!

Kněz:
Tak mi udej důvody Je to, co říkáš prokázáno?

Tamino:
Nešťastnou ženou prokázáno, kterou drtí hoře a žal.

Kněz:
Žena tě tedy poblouznila? Žena málo činí, mnoho mluví;
ty, chlapče, věříš pomluvám?

Toto je zvrat. Sarastro se stává ze zlého čaroděje ušlechtilým mudrcem. Taminovo přesvědčení se hroutí… ne, nehroutí, spíše se obrací: V prvním Sarastrově výstupu se to prohlašuje slavnostně a autoritativně – žena se musí podřídit muži, muž musí vést vaše srdce, neboť bez něho žena zachází příliš daleko. Facit: Opera je prostoupena zednářskými a humanitními idejemi – a záští k ženám. Tamino se horlivě přidává:

Papageno:
Řekni, Tamino, je to pravda?

Tamino:
Žvásty, vymyšlené pokrytci a opakované ženami!

Papageno:
Ale říká to i Královna.

Tamino:
Je to žena, má ženské smýšlení. Buď zticha, mé slovo
musí stačit!

Výpady proti ženám se od zlomu stále znovu opakují, druží se k boji světla s temnotou. Je tu cítit Mozartova ruka. Už dříve se mu předhazovalo něco podobného – prý až příliš dobře rozumí da Ponteho cynismu. Něco se muselo stát, něco bolestného, sžíravého, když pracoval na Kouzelné flétně, na díle, které mělo a priori být zednářské, něco, co ho přimělo, aby na tento ideový kmínek narouboval svůj soukromý štěp. Privátní divadélko uprostřed velkého kusu, který je se svými dlouhými pochody, svými dlouhými plášti a sošnými postavami tak bytostně nemozartovský! Neznám ten motiv, nikdo ho nezná.

Ovšem, je tu cosi, co ukazuje do privátní sféry. Po Mozartově smrti (teprve pak) dával Schikaneder operu střídavě s dvěma rozdílnými duety Paminy a Papagena, oběma z Mozartova pera! Toto je „oficiální“ duet ze 14. výstupu, tedy ještě před zlomem, duet, který se zpíval za Mozartova života:

Mužům, kteří cítí lásku
nechybí ani dobré srdce.
Spolucítit sladké pudy
je prvořadou povinností žen.
Těšme se láskou, žijme jen jí…

A toto je znění původního duetu, který Mozart odstranil (!):

Pamino, kde jsi? Pamino, kde jsi?
Být od tebe odloučen je pro mne
největším soužením. Utěš mé srdce.
Pamino, Pamino, Pamino!!
Jen vidět tě chci a zeptat se:
miluješ mě?
Pak odvážně nastoupím cestu k novému životu!

Odstraněný duet má zarážející podobnost s dopisem napsaným manželce z cesty do Německa, krátce před zahájením kompozice: „Nejmilejší srdíčko – ženuško!… čekám v touze na zprávu od tebe… nyní jsem pevně rozhodnutý uspořádat své věci zde co nejlépe a těším se pak ze srdce za tebou… jak nádherný život povedeme… kdybys mi jen mohla nahlédnou do srdce – bojuje tam přání, touha tě zase vidět… budu rád, až bude po všem – když budu ve Vídni pilně pracovat, tak budeme moci opravdu radostně žít…“

A najednou – už žádné mazlení, žádné cukrování, ale povinnost! Něco se stalo, duet kryjící se s obsahem roztouženého dopisu zmizel. A proto věřím, že Mozart byl původcem zvratu. Protože v psychodramatu jménem Kouzelná flétna žádnou Konstanzi nenajdete, domnívám se, že ona byla Mozartovým motivem k těmto zásahům. Provedl závažné změny, a to ještě před tzv. zlomem. Jestliže Mozart použil Schikanederovo divadlo a jeho kus pro své intimní psychodrama, pochopil bych, proč nikde není žádný doklad, že by Mozart dostal za svou hudbu honorář.

Všechno to jsou, samozřejmě, čiré spekulace. Možná se Gedo mýlí a Mozart vůbec na díle nijak nevisel? Možná je Kouzelná flétna prostě jen to, čím se zdá být na první pohled – pouhou pohádkou?

Co by však řekli psychoanalytikové, kdyby se potvrdila pravdivost zprávy G.P. Treitschkeho, podle níž vůbec poslední slova, která již halucinující skladatel pronesl, byla:

Slyšte! Slyšte! Slyšte bohové pomsty matčinu přísahu!
(Královna noci, 2. dějství)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat