Laterna fest (1): Stoupající hladina s francouzským šarmem

První ročník festivalu, který svým jménem zaštiťuje Laterna magika, skončil na Nové scéně Národního divadla a v přilehlých prostorách v neděli. Diváky přilákala virtuální realita i divadlo a snad i touha po konfrontaci živého a digitálního světa. Laterna fest má dvě dramaturgické linky – divadlo multimediální a divadlo multižánrové, a proto pozvala zahraniční hosty zasahující do obou pólů této tvorby. Stýkají se přitom ve společném bodě a v jednoznačné shodě. Ať už použijí rafinovanou digitální technologii, virtuální realitu, nebo loutkové a objektové divadlo, v jádru je vždy dohoda s divákem, který přistupuje na pravidla světa, do nějž vchází. A v této přijaté realitě naslouchá příběhům a otevírá svou empatii obrazům a vjemům, aby se do své reality vrátil změněn, rozechvěn, znejistěn, potěšen, rozrušen...

Inscenace a instalace uvedené na festivalu přinesly více tematických rovin než tu nejviditelnější. Tou bylo skrze hlavní hostující představení z Francie a Belgie akcentované environmentální téma. Nikoli však jako násilná agitace a přesvědčování přesvědčených, což je obvyklá past, do níž tvůrci v dobré víře padají. K tématu vedly cesty laskavé iluze a humoru, které bývají objevovány s léty a zkušenostmi, když člověk přijde na to, že nejhlasitější křik zdaleka neznamená největší slyšitelnost.

Jako druhé téma se pak vyrýsovalo samotné vytváření alternativních světů, jejich průnik s realitou žitého dne a některé morální či psychologické otázky, které obepínají nejen instalace pracující s virtuální realitou, ale také otáčejí pozornost k práci s dětským publikem, k vlivu nových médií na ty nejmenší. Nová média mohou být v divadle námětem, předmětem zkoumání i nástrojem. Kde jinde než na půdě Laterny magiky tyto otázky vznášet.

Nová média: miniaturní úvod, který nám pomůže porozumět
Nová média, za něž je „tradičně“ považován internet a veškeré další technologie související s digitalizací, tedy dnes i rozšířená a virtuální realita, jsou součástí našeho světa. Je to něco, co můžeme popsat a být si toho vědomi, ale není v naší moci to ovlivnit, tím méně pak se proti tomu bouřit. V poslední době převládá v mediálních studiích přístup, který se snaží narušit tradiční pohled na svět a jeho klasifikaci, vycházející ještě z pozitivismu, tedy snahu za každou cenu oddělovat přirozené a umělé, technologii a člověka, definovat protiklady a jasně ohraničené kategorie. To je skvělý systém či způsob myšlení pro vytváření taxonomie a odborných termínů, pro přírodní vědy a „tvrdá“ data. Popsat a doslova rozpitvat svět okolo nás byl úkol osvícenství a pozitivismu. Ale porozumět mu a nahlížet věci v souvislostech, popsat místo člověka ve společnosti, a přitom mít na zřeteli její neustále proměnlivý charakter, to si vyžaduje mnohem flexibilnější způsob uvažování.

Laicky řečeno: nemůžeme se na média dívat jako na nějakou cizorodou nebo nepřátelskou sílu „tam venku“, která krade lidské životy. Jsou součástí našeho prostředí, zejména městského, a probíhají tu oboustranné vlivy – odjakživa. Člověk ovlivňuje média, média ovlivňují člověka. A týká se to i tzv. tradičních médií, nejen sociálních sítí a digitalizace. Proměnlivý je samozřejmě i význam slova médium. Jako prostředek či prostředník jím může být téměř cokoli. Po jistou dobu jsme si jimi zvykli zvát prostředky komunikace, a dnes už se jejich význam opět rozšiřuje.

Dodnes se v našem oboru opíráme o nadčasové myšlenky Marshalla McLuhana (1911–1980), který zavedl pojmy jako Gutenbergova galaxie a globální vesnice a popsal svět bez komunikačních bariér ještě v době, kdy neexistoval internet a kdy těžko mohl předpokládat vznik sociálních sítí. U většiny současných myslitelů dříve či později vystopujeme, že z jeho přístupu vycházejí, i když už dnes popisují zcela jiný svět. Podle jeho koncepce pojem „médium“ zahrnuje jakoukoli technologii, která rozšiřuje smysly lidského těla, tudíž mezi ně patří každý nástroj, který kdy člověk vytvořil pro konfrontaci se svým okolím, je to absolutně nejširší definice média, jakou můžeme mít. Médium je i oděv, silnice, dopravní prostředek, všechno, čím kdy člověk rozšířil své možnosti, nejen komunikační: informační média („masová“ je již značně zastaralý a překonaný pojem) jsou jen malým výsekem, ačkoli dnes nejviditelnějším. Každá nová technologie je tzv. extenzí – prodloužením člověka, jeho smyslů a orgánů, každá v něm zanechala změny. A tento proces je prakticky nekonečný. Navíc je podle McLuhana společnost formovaná více povahou nebo druhem převládajících médií, než jejich obsahem. Jsme takoví, jak nejvíce komunikujeme s okolním světem. Neboť obsahem každého nově vzniklého média je jiné už existující médium (obsahem knihtisku je písmo, obsahem písma je řeč atd.) Technologie nejsou nahrazovány jedna druhou, ale spíše transformovány, nové vždy zahrnuje to staré, ve skutečnosti ještě nikdy žádné médium nezaniklo.

Digitální revoluce, kterou zažíváme, není až tak velkou revolucí, princip je spíš v tom, že vývoj neběží lineárně, ale nárazově. Člověk však odnepaměti přetváří své prostředí, a zároveň se pak takto vytvořenému prostředí sám přizpůsobuje. Mezi vznikem prvního sídliště a sociální sítí, na které trávíme každý den volný čas, je rozdíl toliko ve hmotné podstatě, skládá-li se z kamene, železa či betonu nebo je sevřená v mikročipu. Je to však stále týž oboustranný vliv. Člověk formuje své prostředí, přetváří přírodu, vytváří nové světy a ty pak obývá a ony zpětně ovlivňují jeho. Nejen každodenní rituály, ale způsob získávání informací, způsob myšlení, zacházení s jazykem a řečí. Například se změnil způsob, jakým poznáváme svět. Ve chvíli, kdy nosíme v kapse přenosnou databázi zvící tisíců alexandrijských knihoven, není už naší nejzásadnější kompetencí paměť, ale schopnost třídit informace a logicky uvažovat. Nová média umožňují odpoutat se od nutnosti studovat a pracovat na jednom místě, se všemi výhodami, nevýhodami a sociálními problémy, které tato rozhodnutí způsobují. Digitální člověk existuje, jen sama sebe nenazývá robotem. Ovšemže nová média nejsou zvěstovateli ráje, jsou to jen nástroje a nové extenze a o jejich zneužitelnosti rozhoduje stále pouze – člověk sám. Neznamená to, že si nemáme být tohoto procesu vědomi a že jej nemáme kriticky hodnotit a zpochybňovat – to je ostatně důležité dědictví osvícenské moudrosti našich předků. Možná ani tak neplatí „Myslím, tedy jsem“ jako „Pochybuji, tedy jsem“.