Legenda o Kateřině z Redernu v Liberci

Olga Janáčková, 22.12.2014 10:30

V libereckém Divadle F. X. Šaldy měla v pátek světovou premiéru opera známé a úspěšné české skladatelky Sylvie Bodorové Legenda o Kateřině z Redernu. O jejím vznikání jsme se postupně dozvídali s předstihem, protože na sebe upozornila už tím, že na podnět dnes už bývalého ředitele libereckého divadla Martina Otavy z roku 2011 se stala hlavní postavou opery šlechtična, která žila ve zdejším kraji na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století jako majitelka libereckého, frýdlantského a zawidowského panství. Skladatelka Sylvie Bodorová se rozhodla, že si libreto k opeře vytvoří sama a podložila práci na něm studiem historických materiálů doby před- a pobělohorské. Nechala se podle svých vlastních slov inspirovat nebo snad lépe vést knihou historika Milana Svobody Redernové v Čechách (2011), která mapuje osudy severočeského šlechtického rodu v letech 1558 až 1621 a jejíž autor považuje manžela Kateřiny z Redernu Melchiora za vojevůdce srovnatelného svým významem s Janem Žižkou z Trocnova nebo s Albrechtem z Valdštejna. (Melchior z Redernu byl generálním polním maršálem císaře Rudolfa II. v Uhrách, předsedal vojenské radě ve Vídni a významně se podílel na bojích proti Turkům.)S historikem Milanem Svobodou skladatelka téma své opery i dále konzultovala. Uvědomovala si, že (citováno z programu k inscenaci): „Převést historické události na operní scénu bez jakýchkoli změn nelze. Drama a příběh na jevišti mají jiné zákonitosti a bez určité fabulace by se libreto opery o Kateřině z Redernu vytvořilo jen stěží.“ A pokračuje: „Přesto jsem se snažila maximálně vycházet z reálií historické situace a základní osnova mého příběhu je z velké míry postavena na dobových pramenech a faktech, fabulace je spíše v rovině osobních příběhů.“

Do napsání libreta na dané téma se autorka pustila s vervou a v již uveřejněném rozhovoru pro Operu Plus si libuje, že jí toto rozhodnutí ušetřilo složitá jednání s jiným libretistou (rozhovor najdete zde). Je zřejmé, že skladatelka věnovala studiu historických materiálů hodně úsilí, což však nemusí mít pro vznik operního libreta podstatný význam. Libreto by mělo především obsahovat určité dramatické, ale také skladebné, architektonické kvality, které poskytnou skladateli impulzy pro vytvoření konzistentní operní formy. Mělo by skladateli sloužit jako inspirace, jako určitá obsahová a formální jistota, k níž se skladatel upíná při vytváření operní skladby, a mělo by také být spolutvůrcem temporytmu budoucí inscenace.

Málokterý skladatel je zároveň talentovaným libretistou, existují ovšem výjimky, mezi něž patří třeba Leoš Janáček. I ten však například při Výletech pana Broučka vystřídal, nemýlím-li se, sedm libretistů a tato opera na nevyváženost libreta stále doplácí. Janáčkova vlastní libreta vesměs vycházejí z literárních či dramatických předloh (Její pastorkyňa, Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos, Z mrtvého domu). Pokud se totiž libretista opírá o již dříve zpracovanou látku, velmi mu to usnadňuje práci. A tak si skladatelka Silvie Bodorová instinktivně zvolila snad tu nejtěžší ze všech možných cest. Všichni známe situaci, kdy máme prostudováno tolik materiálu, že nás v závěru práce téměř zavalí.Zvolenou hlavní postavou opery Sylvie Bodorové je šlechtična Kateřina z Redernu žijící v době císaře Rudolfa II., jejíž manžel hrdinně padl v bitvě proti Turkům. Patřila mezi ty mimořádně statečné a schopné ženy, které po smrti živitele rodiny vzaly hospodářství do svých rukou a podařilo se jim vybřednout z válečných dluhů. Její pře s měšťany, kteří se ji snažili finančně obalamutit, jsou první z jejích velkých a úspěšných bitev. Do jejího osudu se v opeře snaží vstoupit Albrecht z Valdštejna, kterého Kateřina odmítá, protože vytuší jeho zištné úmysly. Další problémy přinesl čas. Kateřinin syn Kryštof získal postavení na dvoře císaře Rudolfa II., avšak později, po bitvě na Bílé hoře, když roku 1627 vyhlásil Ferdinand II. rekatolizační patent, nastala doba, kdy byli protestanti nuceni buď přestoupit ke katolicismu, nebo opustit vlast i majetek. Albrecht z Valdštejna dilema vyřeší okamžitě, volí cestu společenského postavení a peněz a nabádá Kryštofa k témuž. A tady přichází další velká bitva Kateřiny z Redernu, kterou vybojuje úspěšně. Její syn Kryštof nakonec z morálních důvodů volí cestu emigrace a ona sama, byť zbavena majetku (který získal již zmíněný Albrecht z Valdštejna), se chystá dožít svůj život ve vlasti.

Sylvie Bodorová našla v postavě šlechtičny, majitelky frýdlantského zámku, sice postavu zajímavou, nedokázala se však vzdát mnoha historických dokreslujících motivů, které ji od detailnějšího propracování této postavy, ale i postav doprovodných, spíše vzdálily. Již v libretu osciluje mezi postavením Kateřiny ve společnosti, jejími pouze načrtnutými vztahy k měšťanům i k synovi, a snahou charakterizovat historické prostředí, v němž Kateřina žila. Navíc chtěla skladatelka zdůraznit souvislosti tehdejší společenské situace s „řadou otázek naší současnosti“ (snad nejčastěji frekventovanou větou je: „Proč na podvodu se dnes vydělá nejvíc!?“) Dialogy postav jsou jednoduché a jejich slova se často několikrát zopakují, někdy v janáčkovském slova smyslu, jindy pro zdůraznění textu a snad i pro jeho větší srozumitelnost.

Opera o Kateřině z Redernu je ve své podstatě spíše scénickým oratoriem, ale nejen jím. Skladatelka složila „baletní operu“ (tak zní podtitul díla), navíc poměrně často užívá mluveného slova a tím si situaci ještě komplikuje.Rozeklané libreto využívá každého nového historického prostředí k další a další hudbě inspirované tu orientálními melodiemi (v prvním jednání citace bojové písně osmanských Turků, proti kterým pod praporem Habsburků Melchior bojoval), tu lidovou hudbou, hudbou doby Rudolfa II. (jak sama píše: „inspirace tvorbou dobových autorů, jako byl Demantius, Praetorius“), jinde Janáčkem nebo Martinů, v závěru užívá církevní motivy a několikrát cituje husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci. Opera Sylvie Bodorové Legenda o Kateřině z Redernu je spíše rozpínavou koláží, která nemá pevnou dramatickou stavbu. Jedinou propracovanější postavou je postava titulní, ale i ta má poněkud omezený vyjadřovací rejstřík – mladá vdova, ekonomicky zdatná regentka, šlechtična pevná ve své protestantské víře. Neznamená to, že by z tohoto materiálu (z jeho případného zestručnění) nemohla vzniknout atypická struktura pro atypický divadelní tvar. Domnívám se, že by opeře hodně prospěla spolupráce se schopným operním dramaturgem, žije-li u nás takový.

Již na skladatelčině základním členění opery do jednotlivých výjevů – šest je jich v prvním a dalších šest ve druhém jednání – je patrné, že autorka libreta a hudby kombinovala vývoj historické společenské situace se snahou o proniknutí do psychologického vývoje Kateřininy postavy ve vztahu k okolí a k synovi Kryštofovi. V programu liberecké inscenace autorka zveřejnila „Strukturu kompozice“ v této podobě: první jednání – 1. scéna Předtucha, 2. Panychida, 3. Inaugurace 4. Velkovaradínský svátek vítězství, 5. Začátek sporu, 6. Čas hvězd a mandragory. Druhé jednání – 7. scéna Nástrahy, 8. Vyostření sporu s Frýdlantskými, 9. Mater dolorosa, 10. Apokalypsa – hrůzný sen Kateřiny, 11. Prozření, 12. Návrat ztraceného syna.

Sylvie Bodorová navíc komponovala, jak jsme již zmínili, „baletní operu“. První výjev opery je baletní a také zemřelého manžela Melchiora představuje baletní sólista. Později se taneční (a také sborové) scény prolínají celým dílem, hlavně proto, aby charakterizovaly prostředí a společenskou situaci. Tím se formální stavba opery ještě dále komplikuje. Zaznívají některé historické dokumenty v mluvené podobě („úryvky z pohřební řeči 6. ledna 1601“, „citace z Obnoveného zřízení zemského a prováděcích pokynů /takzvaný Rekatolizační patent z roku 1627/, které nařídil Ferdinand II., aby zrekatolizoval devadesát procent obyvatel Českého království a zemí Koruny české.“)Rozložení dramatického materiálu do několika pečlivě hierarchizovaných postav se také příliš nezdařilo. Pěvecký part Kateřiny z Redernu je velmi vypjatý, komponovaný pro mladodramatický (a stále dramatičtější) soprán Lívii Obručník Vénosové, která se s ním popasovala se ctí (alternuje Lucie Kašpárková), partům ostatních postav zůstala skladatelka dosti dlužná. Více příležitosti ke zpěvu poskytla pouze představiteli duchovního a superintendanta Martina Nusslera (Jiří Kubík), Albrechta z Valdštejna (Luboš Skala) a Kateřinina syna Kryštofa (nepříliš výrazný pěvecký a herecký výkon Michala Bragagnola). Ostatní postavy, snad s výjimkou představitele Rudolfa II. (Jiří David), měly epizodní charakter a part Bernarda Fuesse, vychovatele a preceptora Kryštofova (Pavel Vančura) je téměř pominutelný.Paralelní režie autora námětu Martina Otavy v jednoduché výpravě a v elegantních historizujících kostýmech Aleše Valáška doprovázela dílo ilustrativním důstojným způsobem a představila je v těch nejpříznivějších barvách. Sám režisér přiznal v rozhovoru s Radmilou Hrdinovou pro Novinky.cz, že měl nejvíc práce s vybalancováním baletní složky se složkou operní. Říká v něm: „Od začátku jsme se skladatelkou chtěli napsat operu s maximálním využitím baletní složky. A to bylo pro mne asi to nejtěžší – logicky, současně abstraktně a přitom pochopitelně vystavět a propojit svět klasické opery s baletní stylizací.“

Hodnocení autorky recenze: 70 %

Sylvie Bodorová:
Legenda o Kateřině z Redernu
Dirigent: Marek Štilec
Režie: Martin Otava
Scéna: Aleš Valášek
Kostýmy: Aleš Valášek
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Choreografie: Alena Pešková
Dramaturgie: Linda Keprtová
Orchestr a sbor Divadla F. X. Šaldy Liberec
Premiéra 19. prosince 2014 Divadlo F. X. Šaldy Liberec

Kateřina – Lívia Obručník Vénosová (alt. Lucie Kašpárková)
Kryštof – Michal Bragagnolo
Martin Nussler – Jiří Kubík
Herold – Milan Hodný
Bernard Fuess – Pavel Vančura
Jan Phillipi – Jaroslav Patočka
Rychtář Zestermann – Anatolij Orel
Rudolf II. – Jiří David
Prodejce – Jiří Černý
Melchior – Alexey Yurakov
Albrecht z Valdštejna – Luboš Skala
Alegorie války – Maria Gornalova
Kryštof, dítě – Václav Vaněk