Legenda o Kateřině z Redernu

  1. 1
  2. 2
  3. 3

aneb Apologetika „nevenkovské“ Paní Kateřiny od Sylvie Bodorové 

Legenda o Kateřině z Redernu byla závěrečnou premiérou operního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci v roce 2014 a z dramaturgického hlediska jistě i jejím vrcholem. Nebývá dosud běžné, aby regionální soubor uvedl dílo současného autora. Zjevná snaha o pravidelné zařazování například méně známých či soudobých děl se však pomalu stává tradicí i u regionálních scén, speciálně v Liberci je tento fakt již víceletou tradicí. (Předchozí zdejší operní premiérou byla mimořádně vydařená inscenace Foersterovy Evy). V případě Legendy o Kateřině z Redernu se jedná o dílo renomované autorky Sylvie Bodorové, komponované exkluzivně pro Liberec na historický námět ze zdejších dějin. Prosincová premiéra přirozeně vzbudila velký zájem odborné i laické veřejnosti.Autor tohoto textu si neklade za cíl podat nezaujatý názor o díle a nastudování, protože je sám z pozice zpěváka sboru součástí představení. (Záměrně se také vyhýbá posudku interpretace, ačkoli by sbor byl právem vychválen). Možnost sledovat zpovzdálí genezi vzniku díla, zblízka nastudování a reakce obou skupin diváků nabízí pohled z jiných úhlů a umožňuje reagovat na dosavadní recenze, které byly o díle publikovány. Nejedná se o snahu bránit dílo za každou cenu, aby se takzvaně „kopalo za tým“, ale spíš prezentovat určité skutečnosti, které by při zamyšlení o liberecké světové operní premiéře mohly být přínosné.

Při posuzování soudobé operní kompozice není v jednoduché pozici ani kritik, ani divák. U díla, které se formou, použitými hudebními prostředky, instrumentací, hlásí ke klasickému opernímu tvaru, je posudek ať již zjevně, či latentně, ovlivňován vlastní představou, jak by dílo mělo vypadat. Máme své přednastavené šablony, které mnohdy brání úsudku z té nejobyčejnější pozice: „líbí – nelíbí“. Podvědomě podle těchto šablon řešíme také to, co by se nám „jakože líbit mělo“ a naopak. Čemu tedy v důsledku chceme věnovat hlubší pozornost, kterou si vnímání umělecké hudby vyžaduje. Problém nastává v okamžiku, kdy se soudobá kompozice čímkoli odkloní od zavedených představ. Nejsme zcela schopni posoudit, kdy dejme tomu banalita libreta je odůvodněným autorským záměrem a kdy jen neumělostí. Naopak zaujme-li nás něco, zvažujeme, zda se nejedná jen o kouzlo nechtěného. Zcela tím ubijeme ono své „líbí – nelíbí“, které by mělo být základním stavebním kamenem úsudku, aniž by bylo nutné slevovat ze svých uměleckých nároků. Oproti tomu časem prověřené repertoárové dílo s interpretační tradicí ledaskdy obsahuje obdobně „závažné“ nedostatky, necítíme zde však potřebu je vyhledávat, nebo je vnímáme pro celek méně závažnými. Zaujetí postoje je v takovém případě snadnější.

Právě libreto Legendy o Kateřině z Redernu, které si autorka sestavila sama podle historické monografie (Milan Svoboda: Redernové v Čechách, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2011) u diváků a recenzentů vyvolalo dílčí kritické reakce. Označují je za slabé, nevýrazné, jazykově neobratné. Možná u autorky, která není (pokud známo) literárně činná, toto již poněkud předpokládali. Taková funkční prostá jednoduchost textu, významově až „na holou kost“, ovšem může pozitivně otvírat, ne snad větší, ale „jiný“ prostor hudbě, což se zdá být právě případ Legendy o Kateřině z Redernu. S tím souvisí i ono opakování slov, které bývá v české hudební tradici vždy poměřováno optikou operní řeči Leoše Janáčka. (Olga Janáčková tomuto srovnání dokonce věnovala ve svém textu celý odstavec – zde). Autorka prostor, který jí úsporností textu vznikl, využila – uvedené opakování se stává součástí motivické výstavby. Momenty, kde je civilní charakter textu tříštěn například pravidelným veršíkem („Co jen jste to udělala, do šatlavy jste ho dala“) je toto „usmířeno“ právě hudební řečí. V tomto smyslu se autorčina první opera opravdu podobá (také svým formálním členěním) oratorním kompozicím, jak poznamenala Radmila Hrdinová, s nimiž má Sylvie Bodorová své bohaté zkušenosti. Summa summarum: Je-li libreto „fungující“, nemusí obecenstvo vůbec zajímat, zda je to výsledek kouzla nechtěného či záměr.Dílo je v kontextu tvorby Sylvie Bodorové spíše konzervativní. Klasické v motivické práci, tonální, i když tonalita je místy bořena. Stavebním materiálem jsou často sekundové souzvuky v paralelních melodických liniích. Z tohoto hudebního přediva se pak vynořují hudebně klasické a historizující momenty i citace dobových autorů (Christoph Demantius, který pocházel z Liberce a pracoval pro Rederny, či Tielman Susato), s nimiž autorka rovněž artistně pracuje. Melodické myšlení autorky hodnotí Josef Herman také jako podobné „střednímu proudu pop-music“. K tomu snad lze říci, že naštěstí snad existuje i harmonie a instrumentace. Stála-li za konzervativností díla snaha přizpůsobit se „regionálnímu“ publiku, jak kriticky poznamenává Josef Herman, nabízí se otázka, proč by to samo o sobě mělo být pro dílo dehonestující. Je nesporně výhodou soudobého autora, že není vystaven zásadním tlakům ohledně kompozičního stylu. Kdyby tedy dílo vzniklo například v duchu Demancia – jistě by to neznamenalo nutně umělecký kompromis – hudební styl není měřítkem umělecké kvality. Vcelku lze skutečně říci, že hudební složka je jednoznačně nejsilnější stránkou celého projektu, jak by to ostatně u operního díla mělo být.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bodorová: Legenda o Kateřině z Redernu (DFXŠ Liberec)

[Celkem: 4    Průměr: 5/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na