Legendární Enrico Caruso

Enrico Caruso pocházel z dělnické rodiny, byl třetím ze sedmi sourozenců; pouze tři z nich přežili dětství. Carusův rodný dům v Neapoli, ve Via San Giovanella agli Ottocalli číslo 7, stále stojí vedle kostela, ve kterém byl pokřtěn. Carusovy hudební ambice podporovala zvláště jeho matka, která zemřela v roce 1888. Caruso vystupoval jako pouliční zpěvák, v kavárnách a na večírcích. Profesionálně debutoval 15. března 1895, ve věku 22 let, na scéně Teatro Nuovo v Neapoli v dnes zapomenuté opeře L’Amico Francesco amatérského skladatele Maria Morelliho. Následovala vystoupení na dalších provinčních scénách. Carusovou první velkou rolí byl Loris ve světové premiéře opery Umberta Giordana Fedora v milánském Teatro Lirico 17. listopadu 1898. Jeho debut v milánské La Scale se konal 26. prosince 1900 v roli Rudolfa v Pucciniho Bohémě; představení dirigoval Arturo Toscanini, který pak s Carusem spolupracoval často a považoval ho za jednoho z největších umělců, se kterými kdy pracoval. Vrcholem Carusovy kariéry i slávy bylo působení v Metropolitní opeře v New Yorku, kde debutoval 23. listopadu 1903 jako vévoda z Mantovy v nové produkci Verdiho Rigoletta. Byl zde pak prvním tenorem následujících osmnáct sezon. Dále vystupoval mimo jiné v londýnské Královské opeře Covent Garden, v petrohradském Mariinském divadle či v Teatro Colón v Buenos Aires.

Repertoár Enrica Carusa dále zahrnoval hlavní role například ve Verdiho operách La traviata, Aida, Maškarní ples, Trubadúr a Síla osudu, v Pucciniho operách Manon Lescaut, Tosca, Madama Butterfly a Děvče ze Západu, v Mascagniho Sedláku kavalírovi, Leoncavallových Komediantech a Bohémě, Bizetově Carmen a Lovcích perel, Donizettiho Lucii di Lammermoor, Nápoji lásky a Favoritce, v Cileově Adrianě Lecouvreurové (zpíval ve světové premiéře v Miláně 6. listopadu 1902), ve Faustovi Charlese Gounoda, v Massenetově Manon, Meyerbeerových Hugenotech, Afričance a Prorokovi, Halévyho Židovce, Saint-Saënsově Samsonovi a Dalile, v Mozartově Donu Giovannim či ve Wagnerově Lohengrinovi. Před smrtí se připravoval na titulní roli ve Verdiho Otellovi, z něhož nahrál dvě vynikající ukázky. Carusův repertoár dále čítal přes pět set písní, včetně tradičních italských lidovek a populárních písní té doby.

Dne 10. prosince 1910 se v newyorské Metropolitní opeře konala jedna z nejslavnějších premiér své doby, a to Pucciniho Děvčete ze Západu (La fanciulla del West), vzniklé na objednávku právě pro Met. Dirigentem byl Arturo Toscanini a vedle Carusa jako Dicka Johnsona se v hlavní ženské roli Minnie zaskvěla česká sopranistka a světová hvězda Ema Destinnová, která byla o pět let a jeden den mladší než Caruso (narodila se 26. února 1878). Takovou premiéru New York předtím snad ještě nezažil. Na černém trhu se vstupenky prodávaly za více než 100 dolarů za kus, což v dnešní měně představuje přibližně 2000 dolarů. Oba pěvci, Caruso a Destinnová, spolu často vystupovali i jinde. Jednou z nejoblíbenějších Carusových rolí byl Mario Cavaradossi v Pucciniho Tosce a právě Destinnová byla pro něj v roli Florie Tosky nejlepší partnerkou, jak sám říkal.

Na počátku Carusovy kariéry v Itálii dominovalo tradiční bel canto, později ale belcantová hudba už v Carusově repertoáru nehrála prakticky žádnou roli. K hlasovému vývoji Enrica Carusa ocitujme slova, která o něm napsal Miloslav Pospíšil v knize Z operního Olympu:

„Přirozené hlasové kvality mladého Carusa byly podle dobových svědectví sotva výjimečné. Rozsah byl omezený, v prvních letech hlas dokonce ztroskotával na poslední tercii druhé oktávy, a teprve asi od roku 1900 dospěl od malého a až ke dvoučárkovanému C. Nicméně témbr byl stejně krásný, jako nezaměnitelný. V pozdějších letech, kdy Caruso přejímal vedle oboru lyrického a spintového i role vysloveně dramatického, hrdinného charakteru (od 1906–1908), získával jeho hlas na objemu i větší průbojnosti a zatemňoval se po stránce hlasové barvy k onomu ,cellovému zvuku‘, jenž se stal žádoucím znakem kvality tenorového hlasu i předmětem napodobování, třebaže tento barevně tmavý zvuk vůbec neodpovídá ideálu bel canta! Mimoto si Caruso vůbec nezakládal na plném, ale proměnlivě odstupňovaném zvuku. […] Caruso byl však mistrem v dynamickém gradování zvuku svého hlasu, při němž lehce dosahoval dramatického zintenzivnění. Výjimečnost jeho zacházení s tónem byla vlastně výsledkem jeho respektování dynamického zápisu skladby, dokonalé volnosti ve tvoření tónu i v perfektní kontrole dechu.“

Spisovatel, divadelní kritik, editor a ředitel Lessingova divadla v Berlíně Oscar Blumenthal napsal ve svém fejetonu v roce 1913 o Carusovi, že je to „zjev statného mužství. Černé oči blýskají duchem a bystrostí. Široká poctivá tvář září upřímností a důvěrou. V jeho úsměvu je cosi z neapolského uličnictví. V jeho přístupné bytosti není nic, co by poukazovalo na ješitnost nebo přetvářku. Tak si mě Caruso získal už na první pohled, jako celý svět. Umělec, který v životě nikdy nepředstírá. Hercem přestává být v okamžiku, kdy spadne opona.“ A pokračuje: „Vzpomínám si, jak se v Rigolettovi úplně nenápadně vydělil ze skupiny dvořanů a zatímco si navlékal rukavice, zpíval árii bez jediného pohledu do publika, aniž by na sebe upozorňoval nějakým nápadným pohybem: ,Pohleďte, tady jsem já!‘ Tento výstup je charakteristický pro celého umělce, jemuž není nic více cizí, než se vyvyšovat.“

Enrico Caruso se v roce 1918 oženil s dcerou amerického průmyslníka Dorothy Benjaminovou, která byla mnohem mladší než on. Měli spolu dceru Glorii, o niž Caruso údajně až přepjatě pečoval.

Když Caruso zemřel, napsala Ema Destinnová: „Nikdo ani za 500 let nezaujme jeho místo. Budou jiní pěvci, kteří budou okouzlovat, ale nikdy již nebude hlasu tak ojedinělého a tak bohatého barvou a krásou!“

V historicky nepříliš přesném hollywoodském životopisném filmu The Great Caruso (Velký Caruso, režie Richard Thorpe; 1951) ztvárnil Carusa tenorista Mario Lanza (1921–1959). V roce 1987 byla Carusovi udělena in memoriam cena Grammy za celoživotní dílo.