Liběna Séquardtová: Streaming ani televize nemůže nahradit živý kontakt

Dvě životní jubilea – jedno u orchestru a druhé životní, zažívá v roce 2020 první hobojistka FOKu, paní Liběna Séquardtová. Sešly jsme se několikrát, protože doba je složitá. Na konci srpna jsme se radovaly nad tím, jak se uvolňují přísná omezení a než jsme doladily všechny nuance našeho rozhovoru, byl znovu zaveden nouzový stav.

Naštěstí si v mezičase naše jubilantka stihla zahrát krásné koncerty s několika hudebními seskupeními, ať už to byl její domovský Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK nebo okteto Česká dechová harmonie či jiné. V dnešní těžké době se ukazuje, že muzikanti musí být připraveni na mnoho změn. Nic není jisté, vše se mění ze dne na den, je třeba být flexibilní a umět se přizpůsobit – a to naštěstí první dáma českého hoboje zvládá na jedničku. Nyní s napětím čekáme, zda a za jakých podmínek se uskuteční koncert „Dvořák/ Krček/ Brahms“ v Obecním domě, kde se paní Liběna předvede jako sólohobojistka a pod taktovkou Petra Altrichtera uvede mimo jiné světovou premiéru skladby Jaroslava Krčka Koncert pro hoboj a orchestr op. 161.

Jak jste prožila první covidové období? Co jste musela oželet a co naopak milého jste zažila, co byste v běžném muzikantském kalupu nestíhala?
Zastihlo mě to nepřipravenou, jako všechny ostatní lidi. Období kolem nouzového stavu bylo poučné. Znamenalo pro mě návrat k rodinným povinnostem. V době, kdy jsme nikdo nevěděli, co se bude dít dál a kdy jsem cvičila takzvaně „do šuplíku“, jsem si uvědomila, jaká by to byla škoda, kdybych už nikdy nemohla vystupovat na pódiu před publikem. Proto jsem byla ráda za každé uvolnění. Publikum jsem si užila například v srpnu v Sukově síni Rudolfina s oktetem Česká dechová harmonie, kde působíme s mým manželem, který je také hobojista (Ivan Séquardt, první hobojista České filharmonie – poznámka redakce). Další koncert jsme měli v rámci festivalu Praha Klasika ve Dvořákově síni Rudolfina, kde s námi vystupovali mimo jiné i Pražský komorní balet a Pavel Šporcl.

Máte před sebou jubileum – stala jste se „první hobojistkou“ FOK v roce 1985 – můžete pro nás shrnout v několika bodech tu dlouhou cestu? Byla jste tam první jako žena – hobojistka nebo jste měla u FOK nějakou předchůdkyni?
Do dechové sekce FOKu jsem nastoupila jako první žena na trvalé angažmá. Někteří lidé mě dokonce odrazovali, ať se ani nehlásím ke konkurzu, že ženu si tam „nenasadí“. To byla ještě doba, kdy např. v České filharmonii nebyly kromě harfenistky žádné ženy. Ve FOKu už v té době několik žen působilo i ve smyčcích. Můj učitel na HAMU, pan profesor Mihule, mě naopak podporoval a věřil, že na to mám – a vidíte, vyhrála jsem. Ráda vzpomínám na kolegy hobojisty Pavla Vernera a Jordana Sebčeva, kteří mi pomáhali v mých orchestrálních začátcích. Užila jsem si s nimi i spoustu legrace. Dnes je FOK pro mě druhou rodinou.

Zmínila jste manžela Ivana Séquardta, který je sólohobojistou v České filharmonii a zároveň spolu hrajete v komorním souboru Česká dechová harmonie. Nemáte pocit, že někdy hrajete doma „druhý hoboj“? Poměřujete se nějak?
Manžela jsem poznala již na konzervatoři, byl o tři roky výše než já a chodili jsme ke stejnému profesorovi F. X. Thurimu. Byl pro mě, a vlastně stále je, velkým vzorem. V době, kdy jsem se potýkala s elementárními problémy, on už hrál těžké a náročné skladby. Myslím si, že jsme vyrovnaní partneři. Což je patrné i v našem dalším souboru Ars Instrumentalis Pragensis (dva hoboje, fagot, kontrabas, cembalo), kde se střídáme na prvním a druhém hoboji. S tímto souborem jsme prožili víc než třicet let společného koncertování. S ansámblem jsme natočili řadu CD, a kolikrát při poslechu nahrávky ani my s manželem už nerozeznáme, kdo kdy hraje první hoboj.

A hoboj? Jak jste se k němu dostala? Promiňte, ale nedokážu si představit malou holčičku, jejímž snem by bylo hrát na hoboj…
Vždycky jsem milovala klavír, ovšem bylo mi doporučeno, že pokud se chci dostat na konzervatoř, abych si vybrala dechový nástroj, protože v klavíru je velká konkurence. V hudební škole v Pardubicích byla mladá krásná učitelka, která učila hoboj, Marie Jírů – a to rozhodlo. Vzápětí si mě převzala paní Libuška Voráčová z Pardubické filharmonie, která mě připravila na konzervatoř do Prahy. Potom na HAMU mé kroky vedl profesor Jiří Mihule, legendární člen České filharmonie a „dvorní hobojista“ Václava Neumanna.

Slyšela jsem, že zájemci o tento nástroj jsou mnohdy odrazování zkušenějšími, že hoboj je komplikovaný kvůli takzvaným strojkům. Můžete přiblížit, o co se jedná a jak jste se se strojky popasovala vy? Z čeho se vyrábějí?
Strojek je vlastně nejdůležitější součástí hoboje, plní funkci jakýchsi “hlasivek” – bez něj nástroj nehraje. Materiál, z kterého se vyrábí, se dováží z Francie, kde se pěstuje na speciálních plantážích. Samozřejmě může růst i jinde ve světě, kde je na to příhodné podnebí. My s manželem jsme takovouto třtinu objevili na dovolené v Chorvatsku, odkud jsme si ji coby suvenýr přivezli. A k překvapení mých kolegů, jsme na ni i hráli. Jedná se o speciální dřevo, respektive travinu, která se latinsky jmenuje Arundo donax a česky trsť rákosovitá, mezi hobojisty jí říkáme provensálská třtina. Není to bambus, jak se mnozí mylně domnívají – strojek z bambusu by rozhodně nehrál. Rostlina je spíše podobná českému rákosu.

Vyrábí si hobojisté strojky sami? Pokud je kupují, koho byste doporučila?
Ideální je, aby si každý hobojista uměl vyrobit svoje strojky, takhle jsme byli vychováváni na škole. Ovšem ne každý má potřebnou manuální zručnost nebo tím nechce ztrácet čas. Běžná praxe je, že si hobojisté strojky kupují u jiného hobojisty, který je známý tím, že je dobrý strojkař. Například v Pardubicích je proslulý pan Jiří Křenek, tady v Praze vše, co hobojisté potřebují, zajišťuje firma Oboissimo, kterou vede můj kolega Jan Hoďánek.

Jak je to konkrétně s Vašimi strojky?
Jak už jsem zmínila časovou náročnost, v době, kdy jsme měli malé děti, jsme se s manželem dohodli na tom, že on vyrábí strojky a já uspořený čas věnuji péči o rodinu. S manželem jsme za ta léta hodně propojeni a máme stejnou hudební představu, kterou nám vštípil pan profesor Mihule, tím vzájemným souzněním se mi zdá, že jeho strojky jsou pro mě nejvhodnější – jako bych je vyráběla já sama. Během zkouškového procesu si strojky vytipovávám a odkládám.

Jedná se o přírodní materiál, dřevo, které podléhá zkáze, nikdy nemůžu zaručit, že ten strojek bude hrát dobře i na koncertě. Záleží na mnoha okolnostech, obzvláště je třeba udržovat jeho vlhkost. Občas se zamýšlím nad tím, že je zvláštní, když v dnešní době „kompjútrů“ pořád prakticky hrajeme na stejné strojky jako před dvěma sty lety. Samozřejmě existují už strojky z umělých materiálů, i já jsem je vyzkoušela, ale dle mého názoru neodpovídají nárokům pro prvního hráče v symfonickém orchestru. Jsou vhodné například na ZUŠkách k výuce, protože mají konstantní zvuk.

Když cvičíte doma, máte stejný strojek jako na koncert?
Doma mám jiné strojky než na zkoušky a na koncerty. Se strojky je to jako s oblečením u ženy, která stále nemá co na sebe. Když se potkají dva hobojisti, první věta zní: „Já nemám na co hrát.“

Máte během koncertu na každou skladbu jiný strojek a pak ho měníte?
Dá se říci, že je to s těmi strojky hotová alchymie.Když hraju na jeden, druhý mi vyschne v krabičce, někteří hobojisté si je dávají do skleničky s vodou… Možná jste si všimli, že i během koncertu, kdy hoboj nehraje, si je my, hobojisté, neustále olizujeme, protože musíme slinami udržovat tu správnou vlhkost. V době, kdy jsem studovala a začínala hrát v orchestru, byl u nás problém sehnat kvalitní nástroj. Například v první větě Dvořákova houslového koncertu jsem musela mít speciální strojek, kvůli extrémně nízké poloze. Rychlou výměnou různě dlouhých strojků se kompenzovaly nedostatky nástroje přímo na podiu. Naštěstí po revoluci se otevřely nové možnosti a mohli jsme si nástroje osobně jet vybrat do zahraničí – Francie, Německo… Dnes už mám k dispozici skvělý nástroj značky Püchner.

Püchner je tradiční německá firma?
Tato firma byla založena původně v Sudetech, konkrétně v Kraslicích. Po válce byla vystěhována do Německa a v té době bylo Československo na černé listině a firma odmítala nástroje do naší republiky dodávat. Situace se změnila až po roce 1989.

Vy tedy pravidelně vystupujete ve FOKu a s oktetem Česká dechová harmonie, co vás víc baví? Máte raději symfonickou hudbu nebo tu komorní?
To se nedá říct. Každé to hraní staví přede mne jiné výzvy a naplňuje mne jinak. Symfonická hudba je nádherná – a byť to někdy vypadá, že tam hrajeme málo a že odpočíváme, věřte tomu, že první hobojista se nikdy nenudí. Musíme být pořád ve střehu, u hoboje nikdy nevíte, co se může stát. Pořád pracujeme se strojkem – přírodním materiálem, jehož vlastnosti se díky proměnlivé vlhkosti vzduchu neustále mění. Osobně jsem raději, když během skladby pořád hraju a mám nástroj tím pádem pod kontrolou. Ve skladbách, kde mám třicet taktů pauzu a pak má zaznít třeba jen jeden tón do pianissima, s napětím čekám, co se vlastně ozve. Strojek může selhat, může intonačně zakolísat, nástroj může mezitím trochu vystydnout, tudíž intonačně spadne níž anebo může vysrážená voda ucpat a znehybnit klapky… Je to dobrodružství.

Jaký máte vztah k soudobé české hudbě?
Mám soudobou hudbu moc ráda – a víte, proč? Hobojový repertoár není tak široký jako např. mají housle nebo klavír, stěžejních skladeb pro sólový hoboj není mnoho a všechny už jsem je hrála. Proto se vždy raduji, když někdo napíše pro nás něco nového a beru to jako výzvu. Některé soudobé komponisty už znám a umím je rozklíčovat. Kolikrát ani nenapíší frázování, legata, staccata a s důvěrou to ponechají na mém volném pojetí. Pokud skladatelé používají nové techniky, nutí mě to hledat i nové hmaty a zvukové možnosti nástroje.

Na koncertech 14. a 15. října 2020 máte vystoupit s FOKem jako sólistka a uvést světovou premiéru Koncertu pro hoboj a orchestr op. 161 Jaroslava Krčka. Tuto skladbu pro vás vybral dramaturg FOK nebo naopak jste to byla Vy, kdo tuto kompozici navrhl?
Jaroslava Krčka znám léta jako skvělého muzikanta, mimochodem byl to právě on, kdo dělal hudební režii při natáčení prvního CD našeho souboru Ars Instrumentalis Pragensis. Takže premiéru jeho skladby jsem navrhla já a vedení FOK s radostí souhlasilo. Konzultovala jsem to i s dirigentem Petrem Altrichtrem – a ten byl rovněž nadšen. Už se moc těším na provedení!

Jak často hrajete sólové koncerty s orchestrem?
Se svým mateřským orchestrem FOKem jsem měla dost příležitostí provést stěžejní díla hobojové literatury – Mozart, Kramář, Strauss, Martinů… Nejniternější vztah mám ke Koncertu Bohuslava Martinů, který jsem interpretovala s FOKem opakovaně, dokonce i v Salzburgu ve slavném Festspielhausu. Těší mě, že jsem mohla tento skvělý koncert uvést i v Liverpoolu s Royal Liverpool Philharmonic Orchestra jako tamní premiéru, s jejich tehdejším šéfdirigentem Liborem Peškem. Za uvádění tohoto Koncertu jsem získala Cenu Českého hudebního fondu.

Máte nějakého svého dvorního skladatele? Složil některý skladatel skladbu přímo osobně pro Vás?
Ráda vzpomínám na premiéru Koncertu pro hoboj, fagot a orchestr, který pro mě a mého kolegu Luboše Hucka napsal Zdeněk Lukáš. Mezi autory, které jsem premiérovala sama nebo se svým manželem, patří Juraj Filas, Ivanka Loudová, Karel Sklenička, Václav Hálek, Jiří Laburda… Letos 2. listopadu nás čeká další premiéra – a sice skladby Mirabelky 120 pro hoboj, heckelfon a klavír, kterou pro nás napsal Vlastimil Peška. Skladba zazní v rámci festivalu Přítomnost, sdružení pro soudobou hudbu.

Co je to vlastně ten heckelfon?
Jedná se de facto o basový hoboj, konstruovaný ovšem firmou Heckel, specializovanou na výrobu fagotů. Krátkou prezentaci tohoto nástroje jsem natočila na video:

Mluvila jste o svých učitelích a vzorech, padla i jména několika kolegů. Předáváte své zkušenosti dál? Vychováváte si i nějaké následovníky?
Učím na HAMU na katedře dechových nástrojů obor hoboj. Dnešní mladí lidé mi připadají trochu netrpěliví, myslí si, že budou během chvilky dobří hráči. Ale je to jako u sportovců – bez poctivého tréninku a dřiny to prostě nejde.

Jaké „nemoci z povolání“ hrozí hobojistům?
Opar na puse, to je nejčastější. Pak se může stát, že si „přehrajete ruku“ – zánět šlach. Bloknutá krční páteř – pak neudržíte ani nástroj v ruce. Proto je to třeba právě kompenzovat cvičením, nestačí jen sedět a hrát.

Letos jste oslavila i životní jubileum a přesto vypadáte, že máte sil a energie na rozdávání. Jdete svým studentům příkladem? Jak se udržujete ve fyzické kondici Vy sama?
Sportování jsem měla od malička v krvi, asi po tatínkovi-fotbalistovi. Jezdím na kole a chodím do oddílu bojového umění jiu-jitsu, mým trenérem je Béda Rýč, držitel šestého danu. Tam se učíme prvky sebeobrany, v rámci tréninku máme i box. O prázdninách jsem si konečně udělala bílý pásek – šestý kyu. Musím to dotáhnout na žlutý! No ale teď to nejde, je to přece jen kontaktní sport a dýcháme si do obličeje. Kolegové vědí, že jsem muzikantka, tak dávají pozor, aby mě nezranili. Když jdu z tréninku, je to, jako kdybych vyšla z lázní…

Všimla jsem si na koncertech Vašeho okteta Česká dechová harmonie či v jiných komorních seskupeních, že nevystupujete v černých šatech.
Je pravdou, že hudba na koncertech se konzumuje i očima. K tomu fraku, co si budeme nalhávat, se nejvíce hodí černá róba, to je v podstatě moje uniforma. Pokud nehraju se symfonickým orchestrem, kde se musí dodržovat černý dress code, si ráda jako jediná žena dovolím různé barevné kreace.

Jak se stavíte k dnes populárnímu streamování hudby?
V průběhu pandemie se pravidla mění, pořád čekáme, jaká nová nařízení přijdou, zda budeme moci hrát. Streaming ani televize nemůže však živý kontakt nahradit. Výhodou je, že nahrávka zůstává v archivu a člověk si ji může ze studijních důvodů opakovaně pustit.

Čím jsou podle Vás zvláštní a jedinečné koncerty za doby pandemie?
V současné době žijeme v neustálém napětí a stresu nejen z toho, zda se koncerty vůbec uskuteční. Jako aktivní umělci jsme opravdu závislí na přítomnosti publika, bez kterého se nám špatně hraje… Aktuálně jsou často zahraniční sólisté i dirigenti nahrazováni českými umělci. To zas dokazuje, jakými kvalitními umělci disponujeme. Dochází ke změnám programů, někdy se zkracují na hodinu, pokud rovnou neodpadnou.

Členové orchestru FOK se během pandemie koronaviru rozhodli natočit seriál o svých nástrojích a o životě v orchestru, zúčastnila jste se také tohoto projektu?
Během pandemie natočil FOK výchovné pořady Orchestr bez pódia aneb FOK za časů pandemie, z nichž sedmý díl se zabývá hobojem a ve kterém vystupuji:

Pokud se tedy chcete více dozvědět o hoboji, o naší nástrojové sekci a o skladbách, v nichž je hoboj důležitý, doporučuji ho shlédnout.

Česká filharmonie otevřela sezónu se změněným programem, na kterém vystoupilo redukované obsazení, aby v případě nákazy bylo možno poslat do karantény jen polovina orchestru. Vás čeká sólový koncert „Dvořák/Krček/Brahms“ 14. – 15. října 2020, dá se v případě potřeby zredukovat počet nástrojového obsazení?
V případě nutnosti by se na tomto koncertě mohlo zmenšit obsazení smyčců. V dechových nástrojích a v bicích se to zredukovat nedá.

Děkuji Vám za rozhovor. Přeji Vám, aby se koncert mohl uskutečnit a ať Vám to dobře dopadne.

Liběna Séquardtová je vrcholnou reprezentantkou svého oboru, a to i mimo rámec České republiky. Je vítězkou v soutěži Pražské jaro 1986, vyhrála 1. cenu v soutěži Mozartova Bertramka v Praze, úspěchy sklidila i v německém Markneukirchen. Sólově účinkovala se všemi významnými českými orchestrálními tělesy i se zahraničními – například Royal Philharmonic Liverpool, Solistes Européens Luxembourg. Je zakládající členkou komorních souborů Česká dechová harmonie a Ars instrumentalis Pragensis, s nímž získala zlatou medaili v mezinárodní soutěži komorní hudby v japonské Ósace. Pedagogicky působí na AMU v Praze. Je často zvána do porot soutěží Concertino Praga, Pražské jaro, dále do soutěží v Rakousku a Itálii. V orchestru FOK působí jako koncertní mistryně dechové harmonie a vedoucí skupiny.