Liberecký Triangl na široké škále emocí

Neustávající proměny
Jarek Cemerek se ve své hravé choreografii Proměna inspiroval různými druhy verbální i nonverbální komunikace ve smyslu jazykových systémů a kódů. Nebyl jediný, kdo zapojil mluvené slovo, ale šel dál v tom, že samotný jazyk nebo jeho absence se pro něj stává tématem. Zároveň ironizuje i svět tance a choreografie, možná i nedorozumění nebo neporozumění, která mohou vznikat mezi různými tanečními světy, a mohou být i vtipná. Choreografie má v zásadě dvě neodvislé části, tanečně divadelní a čistě taneční, která by mohla stát i sama o sobě jako abstraktní kus soustředící se jen na komunikaci tance s hudbou. V prologu jedna z interpretek přichází na forbínu pozdravit diváky coby konferenciérka, ale hlas zní z reproduktoru: tanečnice úvodní slovo převádí do znakového jazyka, jednoho z oněch neverbálních kódů, které mají gramatiku, ale nejsou artikulovány zvukem.

V první části choreograf staví tanečníky do řady, aby je mohl rozpohybovat v předávání pohybových i hlasových impulzů jako kostky domina. Energická vlna iniciuje postupně gesta, krátké pohybové akce, zvuky, výkřiky, krátké věty, a jednotlivé mikroscénky, jež získávají na čím dál větší konkrétnosti. Někdy funguje jen pohybový humor, jindy jsou rozehrány situace: tu se jeden z tanečníků na pár sekund promění v baletního mistra a komentuje výkon druhého, další zadává kratičkou choreografickou sekvenci, dívka si stěžuje, že k tanci nezní hudba, ale kolegyně jí to objasní stručně a jasně: Protože contemporary! Co se honí tanečníkům v hlavě při představení? I to se divák dozví. Každá akce, ať je to jen vystřelená ruka, překvapivé zalknutí nebo variace, vychází ale z pohybového impulzu a je stále předáván po řadě z jedné nebo druhé strany. Vrací se i k úplně první frázi.

Taneční pasáž je vytvořena na současnou skladbu Bryce Dessnera, která udává rytmus a graduje dynamiku skupiny. Choreografie pracuje s unisonem několika tanečníků i skupiny, ta se však také pravidelně rozpadá do krátkých sólových výstupů. I když jsou sehraným celkem a sdílí mnohé fráze nebo pohybové motivy, každý z tanečníků si zachovává v pohybu svůj charakter a vlastní provedení, cílem není sesynchronizovat je jako roboty, ale ukázat soubor individualit. Ruce překřížené v zápěstí nad hlavou, rondy švihem ve vzduchu, široké druhé pozice, vlny prostupující páteří, pěst i vztažená dlaň. Choreografie plyne na vlně moderních technik, závěr ale patří tichu a krátkému rozloučení znakovým jazykem. Proměna skutečně je leitmotivem obou částí díla, ačkoliv jde o různé kvality proměnlivosti – první zobrazuje spíš avizovaný sled „rozmanitých, neuspořádaných a předem neznámých fází“ formujících náš život, podle zákonu akce a reakce. Druhá ukazuje proměnlivost přímo na tanečním pohybu, který se nezastavuje, neprodlévá v pózách, ale postupuje dál jednolitým tokem.

Apokalypsa se špetkou naděje
Zkušená choreografka Alena Pešková vytvořila jednoaktový moderní balet, jehož tematickým jádrem je odvaha k oběti a hledání jejího smyslu. Je mrazivá, dynamická, pečlivě dramaturgicky vystavěná, i na relativně malé ploše využívá mnoho scénických prostředků – živou hudbu, slovo, svou jasnou znakovou rovinu nese i světelný design. Časově a místně vyspecifikovaná není, ale můžeme si snadno domyslit, že jde o jednu z variant blízké budoucnosti lidstva, které systematicky devastuje své vlastní životní i společenské prostředí. Choreografii zahajuje zvuk poplašné sirény, tanečníci jako by jeden po druhém vydechli leknutím nebo tlumeným vzlykem, skupina je sevřena na jevišti ze všech stran tmou. Pronášejí snad modlitbu nebo přísahu a odkládají na zem jakési talismany. Hotoví se jako k boji, za zvuku živých bicích postupuje skupina dynamicky, houževnatě, nádech, výdech. Do hry vstupuje herečka s lahodným hlasem, která pak provádí celým metaforickým příběhem – o jezdci, který přinesl naději, naději, kterou lidé odmítali, stejně jako oběť (celý text je k dispozici v programu). Je to důmyslné, k prvnímu hudebníkovi přibude ještě houslista, jehož nástroj je nejen amplifikován, ale i elektronicky modifikován, a všichni tři zůstávají na jevišti za tanečníky jako přirozená součást scény, dokud nepřijde čas závěrečného slova, básně Williama Blakea.

Zatím však se skupina rozpadla v kontaktní duety a tria, unisono pětice, do choreografie vnikají nejen principy kontaktní improvizace, ale také akrobatické prvky. Tanečníci se v jednu chvíli sesunou na zem v pravidelnou řadu těl, která mi připomněla výchozí obraz Weissova románu Dům o tisíci patrech, jejich ruce se však rozvlní jako ramena sasanek. Občas se z apokalypsy vynoří takový poetický obraz (nebo jen podněcuje fantazii). Tanečníci se v kruhu zformují do skupiny, z níž vystupuje sólistka (Nuria Cazorla García), s níž manipulují jako s jakousi vyvolenou, vyzvedávají jako modlu i přesouvají bezvládně poddajnou. Skupina se formuje do lehce chaotického sousoší připomínajícího pro změnu ikonický Vor Medúzy. Choreografii ale nechybí ani symetrie a důležitým znakem je i pravidelné rozpojování celku do dvojic a trojic. Tanečníci jsou nadaní dravčí plasticitou těl.

Apokalyptická plavba je přivedla k nehostinnému břehu a mísí se v nich vztek na stvořitele i obyčejný strach – hrají, ale nepřehrávají. Snaží se uniknout z prostoru, ale není kam… Zdá se, že ve skupině nastal rozkol, který ústí do úplné apatie. Útěchu nacházejí v objetí a v civilním doteku, jako skulptury v pohybu. Michal Kováč vystupuje z davu tanečníků a se soustředěným vážným výrazem se pouští do sólového tance, který vyjadřuje odhodlání i zoufalství současně. Má lehký skok a plastické tělo, snadno se pohybuje v přízemních pozicích, skupina se o něj téměř přetahuje. Jeho postava ztělesňuje oběť, ale hlas říká, že není přijímána. Tanečníci si se sólistou pohazují jako s loutkou, až zůstává sám v osvětleném kruhu, kruhu nebezpečí, obklopeného postupně amulety. Jeho partnerka vstupuje do kruhu také, vyčerpaná, světlo se zužuje v kužel, který všechnu pozornost soustředí na jejich moderně krásný duet, i s neoklasickými prvky, snad až příliš esteticky vytříbený na to, v jak mezní situaci se hrdinové nacházejí. Nakonec spočinou v klidu a právě zde, ve vrcholu vstupuje i fyzicky do prostoru herečka s básní Williama Blakea Beránek. Její důrazný, leč civilní projev nelze nazvat deklamací, přesto působí obřadně. Do scény apokalypsy s ní vstupuje znovu naděje.

Plážové hry
Ennio Zappalà je členem Pražského komorního baletu a choreografickou vášeň v sobě teprve objevuje. Jeho přístup je spíše režijní, vytvořil humornou hříčku What a Funny Moment, která je postavena více na situačním humoru a hraním si s rekvizitami než na pohybu jako takovém. Je to odlehčená tečka za předchozím závažnějším tématem. Mladý choreograf zkoumá situace, které se stávají zábavnými především z odstupem času. Chce nás motivovat, abychom nezapomněli pouštět na svobodu své vnitřní dítě, užívat si života, i když věci nejdou podle plánu, a vytvářeli si pozitivní vzpomínky. Sám před premiérou řekl, že ho inspirovala vlastní příhoda se ztrátou klíčů. Z opony se na začátku choreografie vynořují ruce a jedna skutečně klíče upustí. Ale nezdá se, že by někdo na scéně jevil nepokoj. Setkáváme se tam se čtyřmi kamarády, kteří se chystají strávit den, a zřejmě ne jeden jediný, na pláži. Ručníky a havajské košile hovoří za vše.

Dřevěné židle vybavené kolečky se mohou změnit v automobil nebo se s nimi tanečníci jen tak rozverně rozjedou po scéně. Dívky přikutálí obří slunečníky, které poslouží i jako paraván pro triky s mizejícím tělem. Hravé scénky tvoří plážový kaleidoskop, tanečníci flirtují se svými kolegyněmi i s divačkami, probouzejí se po náročné noci v baru, a až při druhé návštěvě pláže začne jeden z nich hledat ztracené klíče. Než se však naleznou, rozbliká se diskotékové světlo a dál pokračuje i zábava. Není překvapením, že italský choreograf si potrpí na výrazná gesta. Taneční sekvence ponechává také v hravém moderním módu, nekomplikované, jako kdyby se tanečníci opravdu bavili na pláži. Cíl předávat pozitivní energii naplněn je.

Triptych jistě konfrontuje publikum s některými méně obvyklými režijními postupy, ale zároveň mu dopřává i ozdravnou dávku humoru, takže jeho pozornost neztratí. A pro tanečníky jde určitě o příjemné zpestření repertoáru a v lecčem i výzvu, zejména v choreografii Aleny Peškové musí podat koncentrovaný fyzický výkon i přesvědčivě procítit obrazy jedné z verzí světa, kterou nikdo nechce zažít. Ať z hlediska techniky, dramaturgické propracovanosti i multižánrovosti ji považuji za vrchol programu.

Triangl
(tři dynamické taneční myšlenky)

Proměna
Choreografie: Jarek Cemerek
Hudba: Bedřich Smetana, Bryce Dessner
Kostýmy: Michaela Wenzelová
Light design: Pavel Hejret
Tančí: Nuria Cazorla García, Anya Clarke, Jana Černá, Johana Březinová, Tess Sheppard, Madie Mousseron Dufort, Kristýna Petrášková, Yuta Homma, Máté Brünn, Richard Svoboda, František Šourek, Eduardo Vera, Russel Nokes / Jaroslav Kolář

(Ne)možnost
Choreografie: Alena Pešková
Text: Alena Pešková, William Blake
Hudba: Michal Vejskal
Kostýmy: Michaela Wenzelová
Light design: Pavel Hejret
Ústřední pár: Nuria Cazorla García, Michal Kováč
Dále tančí: Anya Clarke, Johana Březinová, Kristýna Petrášková, Tess Sheppard, Madie Mousseron Dufort, Yuta Homma, Máté Brünn, Russel Nokes, Richard Svoboda, František Šourek / Jana Černá, Eduardo Vera
Herečka: Karolína Baranová
Housle: Jan Šimůnek
Bicí: Vojtěch Vencl / Vojtěch Šeminský

What a Funny Moment
Choreografie: Ennio Zappalà
Hudba: Ezio Zappalà
Kostýmy: Ennio Zappalà
Light design: Pavel Hejret
Tančí: Madie Mousseron Dufort, Tess Sheppard, Kristýna Petrášková, Anya Clarke, Johana Březinová, Nuria Cazorla García, Jana Černá, František Šourek, Yuta Homma, Máté Brünn, Russel Nokes, Rochard Svoboda, Eduardo Vera

Premiéra: 4. a 6. 4. 2025, Šaldovo divadlo
Psáno z reprízy 8. 4. 2025.