Lidská tvář velkých skladatelů (1)

Jméno hudebního kritika a publicisty Přemysla Pražáka (1908 – 1966) je mnohému čtenáři důvěrně známé z nejedné domácí knihovny. Jeho knihy „Osobnosti české hudby“, „Mladá preludia“ nebo „Jak se kdy koncertovalo“ přibližují poutavou formou svět vážné hudby i pozoruhodné kapitoly z hudebních dějin. Pražák přispěl do literatury o hudbě bezmála dvaceti publikacemi a své literární činnosti se věnoval doslova do poslední chvíle. V jeho psacím stroji, od kterého jej odvezli po mozkové příhodě do nemocnice, kde druhý den zemřel, zůstala nedopsaná stránka poslední knížky s pracovním názvem „ … a jako člověk“. Pražák se v knize zaměřuje na osobní životy velkých skladatelů. Přináší zde množství poznatků o osobnostech skladatelů, čerpající z řady historických pramenů. Rukopis knihy jsme získali ke zveřejnění přímo od rodiny Přemysla Pražáka, která jej (spolu s další dosud nevydanou monografií „Dvořákovy zpěvohry“) nalezla po více než padesáti letech od autorovy smrti. Dílo ani po tak dlouhé době neztratilo nic na své poutavosti. Přečtěte si první díl seriálu „Lidská tvář velkých skladatelů“, ve které autor sleduje, jaká povolání plánovali slavným skladatelům jejich rodiče.
Louis Carrogis zv. Carmontelle: Rodina Mozartova (kresba a akvarel, 18. století / wikimedia.commons.com)

Mnoho velkých a slavných skladatelů nedospělo k hudební dráze přímo, ale často se tak stalo i velmi podivuhodnou oklikou. Mnohdy museli překonat odpor rodičů a jiné překážky pramenící v rodinných poměrech.

Mít ze svých synů co nejdříve hudebníky si v časovém odstupu necelých patnácti let přáli dva otcové, kterým se to podařilo opravdu záviděníhodně: arcibiskupský skladatel a kapelník Leopold Mozart v Salzburgu a kurfiřtský tenorista a houslista Johann van Beethoven v Bonnu. Bylo to v době takzvaných zázračných dětí, které za velmi často i dost pochybné umění sklízely jak obdiv obecenstva, tak peníze. Proto se i oba dvorní hudebníci rozhodli ze svých synů, první z Wolfganga Amadea a druhý z Ludwiga udělat takové zázračné dítě. Jako odborníci brzy rozeznali u svých synů výjimečné hudební nadání a zaměřili se tedy na jejich hudební výchovu.

Cíl byl u obou stejný – co nejrychleji vychovat další „zázračné“ dítě. V čem se však otec Mozart a otec Beethoven zásadně lišili, byly jednak důvody, jednak metody, které v hudební výchově dětí uplatňovali.

Leopold Mozart, sám významný hudebník a pedagog, který jako „zázračné“ dítě vedle Wolfganga zároveň vychovával jeho o pět let starší sestru Nannerl, ale chtěl vedle peněz hlavně získat svoji i synovu slávu a potvrdit své pedagogické schopnosti, na nichž si právem zakládal.

Rodiče Ludwiga van Beethovena: Johann van Beethoven a Maria Magdalena Leym (zdroj Wikipedia Commons)

Johann van Beethoven naproti tomu toužil výhradně udělat si z hudebně nadaného syna zdroj laciného výdělku. A výchovné metody se rovněž zásadně lišily: u Leopolda Mozarta láskyplná péče a ponechání dostatečné volnosti přirozenému rozvoji vrozených schopností, u Johana van Beethovena tvrdá a často přímo brutální drezura. Neváhal Ludwiga, kterého učil současně hře na klavír i na housle, uvázat ke klavíru nebo zamknout s houslemi v místnosti, aby jej tak donutil zvládnout dávky cvičení, které byly naprosto neúměrné jeho dětským silám. Budil jej a nutil cvičit klidně i uprostřed noci, když se vrátil opilý z hospody. Nešetřil nadávkami či ranami a byl by v dítěti lásku k hudbě doslovně utloukl, kdyby nebyla tak silná a jeho charakter tak vzdorný.

A výsledek? Šestiletý Mozart a sedmiletý Beethoven byli svými otci představeni veřejnosti jako „zázračné“ děti. Každému jen trochu věci znalému bylo zřejmé, že to jsou děti opravdu zázračné a naprosto se vymykají z řady těch, jimiž se tehdy Evropa hemžila a kterých bylo dvanáct do tuctu. Dohlédnout hloubky a velkoleposti nadání těch dvou chlapců, jejichž povahy byly na první pohled tak rozdílné a kteří byli tak různě vlastními otci k hudbě vychováni, ovšem nemohl v té době nikdo.

Carl Maria von Weber (zdroj commons.wikimedia.org/portrait.kaar.at/Stahlstiche%201/image29.html)

Mít ze syna hudebníka, a to nejlépe hned nového Mozarta, si tuze přál i Franz Anton Weber; jemu to však zpočátku nevycházelo. Carl Maria neprojevil sebemenší schopnosti být dalším „zázračným“ dítětem, zdál se dokonce naprosto nehudební.

Jeho starší bratr, učitel hudby, jej sice na otcovo přání začal učit hrát na klavír, ale celý zoufalý z toho naprostého nezájmu a neschopnosti, ne-li dokonce tuposti, nakonec usoudil, že jeho nepodařený bratr „může být vším na světě, ale hudebníkem nikdy“. Nebyl to ani první ani poslední takový mylný odhad. Z Carla Marii se nakonec hudebník přece jen stal – a jaký!

Johann Strauss junior (zroj Wikipedia Commons)

Byli však i hudebníci, kteří si naopak nepřáli, aby jejich děti šly v jejich šlépějích, a bránili jim v tom někdy až urputně. Johann Strauss například, k jehož jménu se později začalo připisovat „otec“, aby se tak odlišil od svého hudebně ještě slavnějšího syna, rovněž Johanna, udělal vše, co jen mohl, aby se právě tento syn nestal hudebníkem z povolání. Nedovolil mu, aby se hudbě učil, zamykal před ním housle, které chlapce neodolatelně přitahovaly, nechal jej studovat techniku a přál si, aby byl obchodníkem. Ale co je člověku souzeno, tomu neuteče, i když se tomu snaží zabránit vlastní otec.

Jednoho dne Johann Strauss otec ke svému ustrnutí zjistil, že syn nejenže hraje výborně na housle, ale co víc, že si ve vší tajnosti založil vlastní kapelu, která, jak vše ukazuje, dříve či později zastíní kapelu otcovu. A že dokonce pro ni píše i znamenité skladby, které už v samých začátcích převyšují otcovy skladby. Co se dalo dělat? Příští „Král valčíku“ si cestu k hudbě prostě prorazil sám. O motivech, které vedly otce Strausse k zakazování hudby synovi, můžeme jen spekulovat. Že by v podvědomí cítil nebezpečí, které jeho vlastní slávě roste ve schopnějším synovi a snažil se tuto nemilou, i když z vlastní krve vzešlou konkurenci, už předem zneškodnit? 

Josef Bohuslav Foerster (zdroj zapisnikzmizeleho.cz)

Zase z jiného důvodu bránil rozhodnutí svému synovi stát se hudebníkem pražský varhaník a profesor konzervatoře Josef Foerster. Věděl totiž, že živit se jen hudbou je velice nesnadné. Neměl námitek proti tomu, aby se jeho syn Josef hudbě učil, ale vždy znovu mu naléhavě připomínal: „Uč se hudbě, ale pěstuj ji a těš se z ní nikoliv jako hudebník z povolání. Tady nehledej chleba, je tvrdý a těžký“.

Josef Bohuslav Foerster byl poslušný syn, po absolvování gymnázia se dal zapsat na techniku, aby studoval chemii (vyvolil si ji, protože je v ní nejméně matematiky, kterou neměl rád), ale hudbě neunikl; zněla v něm stále silněji, až konečně pod dojmem jubilejního koncertu slavného pěvce Josefa Lva předstoupil před otce s rozhodnutím věnovat se jen hudbě. Otci Foerstrovi nezbylo než kapitulovat a Josef Bohuslav nastoupil cestu hudebníka. Došel na ní daleko a dočkal se poct a hodností, které by jako chemik asi sotva kdy získal: čestného doktorátu Karlovy univerzity a prezidenta České akademie věd a umění.

(Pokračování příště.)

Přemysl Pražák byl český hudební publicista a kritik, autor řady populárně naučných knih o hudbě. Těžištěm Pražákova zájmu byla česká hudba a její interpreti. Proslul zejména tituly jako Světoví mistři hudby v naší vlasti, Osobnosti české hudby, Malá preludia nebo Jak se kdy koncertovalo. (Přečtěte si více…)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments