List z Kanady: Yannick Nézet-Séguin otevřel novou sezonu L’Orchestre Métropolitain de Montréal

První podzimní nedělní odpoledne patřilo zahájení nové sezony L’Orchestre Métropolitain. Ne, tentokrát to nebyl zase další skvělý Mahler nebo Bruckner, jak jsme si zde poslední dobou zvykli. Na perfektní přípravu koncertu s orchestrem, v jehož čele stojí už dvanáct let, si tentokrát našel v novém, akusticky téměř perfektním sále La Maison symphonique potřebný čas Yannick Nézet-Séguin.Program s názvem Les exilés du Nouveau Monde představil dvě díla slavných evropských skladatelů, kteří je tvořili zde, v Severní Americe. Asi jste správně uhodli, že jedním z nich musela nutně být Devátá symfonie Antonína Dvořáka Z Nového světa, komponovaná v New Yorku v roce 1893; druhým dílem se pak stala Třetí symfonie Sergeje Rachmaninova, mající ve svém křestním listu rok 1936 a Philadelphii.

Jakkoli mám ohromnou slabost snad pro vše, co nám zde Yannick předkládá, nebýt v dotyčném programu Dvořákovy Deváté, nejspíš bych se rozhodl jedno z posledních, i tady relativně teplých nedělních odpolední prožít jinak – zcela jistě venku. Ale návštěvy tohoto koncertu jsem nakonec opravdu nelitoval. Už od začátku – Yannick dirigoval zpaměti – byl sál svědkem jeho neuvěřitelné koncentrace a také precizní hry celého orchestru. Téměř vše přitom působilo nesmírně dramaticky, hrálo se v nečekaně rychlých tempech, s celkovou stopáží pouhých čtyřiceti minut. Zajímavé bylo též zjištění, že téměř každý v sále o téhle Dvořákově symfonii evidentně něco už věděl – i když na druhou stranu není divu, vždyť patří mezi nejhranější. Díky nové architektonické výbavě zmíněného sálu byla akustika skvělá i nahoře na balkóně, kde jsem seděl, a kde jsou ceny míst přitom třikrát nižší, než v přízemí.Tak jako na začátku koncertu se i po přestávce Yannick objevil u mikrofonu a obvyklý úvod k druhé části spojil s předáním ceny – stipendia Nadace YNS, udělované některému ze zdejších talentovaných studentů hudby. Letos cenu získal mladičký klavírista Gianpiero Teolis, jehož mohli návštěvníci slyšet hrát před koncertem ve foyer.A program pokračoval. Zdejší rodák Eric Champagne (1980) složil na objednávku L’Orchestre Métropolitain jedenáctiminutové dílo s názvem Exile intérieur ou les trahisons du rêve américan, poème symphonique (Vnitřní exil nebo zrady amerického snu – symfonická báseň). Dílo bylo uvedeno v premiéře, pochopitelně za přítomnosti skladatele. Zatímco Dvořákova Devátá má v sobě naděje na splnění všech snů o Americe, Champagne je na opačném konci a sen o tom, že v Americe je vše možné, se u něj nekoná; dílo je skoro od samého počátku plné úzkostí a obav, ačkoli naděje ještě nezemřela úplně, jak je slyšet v závěru této partitury, inspirovaném samotným Dvořákem.

A to už jsme u Rachmaninovy Třetí symfonie, kterou zas až tak často neuslyšíte. Hlavním důvodem bude nejspíš to, že vyznívá poněkud méně zajímavě a tak trochu roztříštěně, vyznačuje se častými změnami temp a její závěr působí – pokud to trochu přeženu – téměř muzikálovým charakterem, s jakýmsi jazzovým podtextem. Ostatně nezapomeňme, že tato partitura vznikla ve Spojených státech v době, kdy tam jazz kraloval. Yannick si ji vybral z docela pochopitelného důvodu právě teď, tedy krátce před tím, než se oficiálně stane uměleckým šéfem Philadelphia Orchestra – jeden z jeho předchůdců u tohoto orchestru, legendární Leopold Stokowski, totiž tuto symfonii v listopadu 1936 ve Philadelhii premiéroval a také se podílel na její první nahrávce. Přes všechny možné výhrady, které k tomuto dílu lze mít, jsme tentokrát byli svědky jeho skvělého a zajímavého provedení, stejně jako i z pohledu nejednoho z posluchačů něčeho relativně nového.Také ale musím připomenout, že v současné době se Yannick Nézet-Séguin dostal – přesto, že mu je teprve šestatřicet  – už k alespoň zdánlivému vrcholu své kariéry. Kromě již zmíněného postupu ve Philadelphii (inaugurace je naplánována na 18. října, speciálním hostem bude Renée Fleming) také podepsal jako první Kanaďan neexkluzivní kontrakt s Deutsche Grammophon, a to až do roku 2020; tedy kontrakt s prestižní firmou, v níž po třicet let dominovala taková dirigentská legenda, jakou byl Herbert von Karajan. Yannickovým úkolem bude mimo jiné nahrát posledních sedm Mozartových oper. A také připomeňme, že Yannick též diriguje pravidelně v Rotterdamu, Montrealu a New Yorku (v Met například v březnu 2013 Traviatu s Dianou Damrau, Saimirem Pirgu a Plácidem Domingem coby otcem Germontem); k zastižením též bude v Baden-Badenu, Salcburku atd. V domovském Montrealu ho tedy na ulici pochopitelně už zdaleka tak často jak před časem teď nepotkáte. Pokud ale to štěstí mít budete a oslovíte ho “Bonjour Yannick, comment ça va?” (Dobrý den Yannicku, jak se vede ?), pokaždé s úsměvem odpoví a prohodí pár slov. Ani teď mu lidé u nás v Montrealu neřeknou jinak, než Yannick. Ačkoli to – jak jsem psal minulý týden – vypadá, že stavební a všechny dokončovací práce na novém La Maison symphonique jsou zdárně u konce, čeká se ještě na jednu věc: a totiž nové koncertní varhany. Ty mají být údajně pokřtěny až 28. května 2014. V současné době je vyrábí známý dům Casavant v Saint- Hyacinthe (něco přes hodinu na jihovýchod od metropole), který je má označeny jako Opus 3.900 a ponesou jméno Le Grand Orgue Pierre Béique na počest zakladatele a prvního uměleckého šéfa L’Orchestre symphonique de Montréal, který jej vedl v letech 1939 až 1970. Nový nástroj má mít 109 rejstříků a 6.480 píšťal. Vznik a koupě těchto varhan byla umožněna velkorysým darem od Madame Jacqueliny Desmarais, manželky jednoho z nejúspěšnějších byznysmenů v Montrealu a velké mecenášky umění.Na závěr ještě něco k cenám vstupenek – tématu, které bývá v Česku a také na tomto portále docela často probíráno. Nejlevnější místa na balkóně (a opravdu nemají chybu) tady stojí kolem 40 dolarů, jen na víkendové termíny o něco málo víc. Plno je na nich skoro vždy, i když nediriguje Yannick Nézet-Séguin či Kent Nagano. Nejdražší vstupenky jsou za 100 až 120 dolarů. Na operu je to podobné, jen asi o 15 až 20 dolarů víc u každé kategorie. Mimochodem: zcela nedávno jsem si všiml, že na minulou sobotu na zahájení nové sezony v Met (premiéra Nápoje lásky) byla ještě k mání místa v přízemí za šílenou cenu 1.400 dolarů, a tak se to zdaleka ani přes hvězdné obsazení (Anna Netrebko jako Adina) nevyprodalo. A proto pár dní před začátkem ona přemrštěná cena zmizela a na internetu se objevily relace stejné, jako u běžných představení, tedy asi ve výši pouhé čtvrtiny oné sumy. Podobně to dopadlo třeba v Lyric Opera Chicago, kde mají na zahájení nové sezony 6. října (Straussova Elektra) ještě dost volných míst do přízemí za 100 až 425 dolarů, což je zhruba pouhá polovina toho, co dřív (a také loni). Zatímco teď si můžete vybrat konkrétní místo, které se vám nejvíc zamlouvá, před snížením cen bylo nutno objednat, zaplatit předem a čekat na to, jaké sedadlo vám přidělí – podle toho, zda tam jste členem spolku přátel opery anebo zda jste nabídli finanční dar navíc. Snížení cen tak zvlášť na první pohled vypadá velmi lákavě a publikem je velmi pozitivně vnímáno. Podívá-li se na to ovšem člověk detailněji, uvědomí si, že to zas až tak příliš dobré není: o operu je totiž stále menší zájem, řada lidí na ni teď opravdu nemá, a to se vztahuje i na Spojené státy. Zákon nabídky a poptávky platí odjakživa a ve všem.