Tenorista Sergej Larin by dnes oslavil 65. narozeniny
Rodina Larinových pocházela z Ruska. Sergej Larin se narodil 9. března 1956 a vyrůstal v Lotyšsku, později ve městě Gorkij (dnešní Nižnij Novgorod), jak sám říkal “v obyčejné sovětské rodině”. Studoval francouzštinu se zaměřením na překladatelskou činnost na Pedagogické univerzitě v Gorkém, během studia zpíval ve školním pěveckém kroužku. V roce 1978 byl přijat na Státní konzervatoř (v Rusku vysoká škola, pozn. red.) ve Vilniusu, kde studoval u litevského tenoristy Virgilija Noreiky. Ve Vilniusu debutoval v roce 1981 ve Státním divadle opery a baletu v roli Alfréda v Traviatě.
V roce 1989 nastudoval roli Hermana v Pikové dámě v Opeře SND s litevským dirigentem Jonasem Alexem, který mu sám tento náročný úkol nabídl a stal se hostujícím členem souboru Opery Slovenského národního divadla. Bratislava se stává od tohoto roku pro rodinu Larinových novým domovem.
Od roku 1992 byl stálým členem operního souboru SND v Bratislavě, která se mu stala odrazovým můstkem pro další mezinárodní kariéru. Zanedlouho zpíval v Budapešti Verdiho Sílu osudu, později ve Vídni na záskok roli Lenského a jeho výjimečný hlas mu brzy otevřel dveře i na další operní pódia – vystupoval zejména s ruským, francouzským a italským romantickým a veristickým repertoárem v Metropolitní opeře v New Yorku, na Salcburském operním festivalu, v milánské La Scale, v Německé státní opeře v Berlíně, v bavorské státní opeře v Mnichově, v pařížské Národní opeře a v londýnské Covent Garden. Jeho pěvecký talent oceňovalo nejen publikum, ale i přední světoví dirigenti – například i Riccardo Muti, Claudio Abbado, James Levine či Zubin Mehta. V Metropolitní opeře v New Yorku se alternoval s Plácidem Domingem ve Verdiho Síle osudu, na jiných scénách i s hvězdným Lucianem Pavarottim. Tenorista Sergej Larin zemřel 13. ledna 2008 ve věku nedožitých 52. let v Bratislavě.
Na výjimečného zpěváka jsme zavzpomínali s manželkou Lilijou Larinovou (taktéž bývalou sólistkou opery SND) a s jeho operními kolegy – Evou Šeniglovou a Martinem Babjakem.
Lilja Larinová, manželka
Jste také zpěvačka, jak jste se vlastně s manželem seznámili? Bylo to v divadelním či operním prostředí, nebo vás osud svedl dohromady jiným způsobem?
S manželem jsem se seznámila ve Vilniusu, kde jsem toho času studovala zpěv na vysoké škole a Sergej zde studoval u profesora Noreiky. Manžel přijímací komisi velmi překvapil svým rozsahem a zejména cítěním hudby, ale neznal noty. Takže musel nastoupit na přípravné kurzy, které absolvovali lidé, kteří dosud neměli vystudovanou konzervatoř nebo vokální či hudební přípravu. Já už jsem tehdy absolvovala první rok studia, měla jsem sice vystudované sborové dirigování, ale vokální přípravu jsem také neměla. Seznámili jsme se na večírku, kde se na začátku školního roku setkávali ročníky, které spolu studovali. My jsme patřili do prvního a druhého přípravného kurzu a měli jsme společný “mejdan”. Sergej neuměl litevsky, pro mě však byla ruština téměř rodným jazykem, tak jsme se pustili do debaty v ruštině. Tehdy začalo naše kamarádství, a později jsme se stali manželi.
Jak si váš manžel, resp. jak jste si vy zvykali na Slovensko? Vnímali jste určité rozdíly mezi námi a Litvou, resp. Ruskem?
Ano, určité rozdíly tu byly. Když porovnáme tehdejší Rusko (kromě Moskvy a kdysi Leningradu, dnes Petrohradu), Litva dosahovala velmi dobré úrovně. My jsme byli více takzvané severské státy a dříve jsme se porovnávali se Švédskem či Finskem a pro Rusko byly Litva, Lotyšsko a Estonsko velmi atraktivní země. Když Sergej začal studovat v Litvě, byl už v podstatě v cizině. Na Slovensko jsme si však zvykali poměrně rychle, nebylo to příliš těžké. Nejprve se člověk musí seznámit s jazykem, s lidmi, zvyknout si na jejich charakter, na způsob komunikace a fungování. Náš první rok byl možná o něco těžší, ale pak už to šlo docela rychle. Ale určitě jsem neměla pocit, že by to na Slovensku bylo diametrálně odlišné od Litvy.
Jaký byl Sergej Larin operní zpěvák, to mohl poznat nejen operní svět. Ale jaký byl Sergej Larin manžel, jaký byl člověk v soukromí, doma, mimo světla reflektorů?
Sergej byl velmi pozitivní člověk. Představit ho člověku, který ho neznal, není jednoduché. Byl skvělý manžel a neuvěřitelný člověk, hovorný a ke všem přívětivý. Přemýšlivý a vzdělaný byl nejen v umělecké oblasti. Měl velmi široký záběr zájmů – od pečení, háčkování, kutilství (hlavně v audio oblasti), až po medicínu a astronomii – byl to opravdu renesanční člověk, který velmi miloval divadlo a kino. Méně ho lákala příroda – tam jsem ho musela vytáhnout proti jeho vůli, nazývala jsem ho “asfaltový kvítek” (smích). Po jeho smrti mi známá hudební kritička paní Mojžíšová napsala dopis, za který jsem jí byla velmi vděčná. Stálo v něm mimo jiné, že je jí nesmírně líto, co se stalo. A že jsem měla obrovské štěstí, že jsem po jeho boku mohla strávit tolik let. Ano, měla jsem to obrovské štěstí a jsem velmi vděčná Bohu a osudu, že to takto mohlo být.
S manželem jste se setkali i na jevišti v operních inscenacích, jakým byl pěveckým partnerem, kolegou?
Myslím, že jsme spolu zpívali už ve Vilniusu ve Verdiho Traviatě, později jsme se spolu setkali jako kolegové v operách Maškarní ples či Don Carlos. V roce 1992 to byly Hoffmanovy povídky od Offenbacha, které režíroval nezapomenutelný Jozef Bednárik. Společně jsme uvedli i mnoho koncertů, například i Mozartův Requiem, Beethovenovu 9. symfonii, či Orffovu Trionfo di Afrodite.
Jaký byl Sergej manžel, takový byl i pěvecký a herecký kolega. Nepřetvařoval se, divadlo neskutečně miloval a odevzdal se mu ne stoprocentně ale tisíciprocentně. Možná hrál svou roli, někdy i negativní, ale ve všech jeho postavách převládala láska k lidem, jevišti, divákům a hereckému partnerovi. Doma i na jevišti byl vždy ohleduplný a citlivý, všímavý. Pomáhali jsme jeden druhému a takto jsme fungovali doma i v divadle.
Měl manžel nějaké zvyky před představením nebo byl například pověrčivý?
Ne, určitě nic takového (smích), ani neměl speciální manýry. Před představením byl dříve neskutečně nervózní, napumpovaný adrenalinem a plný energie. Dokud nevyšel na jeviště, nedokázal sedět na místě a pobíhal po divadle – doslova létal po chodbě a šatně nahoru-dolů, k jevišti “dolétl” až těsně před začátkem představení.
Zpívalo se i u vás doma, nebo spíše vládlo v domácnosti ticho?
Co se týče zpěvu, u nás se doma opravdu hodně zpívalo a to skoro každý den. Když bylo náhodou dva, tři dny ticho, byl to zázrak. Na dovolené jsme snad byli dohromady třikrát, byl to v jednom kuse zpěv, zpěv, zpěv a práce nad novými rolemi, čili volna jsme si příliš neužili. Jediné, co manžel nerad poslouchal, byli zpěváci, protože nechtěl kopírovat jejich styl a chtěl mít originální hlasový projev. Velmi rád poslouchal symfonickou hudbu a zřejmě cítil hudbu více z dobrých nahrávek symfonických orchestrů a dirigentů. Miloval například filmovou hudbu, i žánr New Age, či relaxační hudbu, měl například rád i zvuk tamtamů. Miloval vše, co se týkalo umění a jeho dějin – samozřejmě hudbu, výtvarné umění – ostatně on sám byl součástí umění.
Jeho jazykové znalosti byly opravdu široké, vystudoval francouzštinu a ovládal i další jazyky…
Co se týče jazyků, tak měl Sergej opravdu široký přehled. Na střední škole se povinně učil němčinu, pak nastoupil na vysokou školu, kde byla prvním jazykem francouzština a druhým angličtina. Později se sám pustil trochu do španělštiny, mezitím se naučil v Litvě velmi dobře litevsky. Když byl na stáži ve Francii, prý si ho pletli s Belgičanem (smích). Někde mám i jeho starší interview pro litevskou televizi, kde jsem já jako Litevčanka neslyšela v jeho jazyce téměř žádný přízvuk, takže klobouk dolů. Rozuměl samozřejmě i češtině, a mluvil velmi dobře slovensky.
Do jaké míry je znalost jazyků důležitá pro operního zpěváka – nejen s ohledem na jeho mezinárodní kariéru ale i na interpretaci a dikci toho kterého jazyka při operním zpěvu?
Znalost cizích jazyků je pro každého operního zpěváka absolutní základ. Mluvíme jakýmkoli jazykem, určitě nemluvíme jako papoušek, aniž bychom si uvědomili smysl slova či věty. Hovoříme a intonujeme tak, jak to cítíme. Zdůrazňujeme ta slova, která chceme zdůraznit a přesně takto to jistě funguje i ve zpěvu. Vždy samozřejmě zdůrazňujeme i frázi, protože když skladatel píše v dané řeči árii, píseň či věc pro sbor, vždy zvýrazňuje slova, která jsou v tom jazyce důležitá a která jsou vrcholem dané fráze.
Co by býval poradil Sergej Larin mladým začínajícím operním zpěvákům?
Určitě by jim poradil, pokud už se rozhodli pro tuto profesi, měli by se věnovat hudbě na sto procent. A ne, jak to občas vidíme, že dnes jdou mladí adepti zpěvu na párty, zítra si dají odpočinek a pozítří se jim zas nechce. Na prvním místě je práce a vzdělání, protože když chcete něčeho dosáhnout, musíte se tomu odevzdat na tisíc procent. Poradil by, aby si vážili lidí, kterým věří, a vážili si připomínek, které dávají. Občas nadáváme na kritiky, že něco nechápou, ať se na jeviště postaví sami a ať to zkusí zazpívat lépe. Ne, kritik nemusí zazpívat, on musí slyšet, tak jako hlasový pedagog. Musí vést zpěváka směrem, kde cítí, že má rezervy a může to udělat lépe. Zpěv je totiž něco neuchopitelného. Zpěvák nemá jak udeřit klávesu jako na klavír, ani rukou, ani nohou a dokonce ani bránicí, neboť dýchají plíce a ne bránice. Musí udržet tělo v pozici, postavit “kostru” tak, aby vytvořil tón, který bude slyšet nejen v první řadě, ale také v té poslední. A toto všechno zvládnout je někdy jako kouzlo v Harrym Potterovi – buď trefím nebo ne (smích). Poradil by jim učit se jazyky a vážit si každého, kdo je zkušenější než my. A určitě by jim poradil milovat lidi kolem sebe.
Ocenění Sergeje Larina
1995 – Zlatá medaile Giuseppe Verdiho, Vojvodství Parma
2001 – Mezinárodní cena Luigiho Illici za přínos k opernímu umění
2003 – Důstojnický kříž Řádu litevského velkoknížete Gediminase
Sopranistka Eva Šeniglová, sólistka opery SND
Moje první setkání se Sergejem Larinem bylo v rámci BHS (1989) v představení Piková dáma, kde Sergej zpíval Hermana a já, mladá začínající elévka v rámci rychlého záskoku, maličkou postavu Prilepu. Později jsme spolu zpívali ve Strassburgu, kde s představením Mozartova Idomenea hostovala opera SND a Sergej si tam přijel svého Idomenea odpremiérovat. Následovaly Bednárikovy inscenace Don Carlos a Hoffmannovy povídky. Zde jsme tvořili dvojici Hoffman – Antonie. Alternací mu byl jeho krajan Igor Jan. Bylo zajímavé mít dva partnery rozdílného charakteru, způsobu hraní, typu hlasu. S každým se hrálo jinak. Sergej byl na jevišti velmi vnímavý, uměl navodit úžasnou atmosféru. Už tehdy se mu otevíral celý svět, byl pěvec světové úrovně a takový zpěvák vás vždy vyprovokuje vydat ze sebe maximum.
Inscenace Straussovy Ariadny na Naxu, kde ztvárnil postavu Bacchuse, byla jeho poslední na prknech opery SND. Ráda vzpomínám na zkušební proces této inscenace, který byl dlouhý, ale velmi detailní. Všichni sólisté jsme museli být od první zkoušky až do poslední dennodenně na place. Právě zde se odvíjely naše dlouhé debaty, a to nejen o zpěvu, divadle, hudbě, ale i o běžném životě, jeho velké zálibě ve sbírání LP desek a náramkových hodinek. Často jsem svým studentům zpěvu dávala zpívat ruské romance (z čehož byl velmi nadšený), občas jsem potřebovala poradit ať už s výslovností, překladem nebo interpretací a on byl vždy nápomocný. Osobně mi daroval své CD ruských romancí se slovy “nechci být neskromný, ale toto cédéčko je to nejlepší co se týče Čajkovského romancí, co v této době vyšlo.” Po poslechu CD jsem mu dala za pravdu. Je mi líto, že odešel tak brzy, že operní svět přišel o vynikajícího umělce, ale zejména úžasného člověka.
Barytonista Martin Babjak, operní zpěvák
Sergeje Larina jsem poprvé v životě viděl a slyšel zpívat v Slovenském národním divadle v inscenaci Piková dáma v hlavní tenorové roli Hermana. Tato opera byla jeho konkurzní představení v našem divadle. Bylo to, myslím, v roce 1989, to už jsem byl angažován v souboru SND i já. Můj první dojem z jeho pěveckého umění byl ohromující. Pěvecká energie, která se valila z každého tónu maestra Larina, se vrývala přímo do srdce posluchače. Pak už jeho talent nezadržitelně postupoval z Bratislavy na velké světové scény celého světa. A Sergej byl tak velkorysý, že Bratislavě za to, že mu dala tak obrovskou příležitost odrazit se dále, z vděčnosti zůstal navždy věrný. A kdykoliv, když se vrátil ze světových jevišť na jeviště SND, vždy odvedl perfektní pěvecký výkon. A nejen proto ho bratislavské obecenstvo nesmírně milovalo.
I já jsem měl tu čest mnohokrát stát po jeho boku na scéně SND a učit se od něj zpívat nejen s rozumem, ale i s velkou, někdy až živočišnou energií, avšak dobře kontrolovanou technikou pěveckého umění. Sergej byl nejenže sám vynikající operní zpěvák, ale uměl se velmi upřímně podělit o své mistrovství i s jinými kolegy, kteří projevili zájem o jeho rady a zkušenosti. Sergeje Larina jsem znal a vždy vnímal jako velkého profesionála, který byl nejen jako umělec, ale i jako člověk v běžném životě přátelský, s velkým smyslem pro humor a hlavně byl vždy optimista a dobře naladěný. Rozdával kolem sebe vždy úsměv a radost ze života. Každého člověka, bez ohledu na jeho společenské postavení, si vážil. Ale jeho největším povahovým rysem byla láska k bližnímu, tak jak to učí moudré knihy světa. Na roky spolupráce na scéně SND se Sergejem Larinem, které mi k mému velkému štěstí byly dopřány, nikdy nezapomenu.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]