Maria Callas. Božský hlas zhasl před čtyřiceti lety

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V srpnu téhož roku následovala titulní role v Pucciniho Tosce a v dubnu 1942 mimořádně obtížná role Marty v tehdy velmi populární opeře Eugena d’Alberta Nížina. Kritika zhodnotila její výkon následujícími slovy: „Zpěvačka, která zpívala roli Marty: nová hvězda na řeckém nebi s neobyčejnou citovou hloubkou, ve své herecké interpretaci dosáhla standardu tragické herečky… Báječný hlas, mimořádná osobní působivost. Je jedením z talentů od Boha, kteří nás mohou jenom překvapit.“

Další úspěch sklidila v roli Santuzzy v Sedláku kavalírovi a v opeře O Protomstoras skladatele Manolise Kalomirise, považovaného za zakladatele moderní řecké hudby. Inscenace se hrála v Divadle Odeon Herodes Atticus na úpatí Akropole.

Ve stejném dějišti si vydobyla Maria Callas svůj největší triumf na domácí scéně. Bylo to v roli Leonory v Beethovenově Fideliovi. Během athénské periody své kariéry vystoupila v padesáti šesti představeních v sedmi operních inscenacích a na dvaceti recitálech. Maria Callas hodnotila tuto etapu svého uměleckého života jako základ pro své umělecké zrání.

V roce 1945, po skončení války, se zpěvačka vrátila do USA. Smířila se se svým otcem a absolvovala řadu audicí. Předzpívala také tehdejšímu řediteli Met, někdejšímu výtečnému kanadskému tenoristovi Edwardu Johnsonovi, v Evropě spíše známému pod jménem Eduardo di Giovanni (ředitelem Met byl patnáct let v letech 1935–1950).

Johnson jí nabídl smlouvu na titulní role ve Fideliovi a v Pucciniho Madame Butterfly při zájezdech souboru do Philadeplhie. Zpěvačka to odmítla se zdůvodněním, že pro roli Cio-cio-san je příliš korpulentní a vadí jí zpívat v angličtině, což se tehdy ještě v Met, zejména při zájezdových představeních, používalo. Johnson v jednom interview o několik let později sdělil jiný důvod, a to finanční. Současně ale také uznal svou chybu, protože podle jeho slov se jednalo o skutečnou typickou smlouvu pro začátečníka.

Maria Callas se vrátila do Evropy a jejím působištěm se stala Itálie, především benátská opera La Fenice. Zpívala zejména dramatický obor: titulní roli v Pucciniho Turandot, ale hlavně stěžejní role wagnerovské – titulní hrdinku v Tristanovi a Isoldě, Kundry v Parsifalovi a Brünnhildu ve Valkýře.

V roce 1947 hledal legendární dirigent milánské La Scaly Tullio Serafin sólistku pro inscenaci Ponchielliho Giocondy, kterou připravoval pro veronskou Arénu. K údivu leckterých si pro tuto roli vybral právě Mariu Callas.

Později o svém rozhodnutí prohlásil: „Byla okouzlující, fyzicky i psychicky silná, byl jsem si jist její budoucností. Věděl jsem, že na velké otevřené scéně, jakou je veronská Aréna, si tahle dívka se svou odvahou a velkým hlasem získá uznání a nadšení diváků.“ Ve svých předpokladech se velký maestro nemýlil. Gioconda v Aréně jí otevřela definitivně dveře do nejvyšších pater operního světa. Přibližně ve stejné době se Maria seznámila se starším, bohatým podnikatelem Giovannim Battistou Meneghinim, jejím velkým obdivovatelem. V roce 1949 s ním uzavřela sňatek a tehdy začala používat příjmení Meneghini-Callas.

Tullio Serafin se stal zpěvaččiným rádcem a přítelem. Maria Callas hodnotila setkání s ním jako „šťastnou chvíli ve své kariéře. Za to, že jsem umělecky dozrála, vděčím tomuto muži.“

Velký obrat v její kariéře nastal v roce 1949. Zpívala v té době Brünnhildu ve Wagnerově Valkýře a v téže době zpívala ústřední sopránovou roli v belcantové opeře Vincenza Belliniho Puritáni výtečná sopranistka Margherita Carosio. Protože Tullio Serafin nemohl sehnat náhradu, požádal Marii Callas, aby roli během šesti dní převzala. Zpěvačka to odmítla se zdůvodněním, že nemůže současně tyto dvě role zpívat. Serafin ji přesvědčil, že může, a neuvěřitelné se stalo skutkem. I největší skeptici mezi kritiky ocenili pozitivně její výkon. Zdůrazňovali nejen flexibilitu jejího nosného, krásně posazeného hlasu a její skvělé výšky, ale také její hlubokou lidskost a vřelost jevištního projevu, kterou své hrdince, na rozdíl od některých jiných jejích interpretek, propůjčila. A režisér Franco Zeffirelli prohlásil: „To, co předvedla v Benátkách, bylo po všech stránkách neuvěřitelné.“

Triumfální úspěch v roli Elvíry od základu změnil umělecký profil Marie Meneghini Callas. Stala se ideální představitelkou titulních rolí v Belliniho Normě, Náměsíčné a Pirátovi, v Donizettiho Lucii z Lammermooru, Anně Boleně a Paoliny v jeho opeře Poliuto, Cherubiniho Medei, Rossiniho Armidy a Rosiny v Lazebníkovi sevillském a titulní role ve Verdiho Traviatě.

Byla to ona, která se do značné míry svou jedinečnou interpretací těchto postav zasloužila o výrazné probuzení zájmu publika o belcantovou operu a připravila cestu svým následovnicím. Montserrat Caballé na její adresu prohlásila: „Otevřela nám dveře, které byly dlouho zavřené… Když mě srovnávají s Marií Callas, neodvážím se nikdy snít. Nebyla by to pravda. Jsem mnohem menší, než byla ona.“

Zpěvačce kvůli nepřízni ředitele milánské La Scaly Antonia Ghiringhelliho trvalo dlouho, než se jí podařil oficiální vstup na tuto nejprestižnější italskou operní scénu. Dával jednoznačně přednost Renatě Tebaldi, z čehož vyplynula dlouholetá veřejně prezentovaná rivalita mezi oběma superhvězdami. Dveře milánského operního domu se Marii Callas otevřely až po jejím dalším triumfu, jímž byla role Eleny ve Verdiho Sicilských nešporách, kterou v La Scale ztvárnila po mimořádném úspěchu ve Florencii.

V La Scale ztvárnila kromě mnoha již zmíněných postav další role: Mimi v Pucciniho Bohémě, Giulii ve Spontiniho Vestálce, Alžbětu ve Verdiho Donu Carlosovi, Lady Macbeth, Abigail v Nabuccovi, titulní role v Gluckových operách Alcesta a Ifigenie na Tauridě. A také svou jedinou mozartovskou roli, kterou byla Konstance v Únosu ze Serailu. V La Scale měla možnost spolupracovat s vynikajícími režiséry, jako byl Luchino Visconti, který prohlásil, že operu začal režírovat jenom kvůli ní, či Franco Zeffirelli.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat