Franco Zeffirelli – legenda operní i filmové režie

  1. 1
  2. 2
Před rokem, 15. června 2019, zemřel v Římě ve věku 96 let italský režisér, scenárista a výtvarník Franco Zeffirelli, legenda světové opery i filmu. Narodil se 12. února 1923 ve Florencii a v divadle i ve filmu začínal jako asistent Luchina Viscontiho. Spolupracoval s hvězdami opery Marií Callas, s níž se přátelil, s Joan Sutherland, Lucianem Pavarottim, Plácidem Domingem či Leontyne Price a působil v prestižních operních divadlech včetně milánské La Scaly, Královské opery Covent Garden v Londýně, Vídeňské státní opery či Metropolitní opery v New Yorku. Zfilmoval čtyři slavné opery s Plácidem Domingem a natočil několik výpravných filmů většinou podle známých literárních předloh, v nichž hrály hvězdy jako Elizabeth Taylor, Richard Burton, Michael York, Mel Gibson nebo Glenn Close.
Franco Zeffirelli (foto Pascal Baril)

Franco Zeffirelli začínal po druhé světové válce jako herec a výtvarník u Luchina Viscontiho, jemuž pak asistoval jak v divadle, tak i při natáčení jeho filmů Země se chvěje (1948), Nejkrásnější (1951) a Vášeň (1954). Od roku 1950 působil jako divadelní a operní režisér a proslavil se moderními inscenacemi klasických oper na scéně milánské La Scaly i v zahraničí. Od roku 1957 se věnoval také filmové režii. Postupně proslul opulentními, výpravnými operními inscenacemi a také ve filmu se věnoval hlavně historickým látkám a adaptacím, stejně jako několika úspěšně zfilmovaným operám. Vedle filmových a operních hvězd spolupracoval na prestižních scénách i s předními světovými dirigenty.

Opera
Na počátku kariéry patří k jeho nejvýznamnějším režiím a scénografiím v La Scale inscenace komických oper Turek v Itálii, Popelka či Don Pasquale. Jako Viscontiho žák se pokusil vrátit italské romantické opeře dramatickou hodnotu, například v Lucii di Lammermoor v Covent Garden v roce 1959. Téhož roku režíroval v Miláně i veristické opery Sedlák kavalír a Komedianti. V Miláně dále například uvedl Bohému (1963), Maškarní ples (1972), Otella (1976), Turandot (1983) či Aidu (2006). S Marií Callas spolupracoval mimo jiné na La traviatě v Dallasu v roce 1958, na Tosce v Covent Garden v roce 1964 a téhož roku i na její poslední Normě v Paříži. O jeho dallaské La traviatě napsal George Jellinek v knize o Marii Callas (česky 1997): „V jeho pojetí, které na rozdíl od Viscontiho inscenace v La Scale zůstalo úzkostlivě věrné Dumasově časovému zařazení do padesátých let devatenáctého století, byla celá opera prezentována jako řada retrospektiv. Na samém začátku byla během jímavých tónů předehry zrakům obecenstva vystavena chorá Violetta na lůžku.“

V newyorské Metropolitní opeře režíroval mimo jiné Otella (1972), Bohému (1981), Toscu (1985), La traviatu (1989) nebo Dona Giovanniho (1990), kterého uvedl i ve Vídni v roce 1972. Zeffirelli byl perfekcionista, invenční režisér se smyslem pro detail, se sklonem k opulentní výpravě a kostýmům. Věnoval se i činohře. Ne vždy však byl jen chválen, ne vždy se mu všechno povedlo. Příkladem budiž jeho inscenace nové opery Samuela Barbera Antonius a Kleopatra k otevření nové budovy Metropolitní opery v Lincolnově centru v roce 1966, v níž titulní roli egyptské královny ztvárnila Leontyne Price. Takto popisuje krach premiérového titulu, který strhala i kritika (a ani diváci zrovna nejásali), sám tehdejší ředitel Met Rudolf Bing ve své knize 5000 večerů v opeře (česky 1984 a 1988):

„Pro zahajovací představení jsme si objednali operu od Samuela Barbera, jehož Vanessu kdekdo obdivoval. Zvolil si za námět Shakespearova Antonia a Kleopatru, což jsem pokládal za nemoudré, neboť to není nejsilnější hra. O libreto požádal Barber Franca Zeffirelliho, který pak operu i režíroval; Zeffirelli měl zkušenosti s režií Shakespearových her v Anglii a režíroval a scénicky připravoval i shakespearovské opery a filmy. Tak jako nikdo z nás, ani on nevkládal v Barberovu hudbu velké naděje a operu režijně přetížil. A když jsme zkoušeli na otáčivém jevišti scénu u sfingy, neunesla podlaha váhu dekorací a shromážděného sboru a praskla tak nešťastně, že se ji po celou sezónu nepodařilo opravit. Bylo třeba navrhnout náhradní kulisy a všechny čtyři nové inscenace prvního týdne musely být scénograficky improvizovány.“

Film
Nesmazatelnou stopu zanechal Franco Zeffirelli i v kinematografii, ačkoli vedle čtyř operních filmů natočil jen tucet hraných filmů (a nepočítáme záznamy operních inscenací z divadel, kterých existuje bezpočet a řada jich byla vydána i na videokazetách a později na DVD). Debutoval v roce 1957 komedií Camping. O deset let později se celosvětově proslavil zdařilými a krásnými filmovými verzemi dvou Shakespearových her. Komedie Zkrocení zlé ženy (1967) byla původně zamýšlena pro hvězdnou italskou dvojici Sophia Loren a Marcello Mastroianni, ale nakonec hlavní role ztvárnila jiná slavná, dokonce manželská dvojice Elizabeth Taylor a Richard Burton, kteří pomohli i s produkováním a vzdali se honoráře ve prospěch procent z tržeb podle toho, jak bude film úspěšný. A byl. Oba hlavní herečtí představitelé dodali do filmu ono tolik potřebné jiskření, šarm a dravost, a tak jim člověk odpustí i to, že byli mnohem starší, než by jako shakespearovští hrdinové měli být.

Ještě zdařilejší je Zeffirelliho adaptace tragédie Romeo a Julie (1968). Mimo jiné i proto, že hlavní dvojice je tak úžasně mladá, jak by měla být. Hlavní role ztvárnili debutující Olivia Hussey a Leonard Whiting, v roli Tybalta se objevil Michael York. Vedle výpravy a kostýmů (Oscar) a celkově tklivé i vášnivé atmosféry si pozornost zaslouží i Oscarem oceněná kamera Pasqualina De Santis či hudba Nina Roty, který se podílel i na Zkrocení zlé ženy. Romeo a Julie byl nominován i na Oscara za nejlepší film roku a Zeffirelli dokonce za režii; byla to jeho jediná oscarová nominace. Film sklidil obrovský úspěch u diváků i kritiky a dodnes je považován za nejlepší filmovou verzi Shakespearovy nesmrtelné tragédie a za jednu z nejlepších shakespearovských adaptací vůbec. Sám Zeffirelli o svých dvou nejznámějších filmech prohlásil:

„Ovlivnění divadelním uměním se u mne projevuje, především pokud jde o Zkrocení zlé ženy, kde jsem záměrně chtěl vytvořit velkou kulturní podívanou s lehce divadelní koncepcí, cosi na půl cesty mezi divadlem a filmem. Jinými slovy, při Zkrocení zlé ženy jsem chtěl filmovými prostředky ilustrovat určitý jevištní experiment, zatímco jeden z důvodů, proč jsem chtěl natočit Romea a Julii, byl záměr vyjít ze stejného shakespearovského kadlubu, ale dojít přesně k opačnému výsledku – tj. k ryzímu filmu. A myslím, že se mi to podařilo, protože můj Romeo a Julie má možná spoustu chyb, ale je to film, který ani na okamžik nepřipomíná divadlo.“

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na