Martin Dvořák: Chybí tu éry osobností, kterým jde o kumšt, ne o moc

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rozhovor s uměleckým ředitelem občanského sdružení pro umění, nejen o jubilejním desátém ročníku ProART Festivalu 

Martin Dvořák je český tanečník, choreograf a pedagog. Narodil se v Brně, vystudoval brněnskou Taneční konzervatoř a Anton Bruckner Universität v Linzi. Po angažmá v brněnském Národním divadle, Laterně magice a Pražském komorním baletu odešel v roce 2001 do zahraničí. Tančil v kamenných divadlech či nezávislých souborech, mimo jiné ve Vídni, Bernu, Innsbrucku, Linzi, Londýně, Darmstadtu, Kasselu či Budapešti. Pracoval s více než čtyřiceti choreografy. V roce 2004 spoluzaložil Festival a Company ProART, jejichž filozofií je propojování a sbližování odlišných divadelních žánrů. Svou práci představil v divadlech či na festivalech v Polsku, Rakousku, Německu, Izraeli, Portugalsku, Maďarsku, Itálii. Žije ve Vídni.
Váš festival se profiluje na české scéně již desátým rokem, můžete ve stručnosti přiblížit jeho dosavadní vývoj a historii?

Ano, ProART Festival jsme zakládali v roce 2004, tehdy ještě pod názvem Tanec Terezín. Celá historie totiž začala právě v místě koncentračního tábora v Terezíně. Náš tehdejší projekt Gabriel Lion podle Viktora Emila Frankla se zabýval tematikou žití a přežití koncentráku a jeho smyslu a my jsme ho uvedli při tehdejších vzpomínkách Terezínské tryzny. Spolupráci s tamější Středoevropskou kolonií současného umění Meccou jsme chtěli rozvinout o multižánrový festival současných scénických forem, ale politické okolnosti mezi kolonií a městem nás nakonec donutily festival přesunout na poslední chvíli do Prahy, kde již zůstal. O rok později jsme ho rozšířili do Brna, odkud pocházím. Přišlo nám smysluplné tolik zahraničních pedagogů nenabízet jen kulturou přesyceným Pražanům, ale i vděčným obyvatelům moravské metropole.

Jak se za tu dobu proměnila tvář festivalu a jaké jsou jeho současné tendence?

Festival byl hned od počátku inspirován slavným vídeňským festivalem ImPulsTanz, který v sobě spojuje obrovské množství workshopů a večerních představení těch nejlepších tanečních souborů na světě. Nám však nejde pouze o jeden žánr, ale chceme vybízet k určitému nadžánrovému dialogu a zájmu umělců být otevřený a vnímavý i k ostatním kumštýřům. Samozřejmě, že člověk nemůže stejně dobře tančit, zpívat, hrát divadlo a ještě hrát třeba na housle, ale už jenom možnost si vyzkoušet ode všech žánrů alespoň ty základní esence, vás posune dál v té „vaší“ disciplíně. Já se pohybuju v divadelním světě už bezmála čtvrtstoletí a stále vnímám ten nezájem a bariéry mezi divadelníky. A to spolu sdílíme jedno jeviště, jednu budovu, ale často o práci toho druhého nevíme vůbec nic. To věčné kategorizování, vytváření šuplíků, preferencí a vyhraněnosti je v českém divadelnictví pořád strašně silné. Po deseti letech si stále myslím, že naše snahy nejsou utopie.

Jak festival funguje ve skutečnosti, pro koho je vlastně určen?

Festival je otevřen každému. Má dvě části – workshopy, probíhající přes den, a večerní program v divadlech. Když jsme začínali, nazývali jsme náš festival festivalem tance, zpěvu, herectví a fotografie. Po čase jsme ale toto přízvisko vypustili, protože jsme žánrovou nabídku rozšířili o kresbu, kytaru, klavír, kreativní psaní, letos nově o smyčcové nástroje. Kromě filmu snad už ani víc nabídnout nemůžeme, přesto je velmi těžké tak široký záběr umět prodat, dostat se do těch správných vod.

Samotné workshopy jsou odstupňovány podle obtížnosti a jsou vhodné pro laiky i odborníky. Věková kategorie také neexistuje, máme studenty, kterým je dvanáct let, ale i takové, kterým je přes šedesát. To samotné setkávání tak rozdílných povah, profesí, zkušeností, národností, žánrových preferencí považuji za největší dar a přínos našeho festivalu. To opravdu nikde jinde nezažijete.

Jaký tedy bude ten jubilejní desátý ročník? Co přinese nového?

Letošní ročník se nese v duchu tématu Linie-Kruh-Čas-Věčnost a my se snažíme trochu reflektovat naši minulost a přemýšlíme jak dál do budoucna. Je to malé ohlédnutí a současně vize do let dalších. Letošní workshopová nabídka čítá přes třicet pedagogů ze čtrnácti zemí.

Taneční workshopy povedou například Isira Makuloluwe, Mathieu Guilhaumon, Neil Paris, Karolina Kroczak, Nir Ben Gal, Irene Bauer, ta jména nemůžu zmínit všechna. Zpěv vyučuje Aleš Slanina a Renáta Podlipská, herectví Štěpán Pácl a Viktorie Čermáková, fotoworkshop povede Roman Sejkot, kresbu Roman Šolc, kreativní psaní Adam Georgiev, klavír Richard Pohl, kytaru a elektronickou kompozici Omar Rojaz Ruis a ateliér smyčcových nástrojů a komorní tvorby Graffovo kvarteto. Cíleně tady nezmiňuji jejich profesní high lights, protože jsem alergický na to věčné prodávání hvězdnosti, výjimečnosti a všech těch superlativ. Já znám tolik hvězd s renomé, jejichž kvalita je na pomezí únosnosti. My se snažíme stavět na kvalitě, na nových tvářích i na prověřených stálicích. Vždycky jde o to vytvořit tu správnou atmosféru, uvolnit prostor emocím, nechat proudit a přijímat energii. Přehnaná ambicióznost a kult hvězdnosti nejsou atributy našeho festivalu.

Zároveň bych měl zmínit, že workshopová část festivalu probíhá v Brně na baletních sálech Národního divadla, nového Divadla na Orlí a v Praze v prostorách Státní opery.

A večerní program letos skýtá co za překvapení?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář