Martina Janková: Lidové písně jsou pro mě primární řečí duše

Sopranistku Martinu Jankovou označil Frankfurter Allgemeine Zeitung za „jeden z nejlepších mozartovských sopránů naší doby“. Její hlas je charakterizován jako „plný křišťálového jasu, přesto šťavnatý“. Superlativů týkajících se interpretace děl Wolfganga Amadea Mozarta, stejně tak hudby baroka a děl devatenáctého století i první poloviny dvacátého století najdeme bezpočet.

Martina Janková žije s rodinou ve Švýcarsku, kde také začala její významná mezinárodní kariéra sahající od Evropy až po Spojené státy americké. Čas od času ovšem může její umění kromě zahraničního publika ocenit i publikum tuzemské. Jedna z těchto příležitostí se naskytne na konci letošního ledna. Společně s barytonistou Tomášem Králem a za doprovodu klavíristy Ivo Kahánka vystoupí v Písňovém večeru v kostele sv. Šimona a Judy 31. ledna letošního roku, kde zazní písně Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Když hovoří Martina Janková o hudbě a její interpretaci, je zřejmé, že tak oceňovaná hloubka a pravdivost jejího uměleckého výrazu pramení z celkového přístupu k dílům, z hluboké znalosti, z pokory vůči autorům a hudbě. „Hudba je pro mě jeden z největších darů. Být její součástí považuji za privilegium,“ říká pěvkyně.

Na pražském koncertě budete zpívat „folklórní“ písně Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Je to pro vás, jako pro rodačku z Orlové ve Slezsku, návrat ke kořenům?
Lidové písně jsou pro mě jakoby primární řečí duše. Janáček říkal, že je v nich celý člověk, a tak to vnímám i já. Jsou to zhudebněné archetypy nejhlubších lidských zkušeností a emocí kumulovaných do dvou minut. Kundera to ve svém románu Žert vyjadřuje úplně trefně: „Tam je ještě láska láskou a smutek smutkem“. Jde tedy o ryzí niterné záležitosti bez příkras, bez sentimentu, které se přenášejí z generace na generaci jako kódy lidství. Nešla bych tak daleko, abych v nich hledala ušlechtilost a čistotu jako to dělali Rousseau s Herderem. Ale je to pro mě studnice opravdových lidských emocí bez patosu. Tento ryzí výraz se snažím přenášet i do jakýchkoli jiných umělých skladeb. Proto mě lidová píseň a její kongeniální úpravy skladatelů jako Brahms, Chopin, Janáček či Martinů nesmírně zajímají.

Janáčkovu Lišku Bystroušku jste ztvárnila v Ženevě i na turné s The Cleveland Orchestra. Jak na Bystroušku vzpomínáte? Čím je vám Leoš Janáček blízký?
Liška Bystrouška je v mém DNA. Vyrůstala jsem ve Frýdlantě nad Ostravicí kousek od Hukvald a liščin charakter je mi velmi blízký. Mám velmi ráda politickou satiru a úplně miluji ty úžasně vtipné Těsnohlídkovy texty, i když v Janáčkově podání zúžené pouze na satiru sociální, stejně tak jako ten všeobjímající laskavý pohled na člověka se všemi jeho slabostmi.

Jste charakterizována jako mozartovská pěvkyně – jaký je váš vztah k hudbě klasicismu a baroka obecně?
Můj soprán je predestinován pro hudbu baroka a klasicismu i písňovou tvorbu. To byl také důvod, proč jsem se na začátku devadesátých let vydala přes Rakousko na studium do Švýcarska, tedy zamířila do německy mluvících zemí s živou tradicí barokní hudby a písňových recitálů. V té době jsem ještě neměla tušení, že v Praze právě vznikají barokní orchestry. S Václavem Luksem a jeho Collegiem 1704, Markem Štrynclem a Musicou Floreou a Janou Semerádovou a Collegiem Marianum jsem se seznámila až poté, co jsem se směla na společných projektech učit barokní interpretaci od Gardinera, Harnoncourta, Christieho, Herreweghe, Minkowskeho ci Marcona, Fasolise a Dantoneho.

Výjimečné bylo koncertní provedení opery Leopolda Koželuha Gustav Vasa v Helsinkách, v němž jste ztvárnila roli švédské šlechtičny Christiny Gyllenstierny. Zajímavé je, že dílo neprovozované dvě stě let neožilo v Čechách ani ve Vídni. U nás je dílo Leopolda Koželuha vyjma jeho Italských ariet vlastně neznámé, jeho orchestrální a komorní skladby se takřka neprovozují. Byl pro vás Gustav Vasa překvapením, vnímáte jej jako hudební raritu? A jak na tuto výjimečnou helsinskou produkci vzpomínáte?
Právě od Harnoncourta jsem získala to zapálení pro objevování dávno zapomenutých nebo opomenutých kusů. Když jsem byla pozvána ke spolupráci s Helsinským barokním orchestrem na jediné dochované opeře Leopolda Koželuha, znala jsem jen jeho písně a byla jsem úžasnou hudební kvalitou Gustava Vasy velmi překvapena a velmi jsem na Harnoncourta při zkouškách vzpomínala. Na pultíku prvních houslí byl také nalepen jeho citát, kterého se držím: „Unmöglichkeiten sind die schönsten Möglichkeiten” (Nemožnosti jsou ty nejkrásnější možnosti), a tak byl duch tohoto průkopníka stále s námi.

Byla opera Gustav Vasa, ať už poloscénicky jako v Helsinkách či pouze koncertně, ještě jinde a jindy reprízována?
Na operu o prvním švédském králi a zakladateli Helsinek se našly peníze opravdu jen tam a více se už představení bohužel nikde neprováděla.

Nastudovala jste řadu rolí z neznámých hudební děl jako například v Mozartově opeře Lucio Silla na festivalech Wiener Festwochen nebo Purcellově Fairy Queen na Styriarte v Grazu – jaké to je, interpretovat dílo, které není všeobecně známé a pro posluchače je v jistém slova smyslu objevem?
Vždy to pociťuji jako archeologickou práci, kdy se zkoušku po zkoušce odkrývá jedna vrstva za druhou, než se pomalu celé dílo vyloupne ze zapomenutí v celé své kráse. Prvním takovým mým objevem byl Simplicius Johanna Strausse s Welser-Möstem v Curychu, pak neznámé opery Haydnovy s Adamem Fischerem v Curychu a Nikolausem Harnoncourtem ve Vídeňském Musikvereinu a v Divadle na Vídeňce, Myslivečkovy pašije s Václavem Luksem na Pražském Jaru, Zelenkovy mše na Lucerne festivalu a festivalu Wratislavia cantants, Händelovo neznámé Il Parnasso in Festa na Händelově Festivalu v Halle s Andreem Marconem, Bononciniho oratorium San Nicola di Bari s Markem Štrynclem v Praze či Rejchova Lenora s Dennisem Russellem Daviesem a Filharmonií Brno.