Mezi vlastní přišel, ale vlastní ho nepřijali. Řecké pašije ve Štýrském Hradci

Opernímu dílu Bohuslava Martinů v čele s Juliettou a Řeckými pašijemi se v posledních letech či desetiletích na zahraničních operních scénách daří, a to oprávněně. Květnové berlínské nastudování Julietty aneb Snáře s Magdalenou Koženou a Rolandem Villazónem pod taktovkou Daniela Barenboima je ve Státní opeře v Schillerově divadle očekáváno jako prvořadá událost německé operní sezony. Ve srovnání s frekvencí uvádění Martinů velkých operních kompozic na českých scénách se v relativně krátkém čase vrátili k Řeckým pašijím rakouští inscenátoři. Tentokrát ovšem nikoliv v mimořádných souvislostech festivalových, jako tomu bylo v roce 1999 v Bregenz, ale v rámci běžné operní sezony ve Štýrském Hradci, jehož operní soubor v čele s hudebním ředitelem Dirkem Kaftanem nedá na českou operní tvorbu zjevně dopustit (Janáčkova Její pastorkyňa s Alešem Brisceinem byla zveřejněna i jako komerční CD). Idea nastudovat uprostřed předvelikonočního postu Martinů Řecké pašije ovšem neuzrála v Kaftanově mysli: „Řecké pašije mi strčila pod nos Nora Schmid a okamžitě jsem byl uchvácen dílem, námětem i hudbou.“

Zahraniční inscenátoři včetně těch štýrskohradeckých netrpí vůči českému opernímu kánonu skrupulemi, a tak se rozhodli nikoliv pro častěji uváděnou a zfilmovanou druhou verzi (1957–1959), ale pro verzi první (1954/1956–1957), londýnskou, zamítnutou Královskou operou Covent Garden, rekonstruovanou Alešem Březinou a v roce 1999 uvedenou za řízení Ulfa Schirmera na festivalu v Bregenz. Vedle archaického blízkovýchodního melosu rituální hudby a vášnivých výbuchů individuálních a kolektivních emocí to byla právě původní kaleidoskopická podoba díla, která inscenátory tak lákala. A ačkoliv se zapřísahali, že aktuální dění na jihorakouské hranici a ve vnitrozemí našich jižních sousedů nemělo na inscenační tvar díla žádný vliv, švýcarský režisér Lorenzo Fioroni je nikoliv rozklenul, ale doslova jako ostrou ocelovou strunu napjal mezi třemi póly: tradičními pašijovými hrami jižních, německy mluvících zemí, konzervativním světem rakouské společnosti mimo Vídeň a utečeneckou vlnou. S tou má Štýrský Hradec a jeho okolí vlastní zkušenosti nejpozději od dob války v bývalé Jugoslávii, o žhavé současnosti nemluvě (žebraví muzikanti a Cikáni si ve Štýrském Hradci v opeře zahráli v krátkém čase již podruhé – naposledy jsem je viděl v politicky nekorektním nastudování Offenbachovy komické opery Rytíř Modrovous festivalem Styriarte s Nikolausem Harnoncourtem za dirigentským pultem). Že si inscenátoři odvoláváním se na obecná lidská témata a zapíráním současných inspirací poněkud protiřečili, doložila přidaná postava vypravěče, který pro jistotu děj komentoval v angličtině s blízkovýchodním akcentem. Během večera jsem kolikrát pomyslel na publikum, které do posledního místa zaplnilo hlediště během třetí reprízy (17. března 2016, premiéra 5. března 2016) a jemuž by při volbě mladší autorovy verze byla poskytnuta alespoň občasná útěcha v lyrických pasážích pozdního Martinů. Inscenátoři se ovšem rozhodli předložit publiku – velmi mladému publiku! – dílo, které nemohlo být v geografických a chronologických souřadnicích aktuálnější. Pálilo na hrudi, řezalo v srdci a bodalo do očí, jak bylo obnaženo na kost a štípalo ostrým světlem neonů nad scénou.

V hledišti se ještě ani nesetmělo a již se na scénu trousili dvojníci počestných obyvatel Štýrského Hradce. Hltavě se cpali fastfoodovými laskominami, uctivě se zdravili a bezbřeze žvanili, než se s úderem zvonů na prázdné scéně s pohyblivou konstrukcí lešení a předimenzovaným balvanem v pozadí, který nahrazoval skalnaté pahorky Sarakiny nad Kazantzakisovým a Martinů Likovrisi, objevili hlavní aktéři Velikonoc, vytržených z jakýchkoliv náznaků dovolenkové atmosféry ostrovního Řecka a přenesených do odkouzlené reality rakouské současnosti. Chorál je spíše skandován a rozdělování úloh v pašijových hrách napřesrok je kombinací karbanické scény a nejapných českých losovaček. Už jen pohled na úřednicky úlisného římskokatolického, nikoliv ortodoxního kněze Grigorise se zálibou v haute couture (Wilfried Zelinka) dává tušit, že mu nejde o Boha a víru, ale o dominanci v místní komunitě. Někteří pašijoví aktéři o své role stojí, jiní – jako plavovlasý Manolios s vlasy do culíku švýcarského tenoristy Rolfa Romei (další skvělý švýcarský tenorista vedle Maura Petera a Bernarda Richtera) – jsou jejich přidělením zaskočeni.

Vše stvrzují úřednické podpisy závazku vystoupit v příštích pašijových hrách, do nichž je obsazena i místní prostitutka Kateřina. Mnou navštíveného večera ji neztvárnila Dshamilja Kaiser, ale za indisponovanou titulní hrdinku na poslední z posledních chvil zaskočila nepochybným hereckým talentem a půvabem oplývající plavovlasá dramaturgyně opery Marlene Hahn, zatímco z portálu roli zpívala Judith Howarth. V rámci daných možností zvládly nelehkou situaci skvěle, publikum záskok vřele kvitovalo. Jedinou nepříjemností se staly přítomné mikrofony – ano, Martinů Řecké pašije se dočkají již druhé živé nahrávky rakouské provenience v posledních dvaceti letech.

Dokud se na scéně neobjeví zástup zbídačených řeckých uprchlíků, Turky vyhnaných z domovů, v čele s knězem Fotisem (Markus Butter), má publikum možnost pohlížet na inscenaci jako na selanku, i když modernizující.

Uprchlíky v archaických kostýmech ihned od obyvatel Likovrisi a publika v hledišti, v němž se hraje po celý večer, oddělí izolační pásky. Na scéně je štýrskohradecká městská policie a publiku díky voyeurským médiím neunikne jediný mediálně hodnotný záběr. Divadlo přestává být hrou a stává se nepříjemně nastaveným zrcadlem aktuální současnosti, ať se inscenátoři zapřísahali nadčasovostí operního sdělení sebevíce. Uprchlíky vyprovází Kristus-Manolios a jeho učedníci Jakub-Kostandis (nadějný Dariusz Perczak), Petr-Jannakos (herecky přesvědčivý Manuel von Sanden) a prostoduchý Jan-Michelis (naivně dojímavý Martin Fournier) bez Jidáše-Panaita (Taylan Reinhard).

Ve druhém aktu se Manolios s novými apoštoly vžívají do nových rolí – až k hranicím šílenství je přivádí společná konzumace marihuany. Proč ne, jsou to přece rybáři dnešních dnů… Zato následující dvě scény mají působivost až filmovou: Ladas (Tino Sekay) svádí Jannakose k zneužití nouze uprchlíků skrze obohacení se jejich posledním majetkem (igelitové pytle odpadků) po tarantinovsku v kabině amerického vozu padesátých let (čekal jsem jen, kdy vytáhne nějakou palnou zbraň). A setkání Manolia s Kateřinou na obnaženém balvanu ve tvaru vejce symbolicky připomínalo starozákonní scénu prvních lidí. Že zpíval starého muže z řad utečenců řecký zpěvák Konstantis Sfiris, působilo dvakrát autenticky, zvláště když ukládání ostatků předků do základů nově budované vesnice mělo atmosféru až hysterickou.

Měla-li volba archaizujících kostýmů v případě zástupu uprchlíků vzbuzovat novozákonní asociace, pak to byla volba správná, což dokládal výstup kněze Fotise na konci druhého dějství, když udílel rozhřešení Jannakosovi, který si Ladasovu nabídku kajícně rozmyslel.

Manoliovo vizionářství jej postupně zbavuje rozumu a vede k plné sebeidentifikaci s Kristovým osudem: místo pláště, kterým Krista na poslední cestě obdařili římští vojáci, obléká na sebe igelitovou pláštěnku, jaké známe z televizních záběrů proudu uprchlíků. Že se mu Lenio (Tatjana Miyus) upomíná se zásnubním slibem, je mu již minulostí, a tělesné lásky se odříká definitivně při setkání s Kateřinou. Evokaci barokních mystických obrazů zásnub duše s Kristem-ženichem ovšem přerve vpád kruté reality: to se Grigoris s místní smetánkou smlouvá na Manoliově smrti, než jeho odhodlání strhne všechny ostatní přítomné na scéně a z nečinnosti obviní přítomné v hledišti. Ostatně, uchovat si odstup od dění na jevišti není pro publikum nijak snadné, protože svatební scéna ze začátku čtvrtého aktu vykouzlí atmosféru aktuálního občanského sňatku Republiky Rakousko, při němž ukrajinská sopranistka Tatjana Miyus k pobavení přítomného publika s ženichem Nikoliem vyženila i rakouské státní občanství. Svatební veselí přeruší Manoliova vlastní pašijová slavnost se zkrvaveným Kristem-Manoliem nesoucím kříž. Jen co se zástup uprchlých Řeků usnese bojovat za jídlo a půdu i násilím, Manoliovu tvář zbarví skutečná krev. Vrahem je Jidáš – Panait (Taylan Reinhard), jemuž jen svatebčané ve velké večerní přihlížejí.

Zbytečná byla Manoliova smrt: uprchlíci za doprovodu policie a médií táhnou dál a na Manoliovo mrtvé tělo se snášejí vločky melancholických Vánoc. Kdo bude Manoliovým nástupcem v blížících se pašijových hrách? Fanatický Jannakos, nebo prostoduchý Michelis?

Štýrskohradecký inscenační tým nedává publiku vydechnout: obraz stíhá obraz, symboly pronásleduje realita a pod kotlem neustále přitápí šéfdirigent opery Dirk Kaftan, který má k dispozici plně obsazený orchestr, Filharmonický orchestr Štýrský Hradec, účinkující i ve vlastní abonentní sezoně. Smekám před jeho výkonem, Martinů tvorbu v podstatě nehraje, což bylo samozřejmě znát na opatrně objektivním přístupu k autorovým hudebním idiomům. Na druhé straně hrál v naprosté koncentraci a zájmu o skladatelovo hudební sdělení, k čemuž byl emocionálně pobízen živelným dirigentem Kaftanem. Ve výborné kondici se prezentoval Operní sbor doplněný studenty místní hudební univerzity (sbormistr Bernhard Schneider).

Jeviště zaplnila i řada statistů včetně herců neevropského původu. Na prvním místě je však nutno přiznat, že zatímco řada jiných evropských repertoárových divadel má problémy s vyváženou uměleckou kvalitou členů operního ansámblu a koketuje s různými formami staggiony, ve Štýrském Hradci stále sázejí na poctivou a soustavnou práci uměleckého souboru. I ta nejposlednější role byla obsazena solidním zpěvákem či zpěvačkou, zkušenosti domácího Marka Buttera a hostujících Rolfa Romei a Judith Howarth z předních evropských scén pak byly nepřeslechnutelně znát. Jistě po zásluze věnovala rakouská média štýrskohradeckým Řeckým pašijím pozornost coby nejpozoruhodnější operní inscenaci posledních let. Mám-li být upřímný, tak silného operního Martinů jsem v divadle nezažil a nečekal, jakkoliv jeho operní tvorba k moralitám vybízí (naposledy ostravská Tři přání a brněnské Hry o Marii). Jen jsem se připojil k zástupu operních diváků, kteří z divadla nemohli neodejít zasaženi radikálním režijním výkladem, emocionálním hudebním nastudováním a nepříjemně aktuálním poselstvím Kazantzakisova příběhu a Martinů hudebního jazyka.

 

Hodnocení autora recenze: 95 %

Bohuslav Martinů:
Die Griechische Passion
(Řecké pašije)
Hudební nastudování a dirigent: Dirk Kaftan
Režie: Lorenzo Fioroni
Scéna: Paul Zoller
Kostýmy: Annette Braun
Světla: Franck Evin
Dramaturgie: Marlene Hahn
Sbormistr: Bernhard Schneider
Das Grazer Philharmonischen Orchester
Der Chor der Oper Graz
Premiéra 5. března 2016 Opernhaus Graz
(psáno z reprízy 17. 3. 2016)

Manolios – Rolf Romei
Kateřina – Judith Howarth / Marlene Hahn
Fotis – Markus Butter
Grigoris – Wilfried Zelinka
Yannakos – Manuel von Senden
Lenio – Tatjana Miyus
Panait – Taylan Reinhard
Archon – Ivan Oreščanin
Starý muž– Konstantin Sfiris
Kostandis – Dariusz Perczak
Michelis – Martin Fournier
Despinio – Sofia Mara
Stará žena – Yuan Zhang
Kapitán – Dietmar Hirzberger
Dimitri – Richard Friedemann Jähnig
Muž v hrobě – David McShane
Komentátor – Benjamin Plaut

www.oper-graz.com