Michal Záhora, Petr Zuska a Alena Pešková a jejich nové projekty

Týden s tancem (64) – od 19. do 25. března 2018. V dnešním vydání najdete: Připravíme se na nadcházející premiéry do Prahy a Budějovic, ale také na výstavu do Kolína nad Rýnem a na festival do Hannoveru. Novou libereckou premiéru přibližuje choreografka Alena Pešková.

Michal Záhora a Koncert pro ni
První jarní den 21. března přinese v Praze premiéru choreografa Michala Záhory v Atriu Žižkov. Koncert pro NI, společný opus choreografa Michala Záhory a violoncellisty Petra Šporcla. Dalšími členy tvůrčího týmu jsou režisér Jan Komárek a módní návrhářka Zuzana Kubíčková (o soirée v jejím vinohradském ateliéru s umělci z produkčního uskupení Pulsar jsme psali v Týdnu s tancem zde). Jde o jednu ze tří autorských premiér, kterou v rámci celoročního projektu Výročí připomíná Pulsar stoleté jubileum české státnosti.

Sólový koncert pro violoncello je koncipován jako duet mezi zvukem a obrazem a mezi interpretem a tanečníkem. Hudba by měla být oním pevným a určujícím bodem v prostoru. Je inspirací a pocitovým průvodcem při setkání tří hlavních tvůrců. Hudba, vybraná režisérem Janem Komárkem, sestává z Bachova Preludia C dur, kterým se přes lyrickou Sonátu pro violoncello György Ligetiho dostane k hudbě dvou současných českých skladatelů, Ondřeje Štochla (Tetralog) a Petra Hejného (Metal sonáta). Dodejme ještě, že hned druhý den po premiéře nového projektu se v divadle Ponec koná derniéra inscenace Michala Záhory Devoid o pocitu ztráty či chybění a neúplnosti. O tomto sólovém projektu Michala Záhory jsme psali zde a určitě doporučujeme využít poslední možnosti jej vidět.

Klíče odnikud v Jihočeském divadle
Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích uvádí v pátek 23. března druhou premiéru této sezony, autorské taneční divadlo Klíče odnikud. Autorem námětu, režisérem, choreografem i dramaturgem je Petr Zuska, choreograf a tanečník známý především jako dlouholetý umělecký šéf Baletu Národního divadla v Praze. Na jihočeskou scénu se novou inscenací vrací po šesti letech. Petr Zuska pracoval poprvé se souborem baletu Jihočeského divadla v roce 2012, kdy na zdejší scéně uvedl v rámci baletního večera Bez gravitace choreografii Mariin sen, předtím již uvedenou na jiných scénách. Tentokrát vytvořil nový projekt přímo pro soubor.

Divákům přiblížil genezi inscenace takto: „Má vlastní celovečerní ‘variace’ je inspirována mou nedávnou návštěvou dnes již úplně opuštěného domu po mých prarodičích. Ten byl po několik posledních desetiletí obýván osamocenou ženou, která zde posléze v naprosté samotě i zemřela. Zoufalá a vyšinutá schizofrenička, uzavřená do svého vlastního světa strachu a hrůzy ze všeho okolo, jíž nebylo pomoci. Obklopena tmou plnou reje svých neuspořádaných démonů a zároveň svazky pedantně a přesně nadepsaných klíčů. Byla to má teta, které je můj nový opus věnován.“ Současně však uvádí, že se však v žádném případě nejedná o konkrétní vyprávění onoho smutného životního příběhu.

Zuskovo nové celovečerní dílo se opírá o kontrast mezi dvěma velice rozdílnými hudebními díly dvou českých skladatelů. Zazní v něm fragmenty z Requiem Antonína Dvořáka a klavírní lyriky Leoše Janáčka, konkrétně z velmi slavného cyklu Po zarostlém chodníčku. Dvořák své Requiem komponoval v období, kdy byl na vrcholu tvůrčích sil, v čase své největší umělecké expanze. Ačkoli se formálně jedná o mši za zesnulého, není tato skladba přímou reakcí na osobní tragédii, ale spíše velkolepou oslavou Boha. Je protkána esencí věčných otázek po smyslu lidského bytí a existence vůbec a v neposlední řadě vírou v naději. Janáčkův klavírní cyklus Po zarostlém chodníčku zato vyvěrá z jednoho z nejzoufalejších období skladatelova života, kdy mu vedle několika profesních neúspěchů zemřela jednadvacetiletá dcera Olga.

Zajímavostí této inscenace je kombinace tance s netradičním využitím živé klavírní interpretace výběru z Janáčkova klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku přímo na jevišti. Ke spolupráci na tomto projektu proto Zuska přizval klavírní virtuózku Boženu Steinerovou, alternovat ji bude Ayano Nagamori. Scénografem je Jan Dušek, který již spolu s Petrem Zuskou vytvořil zhruba patnáct inscenací v tuzemsku i zahraničí. Střídmé scénografické řešení vychází jak z tématu, tak i z hudební dramaturgie. Autorem kostýmních návrhů, které scénu Jana Duška dotvářejí, je tanečník, choreograf a vedoucí uměleckého souboru Laterny magiky Pavel Knolle, který se příležitostně věnuje právě návrhům kostýmů a scén pro taneční a baletní inscenace.

Nostalgiáda ve Studiu ALTA
Ve stejný den jako budějovická premiéra se uskuteční premiéra současného tanečního představení v pražském Studiu ALTA. Projekt Nostalgiáda uvede tanečník a režisér Karel Vaněk, půjde o česko-slovensko-německý taneční retro projekt o „starých dobrých časech“, který bude uveden jen po tři večery 23., 24. a 25. března. Choreograf Karel Vaněk, působící mnoho let v Německu, se společně s tanečníky a choreografy své generace z České a Slovenské republiky a z Německa ohlíží zpět – někdy skrze růžové brýle – a hledá v minulosti to, co jim v současnosti chybí. „Musíme utíkat do minulosti, abychom si ulevili od současnosti, anebo probíhají právě teď ty staré dobré časy, po kterých se budeme za deset let zase toužebně ohlížet?“ ptají se tvůrci. Jako interpreti i spolupracovníci na choreografii a výsledné podobě inscenace se představí Monika Rebcová, Olaf Reinecke, Anka Sedláčková a Karel Vaněk. Dramaturgem je pravidelný spolupracovník Karla Vaňka Guido Preuss.

Inscenace Nostalgiáda je po šestadvaceti letech prvním projektem uvedeným v Česku v premiéře, Karel Vaněk se zde sice čas od času objevuje a uvádí své inscenace, ale přichází s produkcemi jako host (například loni s inscenací Jáchymov, recenze zde), nikoli tvořit nové projekty.

Karel Vaněk pochází z Litvínova. Před taneční kariérou vystudoval matematiku na Univerzitě Karlově, ale během studií začal navštěvovat soukromé taneční hodiny a stal se členem Vojenského uměleckého souboru Univerzity Karlovy. Účastnil se stáží v Londýně a New Yorku (London Contemporary Dance School, American Dance Festival, ve studiu Merce Cunninghama). V letech 1984–1990 byl čelenem Laterny magiky, v roce 1991 založil soubor, respektive umělecké duo Černá & Vaněk Dance. V letech 1992–1997 byl sólistou Choreografického divadla ve Freiburgu a v letech 1997–2002 sólistou Choreografického divadla Bonn. V roce 1993 byl pozván ITI (International Theatre Institut), aby vedl choreografický workshop během mnichovského světového kongresu International Theatre Institut. V roce 1996 byl jmenován ředitelem skandinávského choreografického workshopu New Dance „Danse 96“ ve Stockholmu. Kromě inscenací pro Černá & Vaněk Dance vytvořil choreografie pro New Prague Dancers, Schweizer Kammerballett, celovečerní představení pro Choreografické divadlo Bonn a další. Eva Černá zemřela v roce 2008, ale Karel Vaněk se dál věnoval a věnuje choreografické práci. V Praze byly v posledních letech uvedeny kromě Jáchymova například projekty Fearytale (2011) a Tanzhuren (2013).

V Liberci vzniká (S)tvoření
Pomalu se blíží také duben se svými premiérami. Jako první bude na řadě šesté liberecké Divadlo F. X. Šaldy s premiérou baletu s tajuplným názvem (S)tvoření. Už teď jsme požádali uměleckou šéfku souboru a choreografku Alenu Peškovou, aby nám svůj nový projekt přiblížila. V úvodní anotaci se dozvíme základní ideový rámec:

„Odpoutejme se od dějových baletů a ponechme tanci jeho prvotní a nejhlubší smysl – rituál. V připravované inscenaci (S)tvoření se choreografka Alena Pešková nechává inspirovat východní filozofií, taoistickými texty a pěti lidskými emocemi – hněvem, radostí, zádumčivostí, žalem a strachem. Tancem prožitým do extrému, se všemi barvami, zvuky, vůněmi i tajemnými čísly… Taktéž přizveme na jeviště živly – vítr, oheň, zemi, kov a vodu. V tomto ‘mystickém rituálu’ působícím na všechny smysly projdou diváci, ale i tanečníci a hudebníci katarzí a vyjdou očištěni… Všichni nacházejí chybějící element, jímž je láska.“

Ale nedá nám to, abychom zkoumali dál…

Můžete přiblížit, jaké konkrétní texty vás inspirovaly? Kam až se datuje jejich historie?

To vlastně bohužel nemohu. Je to esence všeho, co jsem z této oblasti do sebe vstřebala od té doby, co se mi krátce po revoluci dostala do rukou kniha Vladimíra Anda Klasická čínská medicína. Vzájemné rození, působení, ovládání i ponižování pěti prvků. Jejich vliv na (n)emoce a zpětný chod toho všeho. Pak jsem zjistila, že objevuji Ameriku, a že o tomtéž – ať už vědomě či podvědomě – hovoří všichni velcí duchové všech dob… A tak jsem se mohla vrátit do Evropy ke křesťanským mystikům, Goetheovi, Shakespearovi, Bachovi… Ačkoliv v západní kultuře častěji využíváme pouze čtyři prvky, na rozdíl od Východu, kde jich mají pět.

Co vyjadřuje samotný název představení – co má během něj být „stvořeno“? A necháváte se inspirovat i nějakými konkrétními tanečními projevy ritualizovaného chování, které dokumentují etnografové, tím, jakou má podobu využití tance v různých částech světa, nebo vás vede pouze intuice?

Jak již bylo naznačeno, taoistické učení o pěti prvcích je zde aplikováno na „náš“ časoprostor… Ale možná zůstáváme úplně mimo něj. Jistě jsme však někde, odkud se momentálně nedá utéci (z tohoto života), protože tu cítíme příliš mnoho vazeb. Něco se tu stalo… Možná se ocitáme v prostředí staré továrny, kde kdysi došlo k výbuchu. Možná je to staré nádraží, kde žádný vlak nikdy nejel. Uprchlický tábor, do kterého nevíme, proč a odkud jsme přišli. Divadlo, jehož režisér visí v provazišti… Prostě jsme někde, kde má každý svou „skříň“ se vzpomínkami, ale i věcmi, které se budou určitě ještě hodit… A tak tu čekáme na ten vlak, další výbuch, příchod někoho… A mezitím… (S)tvořitel (s)tvořil (s)tvoření, která tvoří… Ze stereotypu jedna emoce rodí druhou, ovládá jinou, podmaňuje další… Každá má svou barvu, vůni, číslo, zvuk… A je správné ji každou přijmout, prožít, ovládnout… Zatím jsou to jen naše surreálné sny, které nám protékají mezi prsty. Chytit je nemůžeme. Láká to i bolí… Ale všichni tušíme, co se musí stát, abychom se odhodlali odejít… Zůstat? Obojí chce odvahu.

S jakým pocitem nebo poznáním chcete, aby divák z vašeho přestavení odcházel?

Víte, já bych si vlastně přála, aby u tohoto představení diváci co nejméně přemýšleli, ale o to více prožívali. A to i přesto, že tu opravdu vše bude mít své místo a význam… Ale vše se mění a přetváří, a ten kdo se dívá, sám tvoří, proto například vím, že žal v někom, kdo má „problém“ s tím se dojmout, může vyvolat různé reakce: zesměšnění situace – protože radost ovládá žal, zádumčivost – protože ta je jeho matkou, strach – protože ten je jeho synem… Ale nejlépe by bylo tyhle „problémy“ nechat v kapse kabátu, který odevzdáme v šatně – oni nám ho po představení zase vrátí (!):-), a chtít se čistě a upřímně vztekat, radovat, proměňovat, dojmout, bát a nakonec možná i prozřít.

Děkuji za rozhovor!

VIZITKA
Alena Pešková v roce 1994 absolvovala na Taneční konzervatoři v Praze. Po jedné sezoně v Hudebním divadle v Karlíně působila v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Od roku 1999 pracuje jako nezávislý tanečník, choreograf a režisér. Absolvuje turné v zahraničí (Evropa, Japonsko, Jižní Amerika). Jako choreograf, tanečník a režisér spolupracuje s Divadlem J. K. Tyla v Plzni, Státní operou Praha, Českou komorní filharmonií, Severočeským divadlem opery a baletu, Vienna Walzer Orchestra, Manoel Theatre… Připravuje choreografie pro opery, muzikály, festivaly, vernisáže, reklamy. Vytváří celovečerní balety na vlastní libreta (Maryša, Café Aussig, Periferie, Jessie a Morgiana, Louskáček, Krvavá svatba, Gustav Klimt, Popelka, Svěcení jara…). Režíruje opery (Carmen, Kouzelná flétna, Trubadúr…). Je zakladatelkou nezávislého sdružení profesionálních tanečníků s názvem Ultra-minimal-ballet (UMB), které mělo svůj debut v roce 2008 v prostorách Blues sklepu (5 m2 – hudba: Petr Wajsar, Jessie a Morgiana – hudba: Gabriela Vermelho). Od září roku 2010 působí jako choreograf a šéf baletu Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Dvakrát se ocitla v širší nominaci na Cenu Thálie. Mezi její nejvýznamnější role patří: Dáma s kaméliemi – titulní role, Marná opatrnost – Lisetta, Carmina Burana – Rebecca, Jessie a Morgiana – Morgiana, Sen noci svatojánské – Titánie, Kouzelná flétna – Pamina…
(Zdroj: www.alenapeskova.cz)

www.saldovo-divadlo.cz

Za taneční fotografií do Kolína nad Rýnem
V pátek 23. března otevírá novou výstavu Německý taneční archiv v Kolíně nad Rýnem ve svém tanečním muzeu. Jde o výstavu fotografií známého německého fotografa Gerta Weigelta, jehož pověst již dávno překročila hranice a jistě není neznámý ani českým zájemcům o taneční umění. Vernisáž výstavy Gert Weigelt. Autopsie in Schwarz/Weiss je přístupná zdarma, jinak bude výstava běžně dostupná návštěvníkům muzea. Potrvá až do 27. ledna příštího roku jako většina dlouhodobých výstav v kolínském archivu/muzeu. Zahájení se zúčastní například choreograf a umělecký šéf Ballet am Rhein Martin Schläpfer.

Výstava představuje významného německého fotografa, který se zabývá klasickou černobílou fotografií především ve stylizovaných portrétech, detailech, aranžovaných skulpturách, představuje divákům krásu tančícího těla, jako kdyby šlo o výtvarné dílo. Vychází z estetiky krásy v antickém duchu, není ani tak dokumentátorem a jevištním fotografem, ale vytváří svůj vlastní čistý umělecký svět. Nová výstava představuje výběr z jeho studiové tvorby: inscenované fotografie i portréty tanečníků. Výstavu doplní také krátké umělecké filmy, které vytvořil v devadesátých letech pro německou a nizozemskou televizi.

Gert Weigelt vystudoval tanec a věnoval se zprvu profesi tanečníka, ve Švédském královském baletu, v souboru Cullberg Ballet, dokonce i v Nederlands Dans Theater. Tak se setkal s tvorbou choreografů, jakými byli Hans van Manen, Jiří Kylián, Jerome Robbins, Birgit Cullberg, Glen Tetley, Kurt Jooss nebo José Limón, kteří ovlivnili jeho estetické vnímání i ve fotografii. Po ukončení aktivní taneční kariéry vystudoval uměleckou fotografii, amatérsky se této zálibě začal ale věnovat už jako tanečník. A během studií se začala rodit jeho dlouhá kariéra, i když je fotografem nikoli reportážním, ale uměleckým, jeho tvorba zahrnuje takové množství snímků, že se svého druhu dokumentem německé taneční scény už stala.
O výstavě a archivu více zde .

Festival Oster-Tanz-Tage v Hannoveru
Takových „tanečních dnů“ je v Německu nepřeberné množství, protože podpora tance je pořád dost velkorysá. Většinou jde o regionální akce, ale některé festivaly a Tanz-Tagen jsou trochu rozsáhlejší. Pokud by měl divák zrovna cestu kolem, může natrefit na zajímavé produkce. Velikonoční taneční dny, které se konají v Hannoveru v prostorách Státní opery, začnou 27. března a potrvají do 2. dubna. Organizátorem je baletní soubor, respektive jeho umělecký šéf Jörg Mannea. Hlavními lákadly jsou tři velké soubory.

Prvním je soubor Sasha Waltz & Guests, který bude vystupovat 30. a 31. března s inscenací Körper, tedy Tělo. V inscenaci se choreografka zabývá tím hlavním tanečníkovým nástrojem, jeho tělem, jeho všemožnými výrazovými možnostmi a schopnostmi.

Soubor Gauthier Dance představí inscenaci Nižinskij v choreografii významného německého autora Marco Goecka, a to 29. března. Soubor Gauthier Dance sídlí ve Stuttgartu ve stínu Neumeierovy velké baletní company. Život a dílo Václava Nižinského jsou stálým lákadlem pro choreografy, kteří rádi tvoří na motivy osudů slavných osobností, rozporuplných psychologických charakterů.

Dalším festivalovým lákadlem je juniorská mnichovská taneční skupina Bayerisches Junior Ballett München. Ve svém vystoupení nabídne několik částí – Obrázky z výstavy, choreografie z dílny Norberta Grafa, Aymana Harpera a Ivana Lišky, choreografii Jardí Tancat Nacho Duata, který je intendantem berlínského baletu, dále 3 preludie Richarda Siegala na hudbu George Gershwina a v neposlední řadě práci našich krajanů – krátký balet s názvem Car chce spát v choreografii Ondřeje Vinkláta a Štěpána Pechara (o premiéře jsme informovali zde). Představení se uskuteční 27. března.