Balada pro Jáchymov ve Studiu ALTA

Co víme o Jáchymově, Joachimsthalu? Město s necelými třemi tisíci obyvateli se proslavilo nejprve těžbou stříbra a mincovnictvím, vznikl tu jáchymovský tolar, který dal později jméno i americkému dolaru. V této oblasti bylo naleziště stříbra velmi bohaté a stejně tak bohatý to byl v té době kraj. V šestnáctém století ve městě žilo kolem osmnácti tisíc obyvatel. Vyčerpávání zásob rudy a historické události, spojené s třicetiletou válkou a rekatolizací, město zase vylidnily. Západněji v Krušných horách se těžil cín a v kraji se rozvíjela výroba docela jiného druhu, především rukavičkářství, výroba krajek nebo třeba zpracování perleti na knoflíky. Pro Jáchymov znamenalo znovuzrození, když Marie Curie-Skłodowská objevila ve smolinci, uranové rudě, čisté radium (kdo chyběl v hodinách dějepisu, jistě tuto informaci pochytil z populárního filmu Světáci) a v Jáchymově vznikl vůbec první důl na světě, kde se těžilo. Radioaktivita dokáže zabíjet i léčit, Jáchymov proslul radonovými lázněmi, zejména pro poruchy pohybového aparátu, ale také nechvalně známými uranovými doly, které byly založeny už za druhé světové války a sloužily i nacistům, i když známější je jejich poválečná historie jako místa, kde byli internováni političtí vězni.

My „Krušnohorci“ máme o mnohém povědomí. Ale vědí to také jiní? To byla motivace vzniku tohoto projektu. Míra povědomí či nepovědomí o tomto pozoruhodném místě se však těžko posuzuje, každý divák má jinou zkušenost, ale troufám si předpokládat, že české publikum leccos ví. Inscenace však není také primárně určena jemu. Poukazuje na historii a souvislosti pro mnohé neznámé a překvapivé, apeluje na zachovávání živé paměti. V inscenaci se objevuje řada témat od nukleární katastrofy po zmiňované lázeňství.

Obrazy a výjevy inspirované událostmi, které jsou s tímto malým krušnohorským městem spojeny, tvoří emotivní osu inscenace. Druhou, faktickou linii, která má divákům pomoci ukotvit tyto dojmy v konkrétních historických souvislostech, představuje mluvený dialog, který vede choreograf s dramaturgem a performerem. Choreografovo důrazné „stop“ tvoří předěly mezi výjevy a určuje rytmus inscenace. Výměna názorů mezi hledištěm a scénou působí bezprostředně, ačkoli je připravena. Spoluautorem a spoluhráčem je choreografovi německý hudebník Guido Preuss, který přitom zcela drží krok s ostatními performery v pohybových pasážích.

Bez dialogů, které odlehčují jednotlivé výjevy, by inscenace mohla působit až příliš melancholicky, ačkoli jsou v ní i jiná místa, kde autoři volili nadsázku, ať je to neumělá recitace nebo zpěv Internacionály, červené ponožky jako symbol komunistické moci nebo někdy jen milá bezprostřednost interpretů, třeba když dívky imitují plavání v lázních. Ale ani při využití mluveného slova nejsou všechny výjevy jednoznačně rozklíčovatelné. Mnohé napoví a dovysvětlí následná diskuse s tvůrci, ale nabízejí se otázky – pokud tvůrci chtějí, aby dílo bylo diváky jasně interpretováno, pochopeno, neměli by ubrat na abstrakci? A pokud chtějí ponechat divákům plnou svobodu ve vytváření asociací, které vůbec nemusí souviset s historickými událostmi, proč ještě o díle hovořit? Například inspirace životem hokejisty Bohumila Modrého, který byl jedním z vězňů v uranovém dole, je něco, co prostě divák nemá šanci sám odhalit. V sólu křehké tanečnice s asijskými kořeny (Iorhanne Da Cunha) lze jen těžko rozeznat lázeňskou manažerku, i když je to brilantní miniatura, která evokuje proměnu lidské bytosti v démona.

Atmosféru kromě hry na piano a zvukových efektů tvoří především světelný design. Soustava světel zahrnuje i blikající zářivky, které mají na příkaz navodit „postapokalyptickou“ atmosféru, nebo jedovatě zeleně svítící kostky, které evokují radioaktivní záření. Scéna se pravidelně noří do šera až tmy a téměř ve tmě také inscenace začíná, jen za zvuků kapající vody a s tanečníky probouzejícími se z nečinnosti v uvolnění na zemi. Černá, zelená a bílá jsou vůbec dominantními barvami. Starosvětské časy evokují krajkové topy tanečnic, mnohdy se ale tančí jen v tílku. Skupinové scény jsou synchronizované, tanečníci efektně rozviřují energii i v sólech a duetech. Tanec sice neumí odvyprávět historická fakta, ale jako nositel emocí a citů je nejsilnějším médiem. I když někdy diváka ukolébá téměř ke spánku…

Skupina na scéně je různorodá, ale sladěná, každý je individualitou. Křehká Kanaďanka s čínskými kořeny Iorhanne Da Cunha má za sebou klasické vzdělání, ale z její bytosti čiší kultura asijského tance, je to cosi, čím je vybavena genetická paměť jejího těla, zcela bezpochyby. Její výraz, její ruce, jež se dokáží pohybovat tak elegantně, a z čista jasna se změnit v ohavné pařáty, schopnost z krásné křehké bytosti vykřesat malou stvůru. Pak je to Tobias Weikamp jako typ současného tanečníka vybaveného mužskou energií a bezstarostností, Michelle Cheung, která vlastně není tanečnicí, ale akrobatkou, nicméně v inscenaci předvede jen zlomek svých schopností. Guido Preuss nejen s citem hraje Chopinovo nokturno, jeho jevištní zjev je elegantní a rovněž zcela přirozený.

Je Jáchymov monument? Náš divák si pod tímto pojmem představí možná Žižkův pomník na Vítkově nebo nechvalně známé stalinovské sousoší na Letné. Zato Guido Preuss vysvětluje hrstce diváků na diskusi, že pro něj je pomník místem, které slouží všem a návštěvník si v něm může udělat třeba piknik s rodinou… Tedy žádný patos a monumentalita jako taková. Inscenace také monumentální není. S těmito jevištními prostředky ani být nemůže. Je melancholická s několika ostrými záseky ironie a vtipu, s uměřenými výkony, výpravou, která zůstává často v náznaku (light design je vynikající, ale větší práce se scénografií by posunula dílo výš a dala mu pevnější obrys – ale funkce scénografa je v oblasti současného tance celkově spíš potlačovaná a nevyužívaná), sem tam drhne, ale zanechává po sobě hutnou atmosféru.

Duch Krušných hor je subtilní. I když v nich začínaly mnohé dějinné události velkého dosahu, třebas takovou maličkostí jako návštěvou Marie Curie, je to prostý kraj. Ano, na historii lze někdy narazit na každém kroku, ale je skrytá, pokrytá mechem a zarostlá lesy, uprostřed nichž se sem tam vyloupnou základy zbořeného domu, který pohltila příroda, na kraji rašeliniště stojí troska starého hamru, za stezkou k hranicím se z houštiny vynoří starý tovární komín. To všechno je živou historií, ale velmi těžko postižitelnou. Autoři si vybrali jedno město a složili pro ně jevištní baladu, ale zvolili cestu nikoli jedné události či jednoho příběhu, nýbrž kaleidoskopu a hry s asociacemi a také parodie. Sledovat jejich hru bylo přinejmenším poučné.

Hodnocení autorky recenze: 70%

Jáchymov
Koncept: Guido Preuss
Choreografie: Karel Vaněk ve spolupráci s performery
Hudební coaching: Guido Preuss
Kostýmy: Melanie Riester
Světelný design: Markus Becker
Produkce: Tanzwerke Vaněk Preuss, Brotfabrik Bühne Bonn, ALT@RT, Theater Felina Areal Mannheim
Premiéra 19. ledna 2017 Theatersaal Brotfabrik Bühne Bonn
(psáno z reprízy 30. 1. 2017 Studio ALTA Praha)

Performeři – Michelle Cheung, Iorhanne Da Cunha, Guido Preuss, Tobias Weikamp

www.altart.cz