Min Tanaka a Rin Ishihara na dlouhé cestě mezi kameny
Min Tanaka, který fascinoval polovinu světa, je legendou sám o sobě. Funguje jako most mezi světy východu a západu, mezi velkoměsty a venkovem, mezi stářím i mládím, mezi nicotou a nejhlubším smyslem existence. Životní filosofií Mina Tanaky je propojení tance a vztahu k zemi tedy i k zemědělství. V Praze Min Tanaka poprvé vystoupil v roce 1984. Jeho tehdejší tajné vystoupení viděla jen hrstka zasvěcených diváků. Od té doby se stal pro mnohé v České republice živou legendou.
Tanaka byl prvním, kdo u nás představil butó, tanec japonské avantgardy, který se zrodil z potřeby znovu najít kořeny japonské kultury a odmítnout západní formální vzory. Butó – tanec temnot – je velmi originální především tím, že od tanečníka vyžaduje schopnost transformace vnitřních obrazů a pocitů do fyzického pohybu, za předpokladu naprostého a hlubokého soustředění. Butó nevyžaduje jakoukoliv formu jako klasický balet nebo moderní tanec, naopak projev a výsledek ponechává zcela na tanečníkovi. Jde o hledání člověka samotného, které ale nakonec vede k tomu stát se anonymním, spojit se s pamětí předků, kolektivním podvědomím a pamětí minulosti. U zrodu tohoto hledání tance a jeho výrazu byli Kazuo Ohno a Tatsumi Hajikata.
Pražské publikum mělo unikátní možnost pravidelně sledovat vývoj Tanakovy umělecké tvorby. Pověstná se stala jeho vystoupení v klubu Na Chmelnici i série představení Svěcení jara v Národním divadle v roce 1992.
Ve druhé polovině devadesátých let vytvořil choreografii Grimm Grimm. Min Tanaka rovněž tančil uprostřed proudu řeky Vltavy při slavnostním znovuotevření Divadla Archa po povodni v říjnu 2003. V roce 2005 bylo představení Standing On the Edge Tanakovým příspěvkem k andersenovské sezoně, v Arše následně vystoupil v květnu 2012 v sólu Locus Focus a duetu Step into the Shadow. U příležitosti dvacátého výročí Archy vystoupil v červnu 2014 s představením Štastný strom na Rohanském ostrově.
Min Tanaka je jako představitel světové taneční avantgardy častým hostem významných uměleckých institucí. V nedávné době vytvořil spolu s jazzovým pianistou Cecilem Taylorem sérii představení pro novou budovu Whitney Musea v New Yorku. Pražské publikum má unikátní příležitost kontinuálně sledovat jeho tvorbu.
Ve dvou večerech v duetu s tanečnicí Rin Ishiharou a výjimečným hudebníkem Nao Nishiharou předvedl nový projekt Destination of the Stone.
Scéna je v Arše je tentokrát o trochu zvýšená. Jsou na ní rozložené kameny, balvany různých velikostí, v pravé části jeviště jsou navrstveny ve větší hromadu, vytvářející jakousi homoli, vše na temném pozadí. Po delší pomlce přichází na scénu potulný hudebník, pištec i bubeník zároveň. Působí jako potulný muzikant. Na sobě má připoutáno několik hudebních nástrojů, které obsluhuje i táhly – provazy, pomocí nohou. Po delší úvodní cestě se usadí v jakémsi malém centrálním sníženém prostoru, podobném malému orchestřišti a zároveň jakési sluji, ze které vše pozoruje a ovlivňuje temporytmus inscenace.
Mezitím se v pozadí scény objevuje Mistr Tanaka a roztržitými pohyby jako by hledal směr, kterým se má vydat. Konečně se ocitá na kamenném “poli“. Přímo se navrací k počátkům, věčné sounáležitosti člověka se zemí. Kameny přebírá, přenáší, váží a měří, chodí po nich a posouvá je, jako ony obrazně přenášejí jeho. Vše jako by bylo součástí starodávného rituálu. Jeho typický pohybový slovník není nikterak zpomalený, jak by se mohlo předpokládat. Je spíše nepravidelný v tempových sekvencích, roztěkaný, zdánlivě nesoustředěný i nedokončený. Chvílemi však až mladistvě veselý i skotačivý. I naše mysl se možná stává stane roztěkanou. Jsme jako v podivném snu, matoucím naše smysly. Vše se zdá neuchopitelné, zachycené na jiné úrovni bytí.
Postupně provází mladá žena v černočerveném kostýmu Mina Tanaku jako svého guru. Mají spolu nějaký hlubší vztah? K bližšímu kontaktu dojde, když žena přebírá jeden z kamenů. Leží na zemi s kamenem na břiše. Nese svůj osud a tíhu života? Po dlouhé cestě, kdy vláčí balvan s sebou, se žena zavěsí do kolmo vyvěšeného provazu, kde bezmocně uvízne. Jde tedy možná o metaforu bezmoci a samoty, ve které končí naše pozemské žití…Tanaka v závěru svého putování s kameny dívku z pout osvobodí. I přes svůj věk Min Tanaka stále předává neuvěřitelnou energii.
Hodnocení autorky recenze: 85%
Destination of the Stone
Sound Design: Nao Nishihara
18. a 19. prosince 2016 Divadlo Archa Praha
(psáno z představení 19. 12. 2016)
Tančí – Min Tanaka, Rin Ishihara
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
