Mitsuko Uchida podala pozdního Beethovena s porozuměním

Jmenované klavírní sonáty vznikly mezi léty 1820–1822, tedy počátkem třetího desetiletí 19. století, které ještě zasáhlo autorův život. Tato díla přinášejí mnoho odchylek od klasického sonátového cyklu, tzn. strukturálních rozvolnění, což představovalo vždy pro interprety zásadní úkol, jak podat Beethovenovy opusy 109–111 ve stejné celistvosti a logické výstavbě, kterou byly sevřeny pravidelné klasické cykly. Ty vždy zahrnovaly ve své tří– či čtyřvětosti krajní věty rychlé. Mezi nimi úvodní část organizovalo sonátové allegro a poslední pak rondo, obě zasazené do hlavní tóniny, podle níž se sonáta také jmenovala. Uprostřed cyklu stála věta pomalá či dobový menuet, popř. scherzo. Ve svých pozdních sonátových cyklech (nejen klavírních) se Beethoven odhodlává k novým řešením v řazení vět a jejich určení do nových funkčních variant v cyklu. Dále popisované varianty lze označit jako subjektivistické. Vedly ho k tomu zjitřené stavy mysli v čase dlouhodobé hluchoty. To však samo o sobě ještě pevnou cyklickou konstrukci nemůže přinést. Klíč k novým horizontům ve stavbě sonátového cyklu Beethoven našel ve studiu barokních mistrů Johanna Sebastiana Bacha a Georga Friedricha Händela, jejichž skladbám se věnoval v letech, která tvorbu posledních třech sonát předcházela.

K čemu tedy odkazoval relevantní Beethovenův výrok: „Nicht Bach! Meer sollte er heissen!“, jímž se tak nadšeně přihlásil k Bachovu odkazu? Domnívám se – a stavba posledních Beethovenových sonát to potvrzuje, že zde nejde jenom o obdiv k Bachovým fugám, passacagliím a dalším příkladům pevných struktur, ale též ke skladbám kombinujícím v jednom celku, často jednovětém, úseky uvolněné – recitativní, homofonní a kontrapunktické. Nemám na mysli jenom varhanní dvojvětí s fugou na druhém místě, ale především Bachovy Toccaty pro cembalo, BWV 910–917. Zde Beethoven našel principy ke spojování zdánlivě nesourodých částí, které potom rozvinul v rámci svého pozdně klasického kompozičního jazyka. Také Beethoven tedy nasazuje do svých inovovaných cyklů fugy, rozměrově bobtnající variace a staví je do spojení s recitativy obdařenými bohatou akordickou a pasážovou technikou. Beethoven tak dospěl ke stavebným verzím sonát, jež se staly inspirací pro skladatele následujících generací.

Klavíristka Mitsuko Uchida je umělkyní podávající svým posluchačům moudrá interpretační vysvětlení skladeb, jejichž pochopení nejsou jednoduchá ani pro zkušené milovníky vážné hudby. S důvěrou a očekáváním její koncert navštívilo početné množství posluchačů. Velká očekávání auditoria byla naplněna. Mitsuko Uchida interpretovala tři poslední Beethovenovy klavírní sonáty jako plastický obraz doby, ve které vznikly – i jako obraz autorovy duše. Musíme totiž vnímat léta 1820–1822 již jako léta formujícího se romantismu, s novými výrazovými i stavebnými předpoklady v parametru písně a dalších menších druhů, získávajících si ve své době stále větší oblibu. Beethoven se s touto novou vlnou jen těžko smiřoval, a tak nabídl publiku ve svých sonátách široká hudební plátna s novou netendenční poetikou. Klavíristka Mitsuko Uchida nechala vyznít všechny nezvykle statické plochy přednesených skladeb do neklasických náladových poloh, často s jasným témbrovým cílem.

Docházelo k tomu především v poslední Sonátě c moll, op. 111, kde se již rozvinul éterismus autorových klavírních představ do dosud nevídané šíře. Opakem k barevné statice se staly části podle pravidel přísné kompoziční stavby, především pak fuga v závěrečné větě Sonáty As dur, op. 110, jež pulsovala v pevné mechanice. Rozhodně však výrazová řešení popisovaných pasáží neukazovala jen nastavenou procesualitu, ale ve své plasticitě oživovala všechny vzniklé či jen tušené harmonické či polyfonní vztahy. Téma k řečené fuze obsahuje dlouhé tóny. Až protivěty pak přinesou povědomí drobnějších základních počítacích dob. Tohoto zajímavého kinetického efektu využila klavíristka v bohaté škále odstínů. Jinou kinetickou zajímavostí je na příklad náznak polymetriky v úvodu popisované Sonáty As dur, op. 110. Celkově mě na večeru výrazněji oslovily části lyrické než hybné. Možná, že do sonát prosakuje více písňovosti té doby, a dnes se tak derou melodie zřetelněji na povrch. V podání Mitsuko Uchidy silně rezonovaly pročištěné melodie, nastupující po dramatických pasážích. Stávaly se malými katarzemi a jejich dosah se velmi silně otiskoval do paměti vnímatele. V technickém vypracování však klavíristka také neselhala.

Spojovala všechny části prováděných sonát do přesvědčivých celků. Někdy k tomu využívala i přímých připojení jednotlivých vět formou attacca. Celky se jí pak dařilo vypointovat v přesvědčivých závěrech jednotlivých děl. Večer našel své logické vyústění v Sonátě c moll, op. 111, ve které byly využity v zesílené míře všechny dříve popsané interpretační prostředky. Uvedené dílo již rezignuje na pravidelnou třívětost sonátového cyklu a nahrazuje jej spojením pouhý dvou vět. V nich pak posluchač najde pestrou směsici náladových poloh umístěných v běžném sonátovém cyklu. Beethoven stavbu jmenované sonáty řeší tím, že se koncentruje k malému množství motivických východisek a zpracovává je do svazku variant. Mitsuko Uchida postavila svoji interpretaci na zdůraznění úlohy úvodního motivu skladby – akcentovaného rozkladu zmenšeného septakordu, který potom dynamicky i artikulačně zvýrazňovala ve všech konstelacích, kde byl kompozičně umístěn. V pojetí klavíristky se najednou zrodila vazba k Lisztově Sonátě h moll pro klavír, jednovětému, vnitřně důkladně prokomponovanému dílu vzniknuvšímu o třicet let později a ve zcela odlišné fázi romantismu. Také v Beethovenově hudbě se dral v první větě dopředu nezadržitelný spád dramatických frází, které ve zdrcujícím trysku realizovala hra vystupující virtuosky. Závěr večera pak vyplnily variace druhé věty na melodii Arietty, kde interpretka nechala vyniknout nejen jejich čistotu, ale vypjala je podle pokynů partitury i do hutného zvuku – obdobně, jak to přináší jiná Beethovenova skladba ze stejného období Variace na Diabelliho valčík pro klavír, op. 120.

Koncert tedy vyzněl do ztišení posledních éterických tónů klavírní sonáty, jenž je „labutí písní“ v Beethovenově tvorbě. Posluchači jej přijali v tichu a kontemplaci. Bouřlivý potlesk zazněl, až když pianistka zvedla ruce od klaviatury. Nepřidávala, po uvedené hudbě to není vhodné. Večer se stal výrazným dramaturgickým počinem Českého spolku pro komorní hudbu.

Český spolek pro komorní hudbu • Mitsuko Uchida
21. ledna 2024, 17:30 hodin
Rudolfinum, Praha

Program:
Ludwig van Beethoven: Sonáta pro klavír č. 30 E dur, op. 109
Ludwig van Beethoven: Sonáta pro klavír č. 31 As dur, op. 110

— Přestávka —

Ludwig van Beethoven: Sonáta pro klavír č. 32 c moll, op. 111

Účinkující:
Mitsuko Uchida – klavír