Pod inscenací je podepsán režisér Jiří Havelka, stejně jako pod úspěšnou Korekcí, jež získala řadu cen a soubor s ní často jezdí na zahraniční zájezdy (nedávno například v Japonsku). Modus operandi je podobný, ale zdaleka nefunguje tak dobře: spojení pohybu se soudobou, živě provedenou hudbou a choreografie tvořená samotnými tanečníky (Veronika Knytlová, Martina Hajdyla Lacová, Helena Arenbergerová a Jaro Ondruš). Jakkoli jsou všichni skvělými a disponovanými interprety, absence choreografa, který by v inscenaci rozvinul pohybový materiál a dal mu invenční tvar, je citelná.
Inscenace potenciál má. Scéna je jednoduchá a působivá, ze stropu se na tenkých silonových vláknech snáší záplava podzimních listů, vystříhaných z hnědého papíru (snad pro větší realističnost občas doplněných kouskem plastu nebo víčkem od plastové lahve). Tanečníci v tomto rozfoukaném božím dopuštění stojí obklopeni zvuky ulice a my čekáme, jak se jejich vztahy rozvinou. V tom směru je ale čekání marné.
Sami interpreti nepochybně vnímají Flow jako jakousi taneční meditaci. Inspirují se u tai chi a jeho typického postavení a gest. Brzy však zjistíme, že de facto celou hodinu pracují jen s jednou pohybovou variací. Což by tolik nevadilo, kdyby se rozvíjela nebo se výrazněji měnila dynamika. Ale k tomu dochází jen velmi mírně v závěru, tanečníci jen občas změní směr, v němž stojí, jinak se stále soustředí na provádění své vazby, na pohyb rukou, jež jako by něco přemisťovaly a otáčely, na podřep a přenášení váhy v kolenou.
Doprovází je hudebnice Beata Hlavenková, která s využitím ruchů podbarvuje pohyb minimalistickou hrou, klávesy zní jako klavír a plocha se rozrůstá. Pohyb hudbu následuje, ale jejich vztahu by slušelo více kontrastu, i minimalismus může být podkladem pro nesmírně dynamické variace. Choreografie totiž ani není „komponovaná“ v minimalistickém stylu, protože minimalismus neznamená opakování jednoho prvku ad lib, ale jeho doplňování, rozvíjení, přetváření struktury tak, že se výsledná sekvence svému prvotnímu obrazu už ani nepodobá. Příkladem takové pohybové kompozice by mohli být Fallen Angels Jiřího Kyliána na hudbu Steva Reicha. A žádný takový vývoj tady prostě není přítomen.
Když už zmiňujeme Kyliána, možná si kdekdo vzpomene také na choreografii Last Touch založenou na minimálním pohybu, který takřka zrušil rozměr času. Takovým nápadům se ovšem máloco může vyrovnat. Chvílemi se ve Flow daří na diváky napojit a zklidnit i je do té míry, že se s tanečníky vnitřně sladí. Ale jde to ztěžka a nesváděla bych to na roztěkanost publika, které není schopné zklidnit mysl, vždyť při silném uměleckém dojmu dokážeme být zcela uchváceni i dnes, právě třeba takovými díly, jako je Last Touch, které si také žádá značné pozornosti a soustředění i jakési „přistoupení na hru“.
Nepochybně tu jakýsi proud je, nicméně je nesmírně monotónní. Pocit zpřítomnění, zvnitřnění, ponoření, nazvěme to jakkoli, ten se snad odehrává v mysli a pocitech tanečníků, publikum však čeká na nepřicházející akci. Aby nebyla mýlka, úmysl tvůrců je patrný, divák chápe, co s ním chtějí sdílet, jen to zatím v této podobě tak docela nefunguje. Scéna evokuje prostředí přírody, ale ani ta není nikdy zcela monotónní. Tanečníci mohou symbolizovat listí tančící v proudu větru nebo listy unášené vodou, ale každý vánek se může při svém proudění změnit v orkán a i nevinný potůček dokáže podemlít břehy. Však se také na tanečníky před koncem snese ze stropu rozfoukané listí, jako kdyby jim nad hlavami zuřila vichřice. Světelný design dotváří výtvarný dojem, stíny tanečníků dopadají střídavě různým směrem, snad tančí víc než samotní interpreti. Je škoda, že tanečníci nemají příležitost předvést naplno své kvality, ačkoli je zřejmé, že do představení jsou zcela ponoření. Flow je tak trochu nevyužitá šance…
Hodnocení autorky recenze: 60%
Flow
Režie: Jiří Havelka
Scéna: Dragan Stojčevski
Světelný design: Katarína Ďuricová
Hudba živě: Beata Hlavenková
Projekce: Martin Bražina
Produkce: VerTeDance o.s.
Produkční asistence: Lucie Nováková
VerTeDance
Premiéra 21. listopadu 2016 Divadlo Ponec Praha
Tančí – Veronika Knytlová, Martina Hajdyla Lacová, Helena Arenbergerová, Jaro Ondruš
