Mozartův Lucio Silla v madridském revivalu zaujme hlavně brilantními pěveckými výkony a režií

Teatro Real otevírá svoji novou jubilejní dvoustou divadelní sezonu 2017/2018 méně hraným dílem Wolfganga Amadea Mozarta Lucio Silla. Mozart napsal tuto operu na objednávku milánské opery Regio Ducal Teatro (předchůdce dnešní La Scaly) v roce 1771, a to ve věku pouhých patnácti let, na text Giovanniho de Gamerry. Před Mozartem již obdobné téma zhudebnili například Georg Friedrich Händel či Johann Adolf Hasse, po Mozartovi ještě stejné libreto posloužilo skladateli Johannu Christianu Bachovi (1776). Pro Operu Plus jsem v Madridu zachytil výkony dvou zcela odlišných pěveckých obsazení z představení 16. a 17. září letošního roku.

Zdroj Wikipedia uvádí, že: „historický předobraz hlavní postavy Gamerrerova libreta, Lucius Cornelius Sulla (okolo 138/134 před naším letopočtem – 78 před naším letopočtem) byl římský politik, vojevůdce a diktátor v době pozdní fáze existence Římské republiky. Po vítězství v občanské válce a po získání absolutní moci se Sulla v roce 82 před naším letopočtem nechal jmenovat diktátorem. Na základě svých neomezených kompetencí uskutečnil poprvé v římských dějinách proskripce, které připravily o život tisíce Římanů. Jím provedené reformy římské ústavy měly za cíl obnovení dominance senátu a oslabení demokratických institucí, především úřadu tribuna lidu. V roce 80 před naším letopočtem se Sulla vzdal diktatury a nedlouho poté se stáhl z veřejného života do ústraní. Všeobecně se soudí, že jeho hrůzovláda urychlila rozklad staré římské republiky. Jméno tohoto statečného a lstivého politika dodnes symbolizuje nelidskost, krutost a teror. Niccolò Machiavelli se o mnoho staletí později inspiroval Sullovou politickou kariérou a charakterem při tvorbě svého díla Vladař“.

V Mozartově opeře vystupuje pět stěžejních osob, vedlejší role Sillova důvěrníka Aufidia se v některých produkcích vynechává (v Madridu Aufidio vystupuje a má jednu efektní árii). Hlavní postavy tedy jsou: Lucio Silla (psaný pro tenor), titulní ženskou hrdinkou je Giunia (která má nejdramatičtější a technicky nejtěžší árie), Cecilio (snoubenec Giunie) byl psán pro kastráta jako „primo uomo“ – v současných produkcích je ztělesňován mezzosopranistkami; i když v nedávné koncertní verzi díla se ve Vídni objevil v této roli význačný současný countertenor Franco Fagoli. Postava pěvecky hodně vděčná je Lucio Cinna (přítel Cecilia) – ta byla již při milánské premiéře obsazena ženskou představitelkou (jako takzvaná kalhotková role) a konečně role Celie, sestry Lucio Silly, je psaná pro lehký koloraturní soprán.

O čem ve zkratce pojednává děj Silly podle Gamerrerova libreta? Silla je římským diktátorem, který vyžene svého odpůrce Cecila mimo Řím, kam jej ovšem tajně zpátky přivádí jeho velký přítel Cinna a poradí mu, kde se Cecilio může potkat se svojí milovanou Giunií. Giunia, dcera zemřelého Caia Maria, nenávidí Sillu, který způsobil smrt jejího otce a zcela se jí příčí pomyšlení, že by se měla stát Sillovou manželkou, přestože o to Silla všemi prostředky usiluje. Na Capitolu diktátor žádá senát o souhlas s jeho sňatkem s Giunií jako gesto politického smíření, avšak žádný ze senátorů se k jeho návrhu nestaví s porozuměním: jednání senátu náhle naruší Giunia a pak hlavně Cecilio, který se pokusí Sillu zavraždit, k nim se přidává i Cinna, ale poté, co je pokus o atentát neúspěšný, Cinna „převléká kabát“ a ospravedlňuje svůj útok snahou ochránit samotného Sillu. Cecilio je uvězněn, ve vězení se s ním postoupně loučí Giunia s myšlenkami na vlastní smrt a Lucio Cinna; v závěru se koná Sillovo předstoupení před senátory a římský lid, Silla se vzdává své vlády a všem uděluje milost.

Madridské nastudování opery Lucio Silla je součástí koprodukce Theater an der Wien (zde premiérováno v rámci Wiener Festwochen v květnu 2005 mimo jiné s českou sopranistkou Martinou Jankovou v roli Celie), Teatro Liceu v Barceloně a Teatro Real Madrid.

Režií nelehkého úkolu byl pověřen zkušený německý režisér Claus Guth spolu s kostýmním a jevištním výtvarníkem Christianem Schmidtem. Proč právě úkol zinscenovat operu seria z Mozartova prvního tvůrčího období může být problémem? Lucio Silla byl napsán v době, kdy libreto poskytovalo především zpěvákům možnost předvést se ve virtuózních pěveckých číslech při zpodobňování těch nejvýraznějších lidských emocí, jako je například: láska, nenávist, pomsta, obětování se a podobně. Vlastní příběh byl méně důležitý; v dnešním režisérském operním divadle jsme často svědky, že se v libretu hledá hloubka či téma, které tam ani není, vystaví se určitá umělá koncepce a té se pak přizpůsobí hudební provedení díla, to jest často se škrtají celé party či jejich části. Árie, které měly svoji tradiční výstavbu, jsou nezřídka „mrzačeny“ násilnými škrty. Hotová produkce pak už vlastně není hudební produkcí dle původního záměru, je jen torzem – které je převáděno divákovi.

Claus Guth si ovšem s touto úlohou poradil více než zdařile – dává dílu smysluplnou koncepci, jednání na jevišti má vždy logiku, nechává recitativy a árie zaznít v úplnosti (až na pár méně významných škrtů). V jeho pojetí je Lucio Silla spíše než tyranem člověkem, který není schopen ovládat ani sám sebe, jeho chování je často nepředvídatelné, a i samotný závěr nás staví před otázku, zda jeho stažení se z mocenské pozice není jen další hrátkou. Proto původní optimistický závěr díla (oslava milosrdnosti a velkorysosti Silly), který známe například i z Mozartova La Clemenza di Tito tak dostává nový logičtější obsah: jednající postavy jsou před závěrečným spadnutím opony plny rozpaků z toho, co vlastně přijde…

Inscenování opery seria je složité i v tom smyslu, že pro každou árii da capo je třeba vymyslet klíč, jakou jevištní akcí ji naplnit – a v tomto ohledu madridský Lucio Silla přináší poutavé divadlo s neobyčejně dobře zvládnutou interakcí mezi jednotlivými účinkujícími – což je dnes zejména u režisérů mladší generace poměrně vzácné.

Původní hudební nastudování produkce v Theater and der Wien bylo v rukou významného reformátora mozartovské interpretace, nedávno zemřelého Nikolause Harnoncourta; o orchestrální složku se nyní postaral zkušený britský dirigent Ivor Bolton, který svoje původní zaměření na barokní a klasicistní hudbu rozšiřuje v současnosti i do oblasti romantického repertoáru (dirigoval výtečně například během Münchner Opernfestspiele 2017 Weberova Oberona). Jeho pojetí Lucio Silly je vysoce profesionální, spolehlivé, ale dnešní náročný divák už je zvyklý na daleko osobitější způsob interpretace Mozarta (například tak, jak jej předvádí dirigenti Marc Minkowski, Jean-Christophe Spinosi či Teodor Currentzis). V tomto ohledu nové hudební nastudování „pokulhává“ za tím, jak se Mozart v současné době hraje.

V hlavní roli Lucia Silly se střídají americký tenorista Kurt Streit, stále pěvecky na velmi dobré úrovni, herecky vždy mimořádně přesvědčivý, se svým mladším německým kolegou Benjaminem Brunsem, který sice disponoval čerstvějším hlasem, ale jeho představitelské schopnosti byly o poznání slabší a rovněž tak jeho korpulentnější postava mu neumožňovala vykonávat všechny herecké akce, které slušely atletickému typu pěvce Streita. V hlavní ženské roli Guinie, snad asi nejtěžší sopránové koloraturní roli mozartovského oboru, se ve výtečné kondici představily dvě skvělé Francouzky: zkušená Patricia Petibon, která má v repertoáru krkolomné party typu Giunie či Aspasie (Mozart: Mitridate) přes deset let: má roli dokonale zažitou, její hlas působí stále svěže a technicky jistě. Petibon je úžasná herečka, emotivně prožívá každou zpívanou notu a slovo – možná někdy niternost jejího sdělení už narušuje plynulost zpěvní linie – ale v tak vyhroceně dramatické roli to lze odpustit. Výkon mladší Julie Fuchs (v druhém obsazení) je více než příslibem pro její budoucí velkou kariéru. Půvabný zjev, dokonalá technika, přesvědčivé ztvárnění role – to jsou synonyma pro tvorbu této mladé umělkyně, kterou by české publikum určitě mělo poznat.

Jako „primo uomo“ Cecilia, ztělesněného mezzosopránovým hlasem, diváci měli možnost slyšet v prvním obsazení Španělku Silvii Tro Santafé, zpívající dnes na největších mezinárodních scénách (například Massenetovu Dulcineu, Elisabettu v Marii Stuartovně, hraběte Orsiniho v Lucrezii Borgii či Italku v Alžíru), či italskou mezzosopranistku Marinu Comparato. Obě zvládly své úlohy velmi dobře, Tro Santafé nabízí v roli mnohem barevnější hlas a větší jevištní zkušenost, Comparato jako Italka měla výborně vystavené recitativy a spíše jí vycházely pomalejší části árií než rychlé výbušné koloraturní běhy.

Dle soudu mnohých znalců mozartovského zpěvu nejkrásnější a nejzdobnější árie v celé opeře byly napsány pro mužského hrdinu Lucio Cinnu, ztvárňovaného sopranistkou. Těžko bychom asi dnes na světě hledali lepší představitelku tohoto partu, než je lotyšská umělkyně Inga Kalna, působící na velkých mezinárodních scénách. Její frázování a cit pro belcanto jsou opravdu obdivuhodné, navíc v této produkci zaujala i pozoruhodným hereckým projevem. Její alternantkou byla rodačka z Uzbekistánu Hulkar Sabirova, která má za sebou angažmá v Kasselu či v Deutsche Oper Berlin. Ve své první árií Vieni ov‘amor t‘invita se předvedla vskutku mimořádným způsobem, její interpretace dalších dvou árií Cinny již neměla takovou brilanci, i když svoji partii ozvláštnila několika špičkově zazpívanými vysokými tóny (které v partituře nejsou napsané).

V roli Celie bychom prvenství měli zcela určitě přiznat irské pěvkyni Anne Devin, s výborně propracovanými áriemi a perfektní interakcí s ostatními pěvci, španělská Celia María José Moreno (v prvním obsazení ) byla sice spolehlivá, ale nedosahovala úrovně, kterou nabídla její kolegyně ve stejné roli.

V menší roli Aufidia se pak střídali americký tenor černé pleti Kenneth Tarver a Španěl Roger Padullés; oba podali solidní výkony, Tarver navíc disponuje krásným témbrem svého hlasu.

Na závěr poznámka pro ty, kteří se do Madridu nedostanou: 23. září 2017 televizní kanál Mezzo vysílá přímým přenosem z Teatro Real videozáznam z tohoto představení.

Hodnocení autora recenze:
hudební nastudování a pěvecké výkony 16. září 2017 – 90%
hudební nastudování a pěvecké výkony 17. září 2017 – 80 %
scénická podoba – 90 %

 

Wolfgang Amadeus Mozart:
Lucio Silla
Dirigent: Ivor Bolton
Režie: Claus Guth
Kostýmy: Christian Schmidt
Světla: Manfred Voss
Sbormistr: Andrés Máspero
Dramaturgie: Ronny Dietrich
Orchestr a sbor Teatro Real
(koprodukce Teatro Real Madrid / Theater an der Wien / Gran Teatre del Liceu Barcelona)
Premiéra 13. září 2017 Teatro Real Madrid
(psáno z představení 16. a 17. září 2017)

Lucio Silla – Kurt Streit / Benjamin Bruns
Giunia – Patricia Petibon / Julie Fuchs
Cecilio – Silvia Tro Santafé / Marina Comparato
Lucio Cinna – Inga Kalna / Hulkar Sabirova
Celia – María José Moreno / Anna Devin
Aufidio – Kenneth Tarver / Roger Padullés

www.teatro-real.com