MUDr. Pavel Drbal-Hana Turečková: Tančete bezpečně III. Úrazy profesionálních tanečníků, léčba a prevence

Jak zraněním předcházet
MUDr. Pavel Drbal: První okruh, na který při léčbě a prevenci kladu velký důraz, je korekce správných pohybových vzorců, především u rizikových pohybů. Druhým léčebně preventivním okruhem jsou režimová opatření.

Nácvik správných pohybových vzorců by se dal připodobnit k údržbě počítačového softwaru – pravidelné aktualizaci systému a ovladačů motorických aktivit. Nastavení svalového tonu, koordinace a správné posloupnosti pohybů v tak složitých pohybech, jakými jsou například odraz do výskoku, dopad či správná reakce při ztrátě rovnováhy a pádu, jsou komplexní a složité děje. Správné principy pohybu musí být trénovány vědomě a velmi pomalu. Tanečník opakovaně prochází fázemi tříbení perfektního pohybu, aby si je vštípil a při konkrétní nebezpečné situaci, která hrozí úrazem, optimálně a automaticky zareagoval. I nepatrná odchylka postavení kloubu může znamenat úraz a konec kariéry.

Technik, jak tyto dovednosti nacvičit, je v pohybové medicíně mnoho. Jednou z nejužívanějších je v české rehabilitaci tzv. senzomotorická stimulace. Jedná se o systém cvičení na zlepšení držení dolních končetin a tím i stabilizace celého těla. Zvláštní důraz je kladen na stimulaci a správnou oporu plosky. Základním konceptem je procvičování tzv. „malé nohy“. Nácvik je nejprve zaměřen na představu zkrácení a zúžení plosky nohy, tím dochází k aktivaci příčné i podélné klenby a intenzivnějšímu zapojení proprioreceptorů, což jsou receptory registrující polohu těla v prostoru. Do mozku tak proudí větší množství signálů a dochází k lepšímu programování pohybu, souhry jednotlivých svalů a zlepšení rovnováhy. Současně je fyzioterapeutem instruována tříbodová opora nohy v patě, bříšku pod malíkem a palcem. Z této výchozí opory je posléze korigováno postavení v nosných kloubech, tedy v kotnících, kolenou a kyčlích. Procvičujeme centraci kloubů ve stoji, v nákrocích a dřepech, nebo na různých balanční pomůckách. Cílem těchto cviků je lepší stabilita a zlepšení pohybových stereotypů. V kritických momentech ztráty rovnováhy a pádu, nebo při nečekaných podmínkách tanečního povrchu představují tyto správné návyky nejlepší ochranu před vážným úrazem.

Přenesení pozornosti na chodidla a důraz na vnímání kontaktu se zemí je mimochodem velmi blízko principům čínského umění Tai-chi. Zhruba po patnácti letech tohoto tréninku se stále a znovu nestačím divit, jak se moderní rehabilitace oklikou přibližuje k univerzálním principům, které byly pěstovány již před mnoha staletími. Zákonitosti pohybu jsou v podstatě univerzální, jen mohou být nazírány z odlišných úhlů, tanec nevyjímaje.

V rozvoji správných pohybových vzorců v tanci má nepochybně první a zásadní slovo umělecký pedagog. V ideálním případě je dobře obeznámen s fyziologií pohybu a zná individuální potřeby svých studentů. Dokáže odhadnout i eventuální budoucí zdravotní problémy a včas postup konzultovat s fyzioterapeutem, nebo lékařem zabývajícím se pohybovou medicínou. Takové propojení medicíny s uměleckou pedagogikou je dle mého názoru základním předpokladem pro účinnou prevenci zdravotních obtíží i správné vedení studentů po stránce umělecké a technické. Podobně jako ve sportu, jedna věc je talent a cit pro určitý druh pohybu, jinou věcí jsou tělesné dispozice. Proto například v baletních školách pravidelně žákům od útlého věku měří kloubní rozsahy a bedlivě sledují další fyziologické parametry. Pokud je student nesplňuje, není jeho další postup doporučen. To není krutý svět baletu, ale racionální metodika postavená na dlouhodobých zkušenostech. Známe tak mnoho případů ze světa sportu, kdy se sportovec pro nevhodné pohybové dispozice včas přeorientoval na jiný druh sportu, ve kterém dosáhl vysoké úrovně. Osobně jsem se setkal i s velkým množstvím podobných případů, týkajících se hudebníků. Jen jde o to nemarnit čas násilím sám na sobě a odhalit limity a dispozice co možno nejdříve. Pak i tak extrémně náročná disciplína, jakou je baletní umění, nemusí nutně své adepty a adeptky poškozovat, jak se mezi laiky často předpokládá.

Hana Turečková: I při vysokých nárocích, které dnes na tanečníky klade trendovost, o které jsme mluvili, si dovedu představit, že díky všem možným opatřením jako jsou správná výživa, důkladný odpočinek, správné plánovaní zkoušek a rozložení obsazení, kvalitní podlaha, možnost rehabilitace a masáží, může značně ovlivnit kvalitu a délku tanečníkova aktivního života. Za nejdůležitější pak považuji dát trpělivou pozornost znalosti těla na anatomické úrovni, věnovat se pohybové analýze, znát možnosti podpory dechu při provádění pohybu, mít zvláště dobře posílen vnitřní stabilizační systém a vědět jaké je svalové řetězení při provádění pohybu, naučit se své tělo vnímat a poslouchat, a přistupovat k pohybu nejen mechanicky a vydřít ho, ale díky všem těmto znalostem, které jsou nesmírně komplexní, dokázat provádět pohyb s minimálním úsilím a tak předejít zbytečné únavě, svalovým dysbalancím, zvýšenému svalovému tonu, blokacím, nesprávné koordinaci a bolesti. To vše pak nejen, že ochrání tělo před úrazem a prodlouží životnost tanečníků pro jejich profesi, ale zbaví je zbytečného stresu, povede k větší radosti a uspokojení z pohybu a zlepší tím i psychický stav tanečníků a tím zase odolnost proti úrazu, a tak neustále dokola. Nakonec ale splní to nejdůležitější, udělá z tanečníků myslící těla, vynikající tanečníky jejichž uměním je umění dokonale a vědomě prožít pohyb lidského těla a předat jeho sílu a působení divákům.

Hypermobilita
MUDr. Pavel Drbal: V souvislosti s tím se krátce zmíním o tzv. hypermobilitě neboli zvýšené pohyblivosti kloubů. V první řadě musíme rozlišovat rozdíl mezi tzv. konstituční hypermobilitou a jinými druhy získaných hypermobilit. Konstituční hypermobilitu charakterizuje zvětšení kloubního rozsahu nad běžnou normu generalizovaně ve všech kloubech. Je častější u žen a postihuje až 40 % ženské populace. Příčina této poruchy nebyla dosud zcela objasněna, ale nepochybně je genetického původu. Různé studie prokazují souvislost s hormonálními vlivy, což dokládá i fakt, že například hormonální antikoncepce může konstituční hypermobilitu zhoršovat. Na rozdíl od konstituční hypermobility se jiné typy hypermobilit týkají jen části pohybového aparátu, nejčastěji jen izolovaných kloubů. Vznikají například při cíleném protahování svalů v rámci tanečních či sportovních aktivit, kde je nutné dosáhnout co největší flexibility. Někdy se tvrdí, že jedinci s konstituční hypermobilitou mají pro baletní průpravu výhodu. S tímto názorem nesouhlasím, a to ze dvou důvodů. Za prvé, jedinci s konstituční hypermobilitou mívají v různém stupni i horší funkci mozečku, který kromě svalového napětí řídí koordinaci pohybů a zajišťuje odhad vzdáleností, udržování rovnováhy pohybu a celkově se tak podílí na stabilitě v prostoru. Za druhé, hypermobilita s sebou přináší za cenu snadnějšího pohybu v extrémních polohách i mechanickou nestabilitu kloubu, a tím i větší riziko úrazu a rozvoje nevratných strukturálních změn.

Hana Turečková: Hyperflexibilita je pro tanečníky určitou výhodou, protože estetický trend, jak jsem výše popsala, je posouvat hranice lidského výkonu až za zdravou mez. Nejde zde tolik o zdraví jedince, jako spíše o to, čeho je tělo schopné a uspokojení z toho. Tyto tendence by bylo zajímavé zkoumat hlavně z psychologického a celospolečenského hlediska.

S hyperflexibilitou by měl umět každý tanečník pracovat, měl by navštívit fyzioterapeuta, který se specializuje na problémy pohybového aparátu u tanečníků a naučit se, jak přílišnou hyperflexibilitu kompenzovat, především jde o posílení všech svalových skupin okolo kloubů. U hyperfexibility se z fyzioterapeutického hlediska doporučuje protahovat, ale ne do maxima, což však tanečníci právě nerespektují, vzhledem k již zmíněné trendovosti. Pokud nás uspokojuje pohled na nohy za hlavou a prohnuté šlajfky, uvádíme toto v normu a nehypermobilní, i když nadané tanečníky, to často diskvalifikuje z profesionální dráhy.

Je na celé taneční umělecké komunitě, aby tyto věci promýšlela, estetické vnímání se totiž dá změnit snadněji než stavba lidského těla.

Péče o organismus
MUDr. Pavel Drbal: Pokud jde o režimová opatření, principy prevence jsou zhruba stejné jako u sportovců, byť s určitými specifiky, která taneční umění provází. Z obecných doporučení bych na prvním místě jmenoval dostatečný odpočinek. Únava není jen predisponující faktor pro vznik akutního úrazu kvůli nepozornosti či nepřesné koordinaci pohybu, ale je i zásadní příčinou rozvoje již zmíněných nemocí z přetěžování v důsledku zpomalené regenerace tkání. Když se někdo s takovým problémem objeví v mé ordinaci, často zjišťuji, že v poslední době málo spal, pracoval o víkendech a nevěnoval dostatečnou pozornost nutnému odpočinku. Není pochyb, že profesionální kariéra tanečníka je věkově omezena a biologické hodiny nutí tanečníka stihnout mnohé v relativně mladém věku. Tím může dojít k zrychlenému vyčerpání organismu a v samotném důsledku může být poškozena nejen profesní kariéra, ale i dlouhodobý zdravotní stav. Velmi nepříjemným příkladem takových již neměnných strukturálních poruch v mladém věku je poškození chrupavky kloubů, tzv. artróza. Nikdy netančete, máte-li pocit výrazné únavy! Často se ke mně dostanou špičkoví tanečníci, kteří navzdory již absolvovaným zraněním stále odmítají akceptovat význam odpočinku.

Dalším významným faktorem regenerace je pravidelná a vyvážená strava. Doplňky stravy, jako jsou různé vitamíny nebo kloubní přípravky, mohou být velmi užitečné, ale kvalitní stravovací režim rozhodně nenahradí.

Jedním z nejdůležitějších faktorů zdraví je psychika. U tanečníků je tělo přímým pracovním nástrojem a jakýkoliv náznak onemocnění s sebou nutně přináší existenční obavy. Ty opět mohou prohloubit somatické obtíže a bludný kruh se uzavírá. Tanečník je navíc částí širšího uměleckého celku a jeho absence může ohrozit úspěch celého souboru. Specifickým rysem jsou historicky a kulturně dané nároky na tělesnou estetiku.

Hana Turečková: Je již mnoho tanečníků, kteří si uvědomují, že býti tanečníkem neznamená stát se jím za tu nejvyšší cenu. Zamýšlejí se nad tím, jak své tělo ochránit. Jde však o odpovědnost celé taneční komunity na různých úrovních, které do tanečního (zde baletního) umění promlouvají. Od tanečních pedagogů, kteří by měli učit vědomému provádění pohybu, přes choreografy, kteří by měli přemýšlet o svých idejích a nárocích na tanečníky, až po taneční producenty a šéfy baletu, kteří by se neměli hnát tolik za senzací a ždímat co jde, ale vyzdvihovat jiné složky tance než jen extrémní flexibilitu, výkon, výnosy z představení či senzace.

Je jisté, že pokud se dnes rozhodnu dělat klasický balet na nejvyšší úrovni, nemohu čekat úplně zdravé zacházení s tělem, sama technika klasického tance, pokud je prováděná s rozumem a ne ve své extrémní podobě, však nezdravá není, naopak je to metodicky přesný a kvalitně propracovaný systém, který může být tělu prospěšný. Tanečníkům bych ráda doporučila vynikající kurz Reny Milgrom Vědomé tělo, Somafest – HAMU Praha s Renou Milgrom za účasti zahraničních lektorů, Feldenkreisovu metodu Marie Kinski SE.-S.-TA nebo Gyrokinesis Barbory Kohoutkové

MUDr. Pavel Drbal je vedoucím lékařem pražské Ordinace léčebné rehabilitace, kde se věnuje pohybovým obtížím výkonných umělců. Je zakladatelem a předsedou České společnosti pro medicínu hudebníků a lékařem pro zahraniční zájezdy České filharmonie.
Po promoci na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze pracoval na 2. interním oddělení Fakultní nemocnice Na Bulovce, na Rehabilitační klinice Malvazinky a jako rehabilitační lékař v ambulanci Vršovické zdravotní a.s.
Paralelně s lékařskou fakultou studoval hru na violu da gamba u Petra Wagnera. Své hudební vzdělání dále zdokonalil na mistrovských kurzech pod vedením Hille Perl, Marianne Müller, Michaela Brüssinga a Irene Klein. Jako sólista a komorní hráč vystupoval se soubory Musica Florea, Pražský gambový konsort, Ensemble Polyfonion, Motus harmonicus, Temperament 430 a dalšími.