Musica non grata uvádí Ples v hotelu Savoy

„Ples v hotelu Savoy v sobě spojuje operetu, operu, tanec a velmi těžké herectví až takového ‚oscarwildovského‘ střihu,“ říká slovenský režisér Martin Čičvák. „Pro mě je to jakási iniciační cesta k feminismu. Jedna dívka se zastane sebe, svých práv, z dívky dospívá v ženu,“ dodává.

Dílo plné nečekaných zápletek, jiskřící energií a vtipem, vzniklo v roce 1932 v Berlíně jako poslední ze série tří nejúspěšnějších Abrahamových operet s názvy Viktorie a její husar, Kvítek Havaje a Ples v hotelu Savoy (v originále Ball im Savoy).Opereta měla premiéru 23. prosince 1932 v Großes Schauspielhaus v Berlíně, s nástupem Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 však byla – stejně jako další Abrahamova díla – v Německu zakázána a Paul Abraham byl nucen jako židovský autor Německo opustit. Jeho další kroky vedly nejprve do Maďarska a po vypuknutí druhé světové války do Paříže, odkud – s několika měsíční zastávkou v kubánské Havaně – emigroval do USA. Posledních čtrnáct let svého života strávil „král jazzové operety“, jak mu Evropa třicátých let přezdívala, v psychiatrických zařízeních, duševně nemocný.

Navzdory pohnuté době, ve které toto dílo vznikalo, si v sobě Ples v hotelu Savoy nese humor a lehkost, svádějící až k představě naivních prvorepublikových filmových komedií. Martin Čičvák ale v jeho příběhu vidí víc. „Dalo by se to udělat jako jízdenka do bezstarostného světa, ale já si myslím, že naší povinností je přinést všechna témata, všechny figury v celé jejich plnokrevnosti,“ říká. „Prostě vyprávět tento příběh se vším, co si zaslouží, pak je to jízda. Měla by to být jízda! Jeden nekonečný večírek, nicméně na večírcích se většinou semele úplně to nejhorší, o čem člověk ani nesnil. Ples v hotelu Savoy je takto napsaný. Jako ples v hotelu Savoy, kde se v darkroomech, byť s elegancí a humorem, může odehrát v podstatě velká tragédie nebo přinejmenším velké věci, po kterých přichází střízlivění a morální kocovina,“ dodává.

Velmi zajímavá je hudební stránka operety a její instrumentace. Ples v hotelu Savoy je plný inspirativních, invenčních písní, které využívají dobové tance – foxtrot, slowfox, tango, pasodoble a samozřejmě waltz. Postavy jako turecký velvyslanec Mustafa Bej s sebou přinášejí i názvuky arabské hudby. Dílo v sobě jednoznačně odráží okouzlení jazzem, kterým ve třicátých letech minulého století rezonovala celá Evropa, nicméně jsou v ní i reminiscence klenutých melodií, které diváci znají například z Lehárových operet. Instrumentace Plesu v hotelu Savoy je poměrně netradiční, využívá jak velký symfonický orchestr, tak rytmický jazz band, v němž se objevuje řada netypických nástrojů: banjo, zvláštní typy kytar, mandolína, klavír, celesta, vibrafon a další. Pro tuto inscenaci byla také speciálně zapůjčena dobová bicí souprava.

Nová inscenace Opery Národního divadla a Státní opery si dává záležet rovněž na vizuální stránce. Příběh, který se celý odehrává v Nice na francouzské riviéře, se v tomto směru nevrací do poetiky 30. let, ale sází na nadčasovou eleganci a švih. „Vytvořili jsme kostýmy inspirované francouzskou módou ve stylu ‚haute couture‘, neboť příběh se odehrává ve Francii,“ říká řecko-francouzský kostýmní návrhář Georges Vafias. „Kostýmy jsme zasadili do doby, kterou můžeme definovat od 60. let 20. století až po současnost, kde se – viděno naší evropskou optikou – spojuje relativně bezstarostný život s otázkami budoucnosti světa. Stejně tak kostýmy Plesu v hotelu Savoy vyjadřují křehkou budoucnost milostného vztahu, páru i jednotlivce,“ přibližuje Vafias svůj záměr a inspirace. „Ples v hotelu Savoy je příběhem o touze a jak řekl Jean Cocteau: ‚Nejkrásnější šaty se nosí proto, aby se svlékly.‘ Proto zde dostali prostor elegantní muži mající styl, u žen jsem samozřejmě myslel na Diora, Yvese Saint Laurenta a na muzikál a kabaret, ale šaty jsme upravili tak, aby měly současný look. Všechny kostýmy byly zhotoveny s velkou zručností v dílnách Národního divadla,“ dodává Georges Vafias.

Ples v hotelu Savoy se vrací do Státní opery po osmdesáti devíti letech. 9. září roku 1933 jej v tehdejším Novém německém divadle uvedl dirigent Paul Komlós a režisér Renato Mordo. „Oba patřili k významným osobnostem Nového německého divadla a oba vzhledem ke svému židovskému původu museli stejně jako Abraham opustit Evropu“, dodává dramaturgyně opery Jitka Slavíková. „Scénu navrhl slavný scénograf Emil Pirchan, rodák z Brna, mezinárodně respektovaný průkopník moderního jevištního výtvarnictví. V Novém německém divadle vytvořil jako šéf výpravy scénografie pro padesát operních, operetních i činoherních inscenací, včetně Smetanova Dalibora v roce 1930. Od roku 1936 byl scénografem vídeňského Burgtheatru.“