Muzikant v nejširším slova smyslu

  1. 1
  2. 2

Rozhovor s Vojtěchem Spurným


Působíte jako vpravdě renesanční hudební osobnost – ve vašem CV najdeme flétnu, klavír – ten dokonce i čtvrtónový, cembalo, dirigování a v neposlední řadě i operní režii. Jak vám tento mix vyhovuje? Čím hlavně se cítíte?

Cítím se hudebníkem v nejširším slova smyslu a velice mi to vyhovuje. Už během studií na AMU (kde jsem vystudoval tři obory) mi bylo často předhazováno, že „mnoho psů – zajícova smrt“! To je zajisté pravda, ovšem život některé věci uspořádá sám od sebe – na něco čas zbude a na něco se prostě nedostane. K některým činnostem se také lze po čase vrátit, ovšem u hry na nástroj je to problematické. Například operu jsem režíroval naposledy před patnácti lety a flétnu stále ještě vlastním, ale nehraji. Přesto se domnívám, že i zdánlivě nesouvisející obory mohou člověku přinést inspiraci tam, kde to nejméně čeká!

Zdá se, že nejblíže máte k takzvané staré hudbě. Co hlavně vás na ni přitahuje?

Je pravda, že jsem stále částí hudební veřejnosti vnímán jako takzvaný„specialista na starou hudbu“. V českých poměrech většinou převládá názor, že takový člověk sice „vidí“ do jisté (většinou velmi úzce vymezené) oblasti hudby, jinak však nerozumí ničemu dalšímu. Tomu se snažím vyhnout. Na staré hudbě mě přitahuje možnost objevovat neznámé, možnost uplatnění skutečné kreativity, neuvěřitelná aktuálnost tohoto repertoáru i jeho šíře a v neposlední řadě i odlišný způsob práce s hudebníky a jejich senzitivita!

Zůstaňme ještě chvíli u tohoto tématu: Jak současné poměry provozování takzvané staré hudby u nás vnímáte? Hodnotíte? Zdá se, že jsme v posledním čtvrtstoletí udělali pořádný krok dopředu…

Je pravda, že hráči na barokní nástroje už dnes nejsou vnímáni jako „hudební teroristé“ a některé české soubory věnující se takzvané historicky poučené interpretaci (osobně nemám tento termín příliš rád) patří mezi evropskou špičku. Přesto jsme staré hudbě ještě hodně dlužni a informovanost mezi „běžnými“ orchestrálními hudebníky je nízká. Chybí rovněž systematická výuka na odborných školách, díky čemuž musí zájemci o studium odcházet do zahraničí a pracně shánět stipendia. Na druhou stranu je potěšitelné, že na Pražské konzervatoři vznikl barokní orchestr a na JAMU bylo otevřeno malé, ale slibné oddělení staré hudby.Mimochodem – zítra vás čeká i vystoupení s Pražským komorním orchestrem – a Míča, Koželuh a Voříšek. Čím je pro vás jako dirigenta přitažlivý takovýto repertoár? 

Hudba období klasicismu vždycky byla a je stále přitažlivá pro poučené i nepoučené publikum jakékoliv národnosti. Sám jsem jako dítě vyrůstal na Mozartovi, takže vím, o čem mluvím. Málokterý styl splňuje tak dokonale cíl být srozumitelný laikům a zároveň „působit potěšení znalcům“. Jako dirigentovi mi navíc podobný repertoár (třeba v případě Voříškovy symfonie) dává možnost zkusit se na něj podívat trochu nově a opustit lety zažitá interpretační klišé – nikoliv proto, abych byl zajímavý za každou cenu, ale proto, aby výsledek vyzněl svěže a neotřele. To se ovšem neobejde bez inspirující spolupráce s orchestrem.

Jsme portálem, věnujícím se také opeře – proto se nevyhneme ani otázce na ni: Jaké místo zaujímá ve vašem současném profesním životě?

Bohužel menší, než bych si přál! Naposledy jsem začátkem sezony dirigoval premiéru dvou operních děl určených dětskému publiku, jednou z nich byla opera Jaroslava Krčka Šaty, jaké svět neviděl. Před několika lety jsem dirigoval v zámeckém divadle v Českém Krumlově Scarlattiho buffu Dove è amore è gelosia, která byla úspěšně zfilmována. To je vše. Přesto doufám, že se k opeře zase vrátím, spojení hudby a divadla je vzrušující věc a spolupráce s režisérem, který opravdu režíruje a nepředstírá, že pracuje, je ohromně inspirující. V tomto smyslu rád vzpomínám na Davida Radoka, Jana Antonína Pitínského a Ondřeje Havelku.

Svého času jste působil i v pražské Státní opeře – jak vzpomínáte na toto období?

Bylo to období velice bouřlivé a hodně jsem se naučil – i když bohužel často v negativním smyslu. Mám v orchestru i mezi sólisty dodnes řadu dobrých kolegů a přátel. Na druhou stranu jsem si ověřil na vlastní kůži, jaké to je pracovat pod ředitelem, který vám nevěří a v opeře se nevyzná. Doufám, že už nikdy nebudu muset odpovídat na otázky typu „proč nemohou všechny opery končit před desátou“ nebo „proč musíme po tolika letech zkoušet Traviatu“!Působíte i jako pedagog na pražské AMU, často též vyučujete na mistrovských kurzech. Co vám to přináší? Jsou dnešní mladí hodně jiní, než tomu bylo v době vašich studií?

Dnešní studenti jsou nároční, cílevědomí a rychlí. Používají internet a mají neuvěřitelně bohaté možnosti, o nichž se nám za časů totality ani nesnilo! Na druhou stranu jsou zvyklí klikat, přecházet od jednoho k druhému a málokdy u něčeho déle vydrží. Když je nezaujmete hned, prostě si najdou něco jiného. Jsou určitě obecně informovanější, než jsme byli my, ale je otázka, umějí-li toho využít. Málokdo z mých studentů například slyšel ve svých letech všechny Mahlerovy symfonie. Potěšitelné ovšem je, že zmizel zbytečný odstup mezi pedagogem a studentem a člověk s nimi může jednat jako s mladšími kolegy.

Vzhledem k šíři vašich aktivit se neubráním ani otázce, kde se profesně cítíte nejvíce „doma“? Myslím tím konkrétní instituci…

Od září 2015 bude mým domovem Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně, neboť se tam ujímám role šéfdirigenta. Spolupracuji s tímto orchestrem už deset let, cítím se tam jako doma a mám mezi hudebníky i zaměstnanci řadu přátel. Domnívám se, že nadcházející sezona by mohla přinést skvělé výsledky. Orchestr oslavuje sedmdesáté výročí svého založení a je ve vrcholné formě, podařilo se nám společnými silami vytvořit zajímavou a přitažlivou dramaturgii a cítím, že hráči hudbou skutečně žijí. Říká se, že každý šéf je nejpozději na konci sezony stejně neoblíbený jako jeho předchůdce, ale doufám, že se této situaci vyhneme.

A jak žije Vojtěch Spurný v soukromí? Pokud mu tedy vůbec na něj zbývá čas…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat