Mýtus o Mata Hari a Holandský národní balet

Het Nationale Ballet, známý u nás jako Dutch National Ballet – Holandský národní balet, přispěl do mezinárodní nabídky původních celovečerních baletních originálů pozoruhodným dílem. Na scéně amsterodamského divadla Nationale Opera & Balet uvádí ve dnech 6. – 26. února 2016 novou inscenaci s lakonickým titulem Mata Hari.

Fascinující mýtus o špionce, nizozemské krasavici Margarethe Geertruidě Zelle – Lady MacLeod – Mata Hari, proměnil v baletní příběh choreograf Ted Brandsen, umělecký ředitel Holandského národního baletu, podle scénáře Janine Brogt, ve spolupráci s britským hudebním skladatelem Tarikem O´Reganem a dalšími členy autorského týmu Clement & Sanôu (Eddy van der Laan a Pepijn Rozing – scéna a světelný design), François-Noël Cherpin (kostýmy) a Matthew Rowe, dirigent Het Balletorkest- Holandského baletního orchestru.

Exkurze za hranice všednodennosti
Brandsenova koncepce dokazuje hlubokou znalost reálií ze života slavné nizozemské tanečnice, která působila v době Isadory Duncanové, Ruth St. Denis a dalších reformátorek tance z počátku dvacátého století. Z množství rozporuplných informací, které v průběhu téměř sta let opředly události jejího života, baletní inscenace vyjímá ty podstatné a věrohodné.

Stylizovaným jazykem tance postihuje proměny životních období baletní hrdinky a zachycuje atmosféru doby na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Hudba Tarika O´ Regana podporuje plasticitu tanečních obrazů, svou rytmickou čitelností a úspornou melodičností umocňuje dramatický účin tanečních akcí.

Margareta Zeele (1876 -1917) se narodila v Leeuwardenu ve Frísku na severu Nizozemského království. Místní muzeum připomíná její osobnost a dobové události od dětství v rodině zámožného kloboučníka, přes postupnou ztrátu rodičů, sňatek s  důstojníkem Východoindické obchodní společnosti Rudolphem MacLeodem a cestu lodí do tehdejších Dutch East Indies (nynější Indonésie) na ostrov Jáva. Dokumentuje její popularitu modelky slavných malířů a fotografů pařížské bohémy i úspěchy tanečnice. Javanským stylem tance, který přivezla ze svého pobytu na Jávě, zaujala v roce 1905 milovníky orientálního umění ve výtvarném salonu Musée Guimet. Tančila v Madridu, Monte Carlu, obdivoval ji skladatel Jules Massenet, svým tancem Salome v opeře Richarda Strausse okouzlila malíře vídeňské secese Gustava Klimta. Fotografie připomínají i tragédii první světové války, v níž si Nizozemské království zachovalo neutralitu, kterou ona využívala při svých cestách vlakem a lodí do Berlína, Madridu, Paříže, Amsterdamu.

Exkluzivnost baletního tématu osvětlují nejen dobové dokumenty, ale samotné klima nizozemské krajiny s bouřlivým mořem, prudkým větrem, ledovým deštěm a šerosvitem životní reality, působivě zachycené výtvarnými prostředky v plátnech nizozemských malířů Zlatého věku. O odvaze a statečnosti Mata Hari vypovídá již samotný fakt, že opakovaně a většinou sama podnikala dlouhé plavby po rozbouřených mořích na lodích, které v té době nebyly příliš komfortní. Jezdila na koni a dobová fotografie ji zobrazuje i ve vojenské uniformě.

 

Balet jako psychoanalýza mýtu
Inscenace Teda Brandsena evokuje specifické rysy národní identity specifickými prostředky baletního divadla. Osobitým způsobem vypráví životní příběh mladé ženy, zasažené smrtí syna Normana, rozpadem manželství a odchodem dcery Non. Osvětluje její umělecké ambice a setkání s rozdílnými styly tance, na Jávě a poté v pestrém kaleidoskopu pařížské bohémy Moulin Rouge. Evokuje její úspěch v pařížském salonu Guimet, kde tančila se závojem před sochou Šivy.

Z Lady MacLeod-Zelle se stala Mata Hari, která podnikala úspěšné turné po Evropě. Její zájem o spolupráci s Les Ballets Russes Sergeje Ďagileva zůstal nenaplněn. Přijetím uměleckého angažmá v Berlíně završila svůj tragický osud.

V divadelním časopise Odeon se píše: „Nizozemská tanečnice Margaretha Zelle, uměleckým jménem Mata Hari, zemřela 15. října 1917 pod palbou francouzské popravčí čety. Byla obviněna ze špionáže.“ Ted Brandsen: „Stala se špionkou, když skončila její role mladé atraktivní ženy. Neodhadla správně změněnou situaci během první světové války. Stále se chovala jako kurtizána dnů bohémského světa, jenže to se za války necenilo. Co jí dříve pomáhalo, to jí nyní uškodilo. Den po její popravě noviny San Francisco Examiner uveřejnily článek plný nesmyslů: „Byla dcerou britského důstojníka a indické princezny. V Paříži okouzlovala obecenstvo, které ji milovalo, ona však zavinila smrt deseti tisíc francouzských vojáků.“

To byl začátek mýtů o femme fatal. Ve dvacátých letech vznikaly o Mata Hari první knihy, ve třicátých letech první filmy, nejslavnější s Gretou Garbo v hlavní roli. Mýtus stále narůstal. Stal se mýtem, jaký by Margaretha Zelle sama chtěla prožít.

Brandsenova baletní stylizace je pozoruhodná svým zakotvením v realitě, kterou umocňuje do působivých tanečních obrazů. Mezi nezapomenutelné scény patří zejména pulzující kaleidoskop válečných událostí s předáváním tajných dopisů a závěrečný výslech uvězněné Mata Hari s retrospektivou uplynulého života.

Když zazní výstřely popravčí čety a nastane hluboké ticho, v němž Margaretha Zelle – Mata Hari bezhlesně klesne k zemi, mnozí se neubrání dojetí nad bezmocností osudu osamocené ženy, která se odvážila vstoupit do válečné hry mužů a lehkovážně těžit z toho, co atraktivní ženě nabízí pánská společnost.

Emocionální zážitek z inscenace dává impuls k úvahám, v jaké době Mata Hari žila a zda se lze dopátrat životní pravdy.

Již v průběhu představení může divák nahlédnout do publikace Marike Huismanové – Mata Hari (1879–1917): de levende legende (Hilversum Verloren, 1998), která je k mání současně s programem k baletu Mata Hari v divadelní prodejně.

O Mata Hari se vždy píše jako tanečnici, nicméně v žádném tanečním slovníku o ní nenajdeme ani zmínku. S jejím portrétem se zato shledáváme na obrazech Gustava Klimta, anebo naposled na plakátě k výstavě Lichte Zeden, Prostitutie in de Franse Kunst 1850-1910 v amsterodamském Van Gogh Museum (19. února – 19. června 2016).

V duchu dobových konvencí a předsudků se Mata Hari – špionka a tanečnice – stala symbolem milostných avantýr a o opravdovosti jejích uměleckých úspěchu hovoří jen několik dochovaných fotografií. V historii striptýzu jí prý patří postavení zakladatelky – svá taneční vystoupení v Musée Guimet končila odhozením závoje.

Baletní éra Teda Brandsena
Het Nationale Ballet – Holandský národní balet se sídlem v Amsterdamu je nizozemským reprezentantem uměleckého žánru baletu a je protipólem současného tance v pojetí Nederlands Dans Theater – Nizozemského tanečního divadla v Haagu, jehož uměleckým šéfem byl v letech 1975–1999 a poté do roku 2004 uměleckým poradcem Jiří Kylián.

Holandský národní balet má sedmdesát šest členů, doplněných třinácti tanečníky a tanečnicemi z přípravné Junior Company. Počet čtyř prvních sólistek a sedmi prvních sólistů napovídá vysokou interpretační úroveň a variabilitu tanečních charakterů.

Soubor nastudoval ve třech rovnocenných obsazeních nejen výrazově náročnou hlavní roli Mata Hari (Anna Tsygankova, Igone de Jongh, Maia Makhateli), ale i rozdílných charakterů jejích partnerů v rolích manžela Rudolpha MacLeoda, důstojníka husarského pluku Alfreda Kieperta a ruského kapitána Vadima de Masloff.

Z mnoha jmen sólistů nizozemského baletu připomínám Jozefa Vargu, představitele Kieperta, absolventa bratislavské taneční konzervatoře, jehož cesta do Holandského národního baletu vedla přes angažmá v pražském Národním divadle.

Jméno Teda Brandsena je spjato s Holandským národním baletem od roku 1981, kdy se stal jeho tanečníkem. S čtyřletou přestávkou v letech 1998 až 2002, kdy působil jako umělecký ředitel ve West Australian Ballet v Perthu, v něm postupně zaujal místo choreografa, asistenta uměleckého ředitele a po odchodu Wayne Eaglinga v roce 2003 uměleckého ředitele. Ředitelem Holandského národního baletu se stal v roce 2012.

O rok později americké The New York Times zařadily Het Nationale Ballet mezi pět nejlepších světových tanečních institucí, které tvoří nová taneční díla. Podle německých Süddeutsche Zeitung patří nizozemský baletní soubor mezi tři nejlepší na světě.

Tarik O’Regan, Ted Brandsen:
Mata Hari
Choreografie: Ted Brandsen
Dirigent: Matthew Rowe
Scéna a světelný design: Eddy van der Laan, Pepijn Rozing
Kostýmy: François-Noël Cherpin
Het Nationale Ballet
Het Balletorkest
Premiéra 6. února 2016 De Nederlandse Opera Amsterdam

www.operaballet.nl