Na Svatováclavském hudebním festivalu zazní v české premiéře Saint-Saënsovo oratorium Potopa

Po sérií koncertů Svatováclavského hudebního festivalu, na kterých zazněla monumentální díla Hectora Berlioze, přijíždí tentokrát do moravskoslezské metropole, aby představil zřídkakdy uváděné oratorium Potopa Camilla Saint-Saënse, a to u výročí 100 let od skladatelovy smrti. Zazní také Berliozovy Letní noci a na závěr Poulencovo Stabat Mater v podání Kateřiny Kněžíkové. „Kateřinu jsem objevil před dvěma lety, když jsme spolu uvedli na SHF Poulencovo Gloria. Zamiloval jsem si její hlas. Ve Stabat Mater bude dokonalá.“ uvádí dirigent Philipp Bernold, který bude 28. září v Katedrále Božského Spasitele také řídit také Janáčkovu filharmonii Ostrava a Český filharmonický sbor Brno.

Letos uplynulo 150 let od vzniku francouzské Národní hudební společnosti (Société nationale de musique), kterou se rozhodli založit profesor zpěvu na Pařížské konzervatoři Romain Bussine a hlavní varhaník v pařížském chrámu Église de la Madeleine Charles Camille Saint-Saëns jako platformu pro propagaci soudobé francouzské komorní a orchestrální hudby. Vedla je k tomu nacionální touha zviditelnit výhradně francouzské skladatele a znovuobnovit kvalitní kulturní život po ničivých bojích Francouzsko-pruské války.

Několikaměsíční účast na těchto bojích poznamenala psychický stav jednoho z nejslavnějších francouzských skladatelů, a podle slov Ference Liszta také „nejlepšího varhaníka na světě“, kterým bezpochyby Charles Camille Saint-Saëns byl. V řadě jeho děl (kdy sice najdeme i komickou operu či díla, která vyloženě podléhají módě orientálních názvuků) jako by se v podobě určitých hlubokých duchovních mezníků objevovala díla, která naznačují, že se Saint-Saënsovi znovu a znovu vracely vzpomínky: „Viděl jsem mnoho zla. Bože, nedopusť. Všemohoucí Bože, smiluj se…“

Již v roce ukončení války vytvořil kromě klavírních děl i svou první symfonickou báseň Kolovrat Omphale (Le Rouet d’Omphale, 1871), která se stala nejčastěji uváděnou z pozdějšího cyklu čtyř těchto básní, a to spolu s ještě populárnějším Tancem kostlivců (1874; Danse macabre, oblíbený hudební motiv, v 19. století překládaný jako Tanec smrti – například Lizstova symfonická skladba či Musorgského Písně a tance smrti). Mimochodem Saint-Saënsův Danse macabre začíná harfou hrající dvanáctkrát jediný tón d – symbolizující dvanáct úderů půlnoci, kdy se den před svátkem Všech svatých má zjevit Smrt, která vyvolá mrtvé z jejich hrobů. Harfu doprovází jemné akordy smyčců, následně vstupují sólové housle hrající „největší možnou disonanci“ v podobě tritonu – ve středověku a baroku známého jako diabolus in musica („ďábla v hudbě“). Rok poté se Saint-Saëns seznámil s libretistou Louisem Galletem a dali společně vzniknout jednoaktové komické opeře na lákavé exotické téma – v tomto případě příběhu o japonské princezně v Nizozemsku La Princesse jaune (Žlutá princezna, 1872). Následovaly komorní skladby pro violoncello, flétnu, hornu, samozřejmě klavír – a konečně přišla také další spolupráce s Galletem na zhudebnění jeho biblické básně do formy „oratoria“ Potopa (Le déluge – Poème biblique, 1875). O dva roky později pak vznikla jeho nejslavnější opera Samson a Dalila (1877) s neodolatelnou orientální scénou bakchanálií. Málo kdo ví, že „biblická opera“ byla původně koncipována také jako oratorium a skladatel dílo delší dobu nechával nedokončené. Jedná se o starozákonní příběh siláka Samsona, který měl Izraelity potrestané Bohem, který je vydal na čtyřicet let do rukou Pelištejců, vyvést z područí. Kvůli předsudkům vůči zobrazování biblických postav na jevišti byla nakonec jako opera v Paříži odmítnuta a byla poprvé uvedena Lisztovou zásluhou v němčině ve Výmaru (v Paříži ji uvedli až roku 1890 a od té doby se stala autorovým nejznámějším dílem).

Saint-Saëns by se dal nazvat autorem technicky dokonalých a interpretačně náročných děl, která ovšem mnohdy byla kritizována za svou konzervativnost. Za svůj život složil více než 170 skladeb, z toho na 60 sakrálních vokálních děl od motet po mše a oratoria. U sborových partů ctil tradiční modely vytvořené Händelem či Menselssohnem (pro svoji dobu volil mnohdy tedy „staromódní“ přístup). Mezi jeho tři největší duchovní díla patří právě Potopa, dále Requiem (Messe de Requiem, 1878) věnované jeho příteli a donátorovi Albertu Libonovi (tento ředitel pařížské poštovní služby přenechal skladateli ve své závěti za složení Requiem obnos 100.000 franků, který následně Saint-Saënsovi umožnil se vzdát svého varhanického úvazku a věnovat se naplno kompozici) – a pozdní oratorium Země zaslíbená (The Promised Land / La Terre Promise, 1913) určené pro festivalové uvedení na Three Choirs Festival v Gloucesterské katedrále (v posledních letech tuto budovu proslavily filmy o Harrym Potterovi). Francouzsky byla uvedena o tři roky později v Théâtre des Champs-Élysées.

Le déluge (Potopa), op. 45

Oratorium složené Saint-Saënsem v roce 1875 na biblickou báseň (poème biblique) Louise Galleta, bylo poprvé uvedeno 5. března 1876 v Théâtre du Châtelet pod taktovkou Edouarda Colonna, kde bylo nadšeně přijato publikem. Dílo otevírá instrumentální předehra pro smyčce a sólové housle, která představuje krásu a klid světa před tím, než se lidé odvrátili od Boha – tato předehra se často hraje samostatně jako koncertní skladba. Poté následují tři části pro čtyři sólové hlasy (soprán, kontraalt, tenor a bas), sbor a symfonický orchestr, které postupně vyvolávají představu Božího hněvu („J’exterminerai cette race“) a oznámení potopy, neúprosného povstání vody, do které se svět ponoří, a nakonec obnovenou naději a božský slib („Je ne maudirai plus la terre“ – vokální kvarteto, které Saint-Saëns považoval za „základní kámen celé struktury“). Dílo odráží poetickou verzi epizody o potopě světa a Noemově arše z 6.–9. kapitoly knihy Genesis, která upřednostňuje vyprávění před dialogem, a spoléhá při prezentaci příběhu více na orchestr než na sólové hlasy. Saint-Saëns proto využívá orchestrální sazby schopné vykreslit efekty dějové linie. Nejpozoruhodnější příklad nastane, když ke zvýraznění strachu způsobeného povodní přidá k počátečnímu zvuku dvě trubky, dva pozouny, tři kontrabasové tuby, tam-tam a chromatické kotle a k vykreslení bouřlivě se vzdouvajících a opadajících vod pak vzestupné a sestupné stupnice. Le déluge se také vyznačuje opakováním melodických témat typických pro Wagnera či Berlioze, která umocňují narativní sílu hudby, a přítomností fugátových pasáží (tři fugy), které odhalují skladatelovu zálibu v kontrapunktu.

Zvláštní forma libreta se nehodila k personalizaci – tím spíše, že jsou vynechány postavy jak Noemovy manželky a synů – a tak v důsledku nejsou přiřazeny příslušné role jednotlivým zpěvákům. Sólové party jsou voleny podle jejich epického, lyrického či dramatického kontextu a úloha sboru je pouze dramaturgická, kdy posiluje vyznění již řečeného.

Dílo se skládá z Předehry, Části první: Lidská zkaženost – Boží hněv – Smlouva s Noemem, Části druhé: Archa – Potopa a Části třetí: Holubice – Vylodění – Boží požehnání. Část I a III jsou prezentovány formou melodramatu: po řadě krátkých narativních epizod následuje mezihra, jejíž motivy sahají i do předchozích dílů, tedy například do druhé části Předehry. Krátké hudební mezihry mají dvojí funkci – dávají prostor pro uvažování o předchozích částech vyprávění a zároveň připravují na změnu nálady.

Stejně jako první začíná i druhá část oratoria recitativem. Tenor (Historicus/Vypravěč), objasňuje události za doprovodu sólové harfy, jejíž magická a náboženská funkce je pevně zakořeněna – bývá představována jako průvodce do říše mrtvých a zároveň její zvuk může odkazovat na dobu našich předků. V protiváze k první části, která se vyznačuje čistě smyčcovým doprovodem, zde v druhé části vede autor krátký úvod do velkého orchestrálního gesta, kterým následně vykouzlí zlověstnou atmosféru a předtuchu zkázy. Rychlý pohyb chromatických stupnic v dechových nástrojích a hlubokých smyčcích společně s vlnitými pohyby vrchních mají jasně znázorňovat stoupající vody do doby, kdy sbor konečně neohlásí začátek potopy. Třetí část otevírá rozlehlá instrumentální předehra vedoucí do harmonického labyrintu. Závěrečná část se pak formálně podobá té první, ale nyní Saint-Saëns využívá plnosti celého orchestru, kterého využívá ke zvukomalbě – například v zobrazení letu ptáků v ornamentálních pasážích fléten, nalezneme zde půvabné sopránové sólo a již zmiňovaný vokální kvartet. Finále oratoria je nejbarevnější, a to jak z hlediska instrumentace, tak z hlediska harmonické složitosti.

V Le déluge upustil Saint-Saëns od charakteristické části francouzského oratoria, konkrétně od jeho integrace různých částí liturgie. Kritika papeže Pia X. vůči „světskému impulzu“ oratoria v roce 1903 (Saint-Saënse, Franck a Gounod) mohla být způsobena skutečností, že dílo zcela oprávněně vstoupilo do kánonu symfonických básní. A přesto připsat Le déluge výlučně tomuto žánru znamená ignorovat mimořádné vyvážení díla mezi vnější formou a vnitřní podstatou, mezi architekturou a logikou – což je bezpochyby jedna z nejtěžších výzev v historii francouzského romantického oratoria. „Neexistuje žádné náboženské umění samo o sobě, které by bylo možné odlišit od umění světského. Existuje dobrá a špatná hudba – ve zbytku je to otázka módy nebo konvence a nic jiného.“ uvedl Saint-Saëns.

Svatováclavský hudební festival
Závěrečný koncert
Saint-Saëns & Berlioz & Poulenc – Francouzská genialita
Úterý 28. září 2021, 19:00 hodin, Ostrava-centrum – Katedrála Božského Spasitele

Program:
Camille Saint-Saëns: Le Déluge, op. 45 (Potopa)
Hector Berlioz: Les nuits d’été, op. 7 (Letní noci), II. Le spectre de la rose (Duch růže)
Hector Berlioz: Les nuits d’été, op. 7 (Letní noci), III. Sur les lagunes – Lamento (Na lagunách – Lamento)
Hector Berlioz: Les nuits d’été, op. 7 (Letní noci), V. Au cimetière – Clair de lune (Na hřbitově – Měsíční svit)
Hector Berlioz: Les nuits d’été, op. 7 (Letní noci), VI. L’île inconnue (Neznámý ostrov)
Francis Poulenc: Stabat Mater

Účinkující:
Janáčkova filharmonie Ostrava, Český filharmonický sbor Brno, dirigent Philippe Bernold
sólisté: Kateřina Kněžíková, Isabelle Druet, Sébastien Droy, Tomislav Lavoie